Stěžování si – metla lidstva

Byli jsme teď na takové krátké dovče a mám z toho spoustu převratných poznání.

Přiznám se, že nejsem zrovna sluníčkový typ člověka. Ale to už jste si asi všimli, že? Velmi často se totiž nechám strhnout různými emocemi (co si budeme nalhávat – nejčastěji těmi negativními). Ačkoli teď už vím, že výkyvy emocí patří k životu a že není možné žít v jakési rovině, kde je všechno dokonalé a emoce se slévají do takového neurčitého čehosi, co není tak úplně špatné ale ani skvělé, pořád k tomu podvědomě sklouzávám v domnění, že tak to má být. A pak si musím nutně nabít čumák.

Bohužel to v mém Vesmíru nefunguje tak, že bych směřovala na své cestě do určitého bodu, od kdy už to bude přesně tak jak chci, cestička vystlaná lístky čajových růží a eňo ňuňo. Ono se to zkrátka pořád mění a to eňo ňuňo je právě v tom, že je to někdy super a někdy na bačkoru.

Přiznám se, že tohle mi kapánek vadí na pohádkách. Takové to: a pak už žili šťastně až do smrti. Člověk má pořád tendenci si myslet, že teď už nastalo ono významné „TEĎ“. A pak přijde nutné rozčarování, že tomu tak není.

Vtip je v tom, co mě napadlo nedávno. Jde o to, že když se dokážu s precizností sobě vlastní vyžívat v negativech, proč bych nemohla úplně to samé dělat s pozitivní emocemi? Pamatuju si, že před rokem jsme byli s Pažoutem na víkendu bez dětí a i tam jsme byli schopni si, eufemisticky řečeno, cuchat nervy. Jakože kdo se hádá s partnerem o bezdětném víkendu,  panebože?! V takovou posvátnou chvíli se dělají úplně jiné věci, pokud vás ovšem nerajcuje hádání. Jenže my jsme si nerozuměli. Zjistila jsem, že mám v sobě takový podivný neklid. A ten neklid se projevuje tak, že si nedokážu žádnou situaci tak docela užít. Stále jsem nespokojená. Buď mě prudí děti, nechutná mi jídlo, voda je moc mokrá, sluníčko moc hřeje…  Zkrátka je to taková napřesdržkózní vlastnost.

Myslím že se na mě negativně podepsalo to, jak mi bylo v dětství často předhazováno, že druzí jsou na tom daleko hůř než já. Myslím to vážně, jen těžko se dá domyslet, jak moc může člověka poznamenat opakování nesmrtelné průpovídky „Co by za to daly děti v Africe!“ Podtext, který to má vyvolat zní: „Nestěžuj si, nemáš na co!“

A už jste někdy slyšeli, že podvědomí má nedokončené vzdělání a nezná slůvko „ne“? Takže jsem si logicky celou tuhle zprávu zapsala jako: „Stěžuj si. Máš na co.“

Fujtajbl.

 

Samozřejmě na to nemám žádnou studii, kterou bych vám mohla vytřít zrak. Ale mám vážně pocit, že právě toto neustále opakování myšlenky: „Ty si nemáš na co stěžovat!“, ve mně nakonec vyvolalo známou rebelii. Jako by mi stále nějaký hlásek v hlavě našeptával: „Stěžuj si! Stěžuj si! Musíš si pořádně postěžovat, hernajs!“  Tak jsem to poctivě dělala.

Jenže víte co? Už mě to nebaví. Teď už si chci život užívat navzdory jeho nedokonalostem. Nebo možná právě díky nim. Je to poměrně složitý proces, přeci jen zvyk je železná košile. Ale i ta jednou zrezne a odpadne. Tak tomu reznutí pomáhám, seč můžu.

Co jsem tedy zvolila jako první pomoc v těchto stavech? Přečetla jsem si svůj e-book „Jak brát život s humorem“. A nakoplo mě to. Když jsem se dokázala zasmát zapeklitým zážitkům v minulosti, prostě to dokážu teď taky.

Jak to máte vy? Stěžujete si nebo se vám daří užívat života takového, jaký je a pociťovat vděčnost? Napište mi to do komentářů!

Pokud nechcete zmeškat další články, račte kliknout na obrázek níže:

 

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.