Smrt – nejlepší recept na život

V pondělí uběhlo přesně deset týdnů od chvíle, kdy se počet mých sourozenců z minuty na minutu změnil ze sedmi na šest. Já vím, stoupenci černého humoru jistě napadne, že mi jich ještě dost zbylo. Za normálních okolností bych taky hledala jakoukoliv srandičku, které bych se mohla chytit. Ale teď nemám na srandičky sílu. „TA“ chvíle mi změnila vnímání světa, mé existence a celkově pohled na život jako takový. Poslala mě bez optání do nové epochy bytí, do takové, kde smrt je běžnou součástí života.

Vlastně mě tak napadá, že jestli mi Vesmír, Bůh, Létající špagetové monstrum (dosaďte si co uznáte za vhodné) chtěli v uplynulém čtvrtroce něco sdělit ohledně mého profesního zařazení, možná je to toto: „Eliško, založ si pohřební službu.“ Jak nad tím tak přemýšlím, bylo by to terno. Tady zákazníci nikdy nebudou ubývat; mladí, staří, zdraví, nemocní, nebožtíků je vždycky dost a evidentně je to jediný stoprocentně stabilní byznys. Ale teď vážně a k věci.

V dubnu se zabil můj malý brácha, kterého jsem tak ráda vozila v kočárku a v důsledku zběsilé jízdy občas vyklopila, se kterým jsme absolvovali bezpočet výletů, z nichž si nosil kamínky různých velikostí (od kapesních suvenýrů po ty, co vážily víc než on). Ten brácha, který mě rychlostí blesku přerostl a stal se z něj teenager s neuvěřitelným nadšením pro natáčení videí. Brácha, kterého jsem evidentně neznala moc dobře a budu s tím muset žít až do konce života. Brácha, který se nedožil dvaceti let.

Asi to znáte, minimálně z filmů. Jsou zprávy, které vás srazí k zemi a to doslova. Proto je lepší u nich sedět nebo rovnou ležet. Ušetříte si pár čísel převýšení při pádu a nějaké to zranění a můžete se pak zaměřit čistě jen na to, jak se vyrovnat se svými psychickými šrámy. Dodnes když si vzpomenu na tu osudnou zprávu, zrychlí se mi dech, zatemní před očima a srdce mi nebezpečně vyskočí až do krku. Adam je mrtvý. Je to jako polykat smirglpapír. A bohužel, stále na ni vzpomínám často, prakticky denně.

Během uplynulých deseti týdnů jsem zažila spoustu věcí.

Nejdřív jsem to vzala klasicky přes výčitky a sebeobviňování. Donekonečna jsem si opakovala, že jsem měla víc komunikovat, zajímat se, být nablízku… Znáte to. Po nějaké době jsem zjistila, že to moc nepomáhá a jelikož proces nemilosrdně pokračuje, aniž by se mě ptal, jestli je to oukej a nepotřebuju si trochu vorazit, musela jsem se přizpůsobit. Vyrovnávání se se ztrátou má určité fáze a je třeba si je prožít.

Popírání skutečnosti: Byl to jen blbej vtip. Hodně blbej. Ale až se to vysvětlí, nakonec to tomu dotyčnému odpustím. Vážně. Jen ať už se to vyjasní.

Zdrcení: Hormada kapesníků a iracionální snaha být mrtvému blízko. Ať už to znamená cokoliv. V mém případě sjíždění jeho videí a fotek do zblbnutí.

Vztek: Kdyby se mi ten pacholek dostal do rukou, tak ho roztrhnu. Počkat, vlastně už nemusím. Už se stalo.

A tak dále. Asi jsme to někdy zažili všichni, protože tak to chodí také při rozchodech. Důležité je pohybovat se po emoční stupnici. V tomto ohledu je velmi nápomocná kniha Požádej a je ti dáno, doporučuji každému, kdo ji potřebuje. A ten, kdo si myslí, že ji nepotřebuje, tak tomu úplně nejvíc.

Nikdy mě ale nenapadlo, jak se vlastně žije v takovém soukromém peklíčku, kdy vám hlavou víří tři metráky myšlenek a vy víte, že musíte pokračovat ve svém životě a přitom vám to vůbec nejde.

Sledovala jsem, jak nesnesitelně život běží dál a bylo to k zbláznění. Bylo to asi jako bych byla jediný naháč na pláži plné lidí v plavkách a nikdo by se za mnou ani udiveně neotočil. Prostě nic. Nasing, jak by to vyjádřila nebožka Libuška Šafránková v Báječných létech. Alice vstávala každý den ve svých 4:30 jako obvykle, začalo jí růst šest zubů, měla rýmičku a další nemoci. Klasika. Každé ráno Pažout, Valja a Eliš odjeli do školy. A pak se z ní zase vrátili. Pažout si šel zdeptaně nalít pivo, Eliš začal mlátit hlavou do futer, jakmile mu došlo, že má dělat úkoly a hrát na flétnu, Valja se připravovala na přijímačky a všechno bylo tak k nesnesení stejné jako předtím. Všechno šlo dál úplně přesně jako předtím a já to jen vyděšeně sledovala.

Byla jsem z toho zmatená a nenapadlo mě nic lepšího, než začít tu hru hrát taky. Všechno je jako dřív, jupijej. V podstatě se nic nestalo, jupijej.

Vlastně to je taky ten důvod, proč jsem doteď držela bobříka mlčení. Nechtěla jsem to sem ventilovat, protože jsem měla pocit, že záležitosti mé rodiny sem nepatří (jak vtipné, uvážíme-li, co vše už jsem na sebe a své blízké naprášila nejen na blogu, ale taky v knize) a že když budu chvíli mlčet, bude zase všechno jako dřív a budu moct plynule navázat. Nutno poznamenat, že oblíbená taktika koučů ve stylu Fake it till you make it nezabírá, když se vám zabije blízký člen rodiny.

Potíž je v tom, že nic není a nebude jako dřív. A v tom je zároveň i velké osvobození. Svět se mění každou vteřinou a my s ním. Pro mě se mění k lepšímu. A dost možná to může být ještě lepší, když to umožním. Jen už tu vždycky bude jedno velké nesmazatelné prázdno.

Taky jsem začala nenávidět pro naši společnost nepostradatelnou otázku: „Jak se máš?“. Doteď nevím, co na ni odpovídat, takže často neodpovídám raději vůbec. Protože lhát neumím a tím pádem neřeknu jedinou přijatelnou odpověď, tedy: „Dobře“. A když odpovím jakkoliv jinak, je z toho tragikomická scénka, kdy ten druhý je mnohdy stejně, ne-li dokonce více, rozhozený z toho, co se stalo.

Jelikož se nám v rodině nakumulovala dvě úmrtí na den a skoro i hodinu přesně po čtyřech týdnech, s hrůzou jsem vyhlížela konec další čtyřtýdenní životní chvilky. Děsila jsem se toho, co se stane. V inkriminovaný den D jsem vystresovaně hypnotizovala telefon a čekala na další hrozivou zprávu. Žádná nepřišla a já se stresovala dál. Až po nějaké době mi došlo, že takhle už by to taky mohlo být pořád. Od teď už napořád bych mohla ustrašeně sedět v obýváku, šňupat diazepam a pro jistotu ani nezapínat telefon. Nebo bych to mohla přehodnotit, přestat se bát a začít žít život jinak. Tak, abych z té tetky zubaté nemusela mít strach.

Vzpomněla jsem si na jednu věc, kterou jsem už letos stihla zapomenout. Na Nový Rok dělá vždycky moje máma novoroční banicu. Banica je bulharský slaný koláč z listového těsta a balkánského sýra. Dovnitř vždy schová lístky s nějakým poselstvím pro nadcházející rok. Já jsem se letos zakousla do vzkazu: „Budeš více odpouštět“. Nejdříve jsem toho měla plné zuby (doslova) a následujícího půl roku jsem na to dlabala a teď mě to doběhlo. Že se budu učet odpouštět zrovna v takové situaci, to by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo. Jako bych šla ze školky rovnou na univerzitu. Měla jsem problém odpustit si, že jsem nevygruntovala koupelnu a najednou mám odpustit bráchovi, že nás tu nechal? Není to absurdní?  Co z toho plyne? Nikdy nepodceňujte novoroční banicu. A bacha na zuby.

Existují různé teorie, že nám Vesmír nakládá jen tolik, kolik jsme schopní zvládnout. Popravdě řečeno, já této teorii moc nevěřím. Dokážete si představit, jak organizačně náročné by to bylo? Úplně vidím tu hroudu lejster nebo naducaný a přemírou dat se neustále zasekávající kompjůtr (vážně nemám šajn, zda už Vesmír přešel na digitální platformu) a nad tím vším trůní někdo ze svatých (možná Petr) a s hlubokou vráskou na čele si zoufale popostrkuje svoje šestery zamlžené brýle a mumlá si pod fousy: „Tak co mu naložíme, pacholkovi? No řekněte, co tenhle chudák zvládne? Když jsem ho donutil vyměnit píchlou pneumatiku, málem se z toho zhroutil. Musíme ho šetřit, víc než ztrátu zaměstnání nedá.“

Ne, upřímně si nemyslím, že by to tak bylo. Věci se dějí prostě proto, že se dějí. Tečka. Jakákoliv smrt, ať už se nám zdá sebevíc tragická, je z globálního hlediska naprosto bezvýznamná. Stejně tak jako se vše ostatní děje s naprostou lehkostí, i smrt je přirozená, běžná a děje se denně. A nás živé může jen a pouze obohatit svou přítomností. Protože nám připomíná, že život se odehrává tady a teď a  nenápadně nám ťuká na rameno šeptajíc: „Co když je dneska ten den, kdy natáhneš bačkory?“

Tenhle strom je důkazem toho, jak lze skloubit život se smrtí. Je to tak krásné místo. A zároveň tak smutné, protože musel umřít mladý a skvělý člověk, aby vzniklo. Ale právě tahle kombinace mu dodává na výjimečnosti a kráse.

Dostala jsem se do fáze, kdy rekapituluju, přebírám, uklízím. Nejdřív v tom pravém slova smyslu – mohla jsem jen uklízet a měla jsem nutkavou potřebu dělat samé užitečné věci, které budou vidět a z nichž budu mít dobrý pocit. V žádném případě jsem nemohla nic tvořit, nemohla jsem hrát (ačkoliv jsem chtěla, moc jsem chtěla nahrát jednu skladbu pro bráchu na video a pak i naživo při jeho rozloučení, ale nezvládla jsem to), nemohla jsem psát ani nic číst. Řečeno slovy čerta z pohádky S čerty nejsou žerty: „Hlavně nemyslet!“ Což vzhledem k mé mateřstvím zdegenerované mozkové aktivitě na úrovni korýše není těžký úkol.

Proces v prvních týdnech jsem popsala na fejsbuku takto: „Jednou se držím na nohou, pak spadnu a chvíli taky ryju bradou v zemi. Brečím a pak se zase směju. Občas se musím silně držet, jinak by mě to semlelo a nakonec se vždycky pokusím jít dál. Jednou je to na nic, pak je to lepší. A pak je to zase na nic, protože mě tíží, že to vlastně chvíli bylo dobrý. A tak stále dokolečka.“

Pak jsem se vrátila ke starým dobrým hodnotám a začala jsem rekapitulovat je. Celé dny jsem se potloukala domem (no dobře, tak jen tu půl hodinu, kdy Alice spí) a přemýšlela, co mám dělat, aby mi z toho nebylo úplně na blití. Naštěstí pro mě se nám tu kolem domu povalují čističe hlavy jako je sekání trávy, plení záhonků nebo zpracovávání kůrovcového dřeva v hektarech a kubíkách kam se jen podívám. To se ale mám. Můžu uklízet a přebírat do aleluja.

Je to k smíchu, ale nevím, co říct závěrem. Shrnout takové téma do patnácti stovek slov je asi jako snažit se vystihnout Otův Slovník naučný do jedné věty.

Život je pro živý. To je nezpochybnitelný fakt. Lusknutím prstu se můžete ocitnout na prkně a nikdo s tím nic neudělá. A to je jediná životní jistota, jediná ingredience nezbytná pro život.

 

Facebook Comments

1 názor na “Smrt – nejlepší recept na život”

  1. Eliško
    děkuju za těch patnáct set slov, vyjádřila jsi to perfektně. I za mě.
    T.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.