Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.
Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.
Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte… Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti atakdále.
Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.
„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.
Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.
No co, není přeci kam spěchat. Je teprve leden. Můžeme se přeci ještě v průběhu jara rozhodnout, že koupíme dražší, ale zato méně kvalitní zájezd.
Možná zkusím změnit destinaci… Třeba na „Doma na zahradě“ nebo „V krematoriu“ bude nějaká speciální sleva.
Po chvíli se jdu jen tak náhodou podívat, co dělá Pažout. A hádejte co! Sleduje zájezdy, syčák jeden! Nadšeně mi ukazuje jeden hotel za druhým. To je sice pěkné, jenže my přeci nikam nejedeme… Pánejo, to moře vypadá úžasně! Možná bychom měli…
Nene, kdepak, se mnou to nehne. Ani omylem. Letos prostě nikam nejedeme a basta. Ale támhle měli vážně super dětské hřiště…
Zdrceně odcházím uklidnit nervy na fejsbůk. Šlo by to skvěle, kdyby na mě za každým příspěvkem nevysakovala reklama na nezapomenutelnou dovolenou. A taky kdyby kolem nelítaly dvě neřízené střely, které kdovíkde uslyšely, že pojedeme k moři a rozhodly se pro jistotu už teď si sbalit své bábovičky a poprat se o přebytečnou lopatku.
Poté chvíli předstíráme, že nás ta dovolená vůbec nezajímá a ve skutečnosti je vlastně dobře, že nikam nepojedeme. Střídavě pod různými záminkami odbíháme, abychom každý na svém počítači překontrolovali stav hotelů v naší destinaci a jestli se tam náhodou za ty dvě minuty neobjevil nějaký nový hotel s bezkonkurenční nabídkou čekající jen na nás.
Nakonec oba téměř s brekem konstatujeme, že už nemáme na to, abychom dovolenou dál hledali a přesvědčujeme sami sebe, že je určitě lepší koupit si bednu šampáňa, lehnout si v obýváku pod palmu a čekat, až moře přijde k nám.
Epilog: Nakonec jsem Pažouta udolala. Našlo se jedno místo, které vyhovovalo našim požadavkům a cena se zdála být příznivá. S velkou pompou jsem odeslala nezávaznou objednávku a spát jsem šla s blaženým pocitem na duši, že už za necelých stopadesát dnů budeme u moře. Doslova mi moře šplouchalo celou noc v uchu. Pak mě Pažout nad ránem vzbudil a prohlásil, že nikam nejede, protože se mu zdálo o havárii letadla.
Letos teda asi vycestujeme jenom prstem po mapě.
