Výtvarný neznaboh jde za kulturou

Jakkoliv se považuju za umělce, v některých ohledech jsem do nebe volající vidlák. Především se to týká výtvarného umění. To je pro mě prostě nepochopitelná parketa.

Byli jsme tuhle s Pažoutem v divadle. U nás v kulturním domě totiž párkrát do roka hostuje nějaké pražské divadlo, aby pozvedlo kulturní život v našem skromném kraji. Předhodí plebsu nějakou tu komedii z manželského života, v níž je obsazena herečka, kterou babičky důvěrně znají z Růžovky jako doktorku, která ve třítisícé šestisté padesáté deváté epizodě přišla jako náhrada za těhotnou exmanželku nastávajícího primáře a následně se stala nevlastní tetou jeho nemanželského syna a nakonec ji museli  o deset epizod později nechat umřít, aby mohli natočit další řadu.

Představení to ale bylo celkem povedené. Tedy pokud od činohry neočekáváte velkou pointu a stačí vám pár vtípků, kterými by se dal zamaskovat nedostatek invence v ději.

Jenže pak jsme udělali tu chybu, že jsme se šli ve volné chvilce kouknout do vedlejšího sálu na vystavované obrazy.

Já a umění, to nejde dohromady. Vážně! Přísahám, že kdyby autorka prskla na papír nepovedenou rajskou od oběda a rozmatlala by to záchodovou štětkou, vyjde to z mého pohledu na stejno.

Zatímco kolem nás procházeli lidé se sklenkou vína v ruce a zúčastněným intelektuálním výrazem přičemž znalecky pokyvovali hlavami nad jednotlivými díly, já nevěděla, kam se koukat. Jestli na jeden napůl obnažený zadek nebo na chroští se zátiším ještě většího chroští.

„… Zajímavé náměty…“

„…Ten neotřelý styl!“

„… Perfektní stínování…“

Pažoutovi to zřejmě vrtalo hlavou. Zastavil se u jednoho obrazu a začal ho obdivovat.

„To je zajímavý, ne? Na tom dřevě to vypadá … ehm … no, zajímavě.“

„Myslíš toho onanujícího zhulence?“

Dobře, asi to není onanující zhulenec. A tu paní stojící za mnou mé prohlášení opravdu pobouřilo. Znechuceně zamlaskala a zpražila mě pohledem, který jasně vypovídal cosi o dnešní oprsklé mládeži. Jenže mně to prostě přijde jako reklama na ganju. Ale to není nic oproti dalšímu obrazu, k němuž utíkám před stále více znechuceným pohledem té paní. Psycho ruka vystupující odnikud či co. Začínají na mě doléhat vedlejší účinky těch halucinogenů, které na mě dýchají z obrazů.

Prchám zpět do bezpečí onanujícího zhulence. A najednou koukám, že zrovna tenhle obraz se ještě neprodal. To je výzva!

Chci zavolat na Pažouta, zda mu ten obraz nemám koupit. Ale Pažout stojí u dalšího obrazu celý ochromený úžasem. Jdu se podívat, co mu tak učarovalo.

No, popravdě, nevím, co si mám myslet. Já vím, že nejsem kompetentní osoba k posuzování umění. Jsem naprostý umělecký ignorant a mé výtvarné dovednosti dosahují kvalit čtyřletého dítěte s ADHD.

Ale kreslit rozpadlou maringotku vedle hromady bordelu, to je přesně ten druh umění, který nikdy nepochopím. Zlatá rajská.

S Pažoutem na sebe koukáme trochu rozpačitě.

„No co. Já taky píšu o … ehm … kdečem!“

Inspirace se někdy shání velmi těžko, jen co je pravda.

 

 

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.