Studiem k lepším výmluvám

img_87661Nedaří se mi zbavit se zbavit dojmu, že mi to všechno někdo dělá naschvál.  Že mě někdo nemá rád.

Jedu do Plzně. V tomto školním roce už potřetí. A jsem borec, jsem king! Cestu do centra zvládnu hravě levou zadní, se zavřenýma očima, s prstem v nose, neboť v záři velkoměsta má gesta mají styl. Hlavně ta gesta, v nichž figuruje zdvižený prostředníček.

Mělo to jen jeden nepatrný háček. Že byla zavřená jedna silnice, po které jsem potřebovala jet. Ale jinak by to nemělo chybu. Fakt.

Když už si konečně zapamatuju cestu na ono kouzelné místo, kde zvládnu zaparkovat a dokonce se odtud i vymotám zas nazpátek, musí být někde objížďka. S tím souvisí i naprosto žůžová ranní špička, s níž jde ruku v ruce moje nervové zhroucení.

Služba „Pažout na telefonu“ je dočasně mimo provoz. Když už se doplížím v té parádní koloně rychlostí sto metrů za půl hodiny na místo, které můj bezchybný orientační smysl vyhodnotí jako „bezpečné místo k odstavení vozidla a další kilometr dojdi pěšky“, začne šíleně pršet.

Jo, procházka je zdravá věc a nejsem z cukru, takže mě nějakých pár kapek nerozhází. To samé se však nedá říct o mé kytaře a já marně přemítám, zda je můj futrál dostatečně voděodolný a která z nás dvou má větší právo na deštník.

Při příchodu do budovy konzervatoře kontroluju čas. To máme krásné tři hodinky z budovy do budovy. To by šlo. Příští týden tady mám být už v osm, to vidím na vstávačku ve čtyři ráno. Hned se o to víc těším!

Musím myslet pozitivně! Do školy jsem dorazila vcelku, nenabourala jsem a dokonce jsem i zaparkovala. Jsem vážně dobrá. Přes všechny peripetie se mi tady podařilo být dobrých deset minut před začátkem hodiny, takže si tu můžu v klidu sednout a působit dojmem, že jsem tu už nejmíň hodinu.

A tady je jasně vidět, jak funguje pozitivní myšlení a zákon přitažlivosti. Totiž že skutečně přitáhnete to, na co myslíte. Nakonec jsem tak daleko od pravdy s tou hodinou nebyla, neboť můj profesor mi chvíli nato volá, že taktéž hledá místo k parkování. A hledá ho ještě o dvacet minut později. Takže tak.

V průběhu výuky mě několikrát napadá otázka, zda jsem nemohla chytit od dětí hyperaktivitu. Protože tohle přeci není normální! Nevydržím sedět na místě a úroveň soustředění odpovídá situaci, kdy Elišovi vysvětluju, že si má uklízet hračky, Valíkovi vykládám důležitou roli psaní domácích úkolů a Pažoutovi se po milionté pokouším vnuknout myšlenku, že má fusekle házet do prádla. To celé dejte na druhou a máte mě na hodině kytary.

A pak kývnu na všechno! No koukejte:

„Do příště tu etudu dáme zpaměti, jo?“

„Jasně.“ (A pohlídáš mi taky děti, žejo?)

„To bys možná dala zpaměti už teď, ne?“

„Samozřejmě!“

No dobře, na tom sarkasmu v hlase bych měla zapracovat. Asi nebyl pochopen. Ty vole, on si fakt myslí, že se naučím nějakou etudu zpaměti. Je mlíko na mozku adekvátní omluva na konzervatoř?

A jakou výmluvu mám použít na další hodině, když si vzpomene, že jsem to měla už umět zpaměti? Předstíraný epileptický záchvat si ponechám jako záložní plán. Dále mám v zásobě následující dvě výmluvy:

  • Dítě se posralo a nám došel toaleťák. Noty byly zrovna náhodou po ruce.
  • Došel nám zničehonic papír a děti neměly na co napsat dopis Ježíškovi. Noty byly zrovna náhodou po ruce.

Když nad tím tak přemýšlím, možná to opravdu zní trochu lacině. Nakonec v jednoduchosti je krása, ne? Proto se budu nejspíš inspirovat u svých žáků a vystačím si se starým dobrým: „Zapomněla jsem si vzít kytaru.“

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.