Z umělkyně v domácnosti chlebovou bohyní aneb Moje malé chlebové moudro

Mám pro vás další příběh. Tentokrát velmi aktuální. Přímo koronavirusovský.

Vím, že si teď úplně a definitivně zničím reputaci tím, k čemu se přiznám. Ale cítím, že musím být tvrdě upřímná a přiznat barvu (a růžová s puntíčkama to nebude).

Uplynulé dva a půl měsíce v domácí vazbě mě donutily věnovat se činnostem dříve opomíjeným. Udělaly ze mě zbrusu nového člověka. Člověka daleko víc v domácnosti než umělce. Za pouhé dva a půl měsíce se můj život nastrkal do malých dóziček s ingrediencemi, do úhledných čtverečků s droždím a kuchyňské váhy a můj duch se definitivně zavřel do smaltovaného rendlíku (ha, to zní úžasně dramaticky!).

Ano, hádáte správně, řeč je o vaření a pečení. Tímto směrem se můj život začal ubírat. Vy, kdo sledujete umělcův facebook, jste to nejspíš zaregistrovali. A ačkoliv je mi jasné, že v mezidobí od března do května elpé 2020 se zrodilo mnoho domácích zapálených (snad ne doslova) pekařů, u mě mi to stále přijde tak trochu jako zjevení boží.

Považte: Já, mistryně světa ve vysypání hranolek na plech a vytáhnutí polotovaru z mrazáku v rekordním čase, jsem začala vyvařovat. Dokonce i něco jiného než roušky. A co hůř: péct domácí pečivo. Právě o tom druhém zmíněném bych vám ráda něco řekla.

Jelikož se teď mou nejčastější a každodenní kratochvílí stalo hnětení těsta na chleba a jiných poživatin (které se vyvinuly přirozenou evoluční křivkou z nepoživatin – viz další text), získala jsem díky tomu spoustu času k přemýšlení. A nepřestávám vycházet z údivu, jakou lehkost bytí mi tahle změna činností přinesla.

Věc se má tak, že do té doby jsem byla děsně zaneprázdněná. Neměla jsem čas řešit banality jako je jídlo pro mou rodinu. Vím, že teď asi budu znít jako takovej ten cvok, co objímá každé stéblo trávy a vědoucně přikyvuje, že všechno je dar, přičemž důležitě přežvykuje šťovík. Ale skutečně: Nikdy předtím mi nedošlo, jaký je to dar vytvářet jídlo pro svou rodinu.

A je to venku. Jsem prostě magor.

Nejvíc mě dostalo to, jak jsem se dokázala oddat tak banální a pro mě dosud nedůležité činnosti a vychutnávat si to jen tak. Nikdy dřív jsem nic takového neuměla. Dřív jsem měla svoje seznamy úkolů a hodinky v pohotovosti. Každou aktivitu jsem úzkostlivě zkoumala, jestli je dostatečně produktivní, cool, jestli ze mě udělá byznysmana, jestli mi něco přinese, jestli to není blbost. Když už jsem se jó uchýlila sem tam k nějaké takové malicherné ztrátě času, dělala jsem vše pro to, aby to ztráta času nebyla. Pouštěla jsem si k tomu tréninky na podnikání, knihy, afirmovala jsem si… Což je mimochodem skvělá věc (myslím ty afirmace a taky vizualizace) v takovém vyklidněném stavu dělat.

Klíčové slovo: vyklidněný. K čemuž se jen těžko dostanete, když budete zuby nehty táhnout za provaz jak otrok, soustředit se na to, že teď musíte nějak zužitečnit tu danou činnost a tak skrz zaťaté zuby cedíte afirmace.

Žila jsem dříve v domnění, že není nic důležitějšího než dělat velký byznys. Wow. Přeci se nebudu zahazovat s něčím tak moc podřadným jako je jídlo, když můžu machrovat s podnikáním. Ha! A co je víc? Lajky naskakují, objednávky se kupí, jen ten dotěrný pocit uvnitř je potřeba umlčet. Nejlépe nějakou další prací. Středobodem všeho jsou přece peníze, no ni?

No ni. Středobodem nejsou peníze a byznys. Středobodem života je život sám. Obyčejné každodenní činnosti, do kterých je potřeba se ponořit úplně a zcela a vychutnávat si je tady a teď. Včetně radosti z nápadu, nadšení k jeho realizaci, radosti z výsledku. Protože výsledkem je láskyplná péče nejen o sebe, ale i o naše nejbližší. A teď někdo řekněte, co je víc.

Taky jsem mimochodem zjistila, že to hnětení těsta je fajn čas pro meditaci, kterou jinak vůbec nezvládám. Ne že bych vás snad chtěla k něčemu nabádat. Ale úplně bych přísahala, že když jsem onehdá pekla housky, zpoza mísy na mě vyskočila nejedna geniální myšlenka.

A víte co ještě?

Trvalo to nějakou dobu, než se mi ta kebule pročistila a začaly se dít věci. Najednou mi bylo proti mysli dělat něco, co už se mnou nerezonuje. Dřív jsem vlastně ani nechápala, co přesně znamená ten výraz „rezonovat“. Ale díky chlebu jsem na to přišla. Pokud jste někdo taky v té fázi, že nevíte, jak to poznáte, tak rezonovat znamená, že se cítíte dobře, když činnost děláte, když o tom přemýšlíte, když o tom mluvíte. Znamená to, že uleháte večer do postele s úsměvem na rtech a je vám úplně jedno, kolik času jste čemu věnovali a kolik úkolů jste splnili, kolik doláčů vydělali. Prostě se cítíte dobře, máte radost a jen tak se smějete jako měsíček na hnoji.

Někdy před měsícem přišel moment, kdy jsem se z minuty na minutu probrala a přestala jsem si cokoliv nalhávat. Rozhodla jsem se, že už chci být v souladu sama se sebou a dělat jen to, co se mnou rezonuje. Jinými slovy – konečně jsem se začala řídit tímto:

 

Dnes, bez ohledu na to, kde jsi a co děláš, není nic důležitějšího, než cítit se dobře.

 

Jen v tomto rozpoložení (skutečném rozpoložení, ne takovém tom „tak si na to budu hrát a ono to tak snad bude“) ke mně mohly přijít další nápady, projekty, myšlenky a příležitosti, na které jsem čekala. Například jsem se rozhodla kouknout na zoubek projektu, který už kolem mě nějakou dobu stepoval a já mu nedala ani nejmenší šanci. A zjistila jsem, že je to něco naprosto unikátního, co jsem nikdy neviděla a co spojuje vše, co je mi tak blízké – přímou pomoc, osobní rozvoj, koučing, podnikání, seberozvoj a vzdělání. Úplně mě to nadchlo a čím dál tím víc si myslím, že by o tom měl vědět absolutně každý. Proto vám to sdílím i SEM (shrnuté v 1 minutě, mrkněte).

Ale to jsem od chlebu trošilinku odbočila. To dělá ta má roztěkaná těhotenská mysl.

Slíbila jsem nějaké špeky ohledně těch mých kulinářských výtvorů a jak se z nepoživatin staly poživatiny. Inu, mrkejte na drát. Mé první chleby byly doopravdy úsměvné.

O rohlících nemluvě, s těmi bych udělala terno v železářství.

Ale naštěstí víme, že profík je amatér, který se nikdy nevzdal. Takže jsem se zdokonalovala a zdokonalovala, až jsem přesedlala z páčidel na křehké rohlíčky a houstičky, z chlebu „panebožemněsetopřilepiloooo“ na lahodný kváskový chléb z domácího kvásku (Sama jsem ho založila, to zíráte! A ani mi neodešel po svých!) a vysloužila jsem si od Pažouta nevídané pochvaly, že už kupovaný chleba nechce ani vidět.

Jen Eliš mé umění tak docela neoceňuje. O chlebu se vyjádřil takto:

„Ten chleba není chutnej. Protože je upečenej. A přesolenej.“

V životě určitě nepochopím tři věci:

  • svoje děti
  • daň z příjmu
  • co znamená pokyn “prosít mouku”

Ale ty meditační chvilky za to stojí.

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.