Nový román beze jména

Jedna

Existuje pár věcí, které vím na beton.

Zaprvé nikdy nepochopím význam slova interpelace.

Zadruhé můj močový měchýř nemá šanci vydržet až na konečnou zastávku autobusu.

Jistě, můj močový měchýř dozajista velikost promáčknutého pingpongového míčku a zažívám s ním spoustu fajn momentů. Na všech svých pravidelných trasách mám přesně vyhlídnutá místa, kde se dá jít na záchod. Mám ta místa dokonce odstupňovaná podle obtížnosti při vykonávání potřeby. Kde to jde ideálně. Kde to jde o něco hůř, ale když musíš, tak si poradíš. Nebo i taková místa, kde to nejde, ale zoufalci jako já na takovém místě byli schopni zastavit autobus plný lidí, s grácií vystoupit a odskočit si za autobusovou zastávku v doprovodu zvědavých pohledů všech pasažérů autobusu nalepených na okénku.

Chce se mi čůrat!

V klidu. Tohle zvládnu. Koneckonců, mám s tím orgánem bohaté zkušenosti. Takže pohoda. Ta cesta bude trvat už jenom tak asi hodinu.

Panebože to nedám!

Mysli pozitivně. Není to hodina, ale pouhých osmapadesát minut dle jízdního řádu. A ten autobus určitě dojede na konečnou dřív!

Musím myslet na něco jiného. Třeba na to, že už za hodinu budu v divadle nebo na ten bezva nový svetřík, co mi dělá o číslo větší prsa. Nebo na letní dovolenou u moře, kam se už vážně těším. No jasně. To je paráda. První opravdová dovolená s mým úžasným přítelem Pavlem. Po pěti letech už bylo načase. Sice nejde o typicky romantickou dovolenou, protože s námi pojede i jeho rodina, ale i tak se těším jako děcko. To šumění moře. A šplouchání…

Dobře, beru zpět, šplouchání raději ne. Hlavně žádnou vodu. Moře škrtám. Myslím radši jenom na horký písek a koktejly a tak. Ne, ani koktejly mi nepomůžou. Vůbec se mi nechce na záchod. Ani trochu. Jsem naprosto v pořádku a zvládnu zbytek cesty.

Chce se mi příšerně čůrat!

Už vím, co musím udělat. Je to instinkt. Nebo spíš zkušenost. Koneckonců nedělám to poprvé.

Pomalu se zvedám ze sedadla a velmi opatrně se pohybuju směrem k řidiči skenována zvídavými pohledy všech cestujících.

„Promiňte, ale musím vás požádat, abyste zastavil,“ sděluji řidiči co možná nejdiskrétněji.

„Proč?“

„Potřebuju akutně na záchod…“

„Slečno, já vám ale nemůžu zastavit mimo autobusovou zastávku. Je mi líto.“

„Dobře, zastavte tedy na příští zastávce.“

 

To jsem já, Ema Korandová. Ta s děravým močákem. Zatímco se krčím za přístřeškem autobusové zastávky a snažím se ignorovat všechny ty nevěřícné obličeje nalepené na skle spolu s jejich majiteli, vykonávám tolik vytouženou potřebu. Vlastně mi to jde celkem dobře. Vůbec nevidím babičku zuřivě hledající v kabelce brýle na dálku, dvě puberťačky, kterým údivem vypadla žvýkačka z pusy a teď se ji snaží seškrábat z trendy roztrhaných džínsů… Nejsou tam. Ani ten hiphoper, co si mě natáčí na mobil. Je to pro mě normálka. Určitě už visím na youtube. Kolik má asi moje video zhlédnutí?

Se vší důstojností, které jsem v tu chvíli schopná, se vracím do autobusu, poděkuji řidiči a dělám, že nevidím, jak se všichni bleskově odlepili od okénka a nenápadně předstírají psaní esemesky nebo četbu knihy vzhůru nohama. Místo toho si zaujatě prohlížím kvetoucí třesně podél silnice. Je krásný letní den a naprosto nic mi nemůže zkazit náladu. Když říkám nic, myslím tím nic.

Hlavně abych nepřijela pozdě do divadla. Naštěstí tam na mě nečeká máma, ale moje sestra Jitka. To by to dopadlo! Pište si, že by si zavolala na dopravní inspektorát a nechala by si zjistit, co mě na trase tak zdrželo, v kolik byl přesný příjezd autobusu do cíle a co to je proboha za řidiče, že zastaví nějaké bláznivé holce na záchod.

Pravdou je, že moje máma je tak trochu blázen. Jako každá máma má vždy pravdu. Především co se týče hudební produkce jakéhokoliv klasického díla. Mezi její svéhlavé koníčky patří obcházení všech pražských operních scén a kritizování jednotlivých výkonů. Jestli si myslíte, že je kritizuje jen sama před sebou a nebohým dobrovolníkem, který měl tu smůlu, že se v tu chvíli vyskytl v jejím zorném poli a tvářil se být ochotný k naslouchání, tak se šeredně mýlíte. To je totiž nejoblíbenější část celého procesu – psát pohoršené dopisy ředitelům divadel. Třešničkou na dortu každého takového vzkazu bývá poznámka, že za jejích mladých let to tak zdaleka nebývalo a že kdyby to bylo na ní, obsadila by daleko kvalitnější materiál. Tím kvalitnějším materiálem samozřejmě myslí mě. Bez komentáře.

Její další oblíbenou kratochvílí je kritizování mé osoby. V této disciplíně si s přehledem udržuje vedení, někdy se o prvenství porve s babičkou, ale nakonec ji vždycky trumfne. O důvody kritiky není nouze!

Tak třeba moje váha. To je, panečku, téma přímo nesmrtelné! Jednou jsem moc tlustá a měla bych se sebou začít něco dělat. „Copak si myslíš, že s takovým špekem a nulovou kondicí něco zazpíváš? Ani omylem, milá zlatá. Ani omylem! Já jsem ve tvém věku běhala půlmaratón a večer jsem si odskočila do divadla zazpívat Bohému.“ Toto postesknutí slyším zhruba každé dva týdny. Po zbytek času jí pro jistotu neberu telefony. Pravdou je, že mám ze své váhy malinko mindrák. Asi proto mi to máma neustále omílá dokola. Nemám zrovna postavu modelky a špeku na břiše se jen tak nezbavím. Vlastně už ani nechci. Stará se mi o psychickou pohodu, alespoň tedy v rámci možností. Právě díky němu mám daleko radši své oříškově hnědé oči a hnědé vlasy ostříhané na mikádo, to je jasné. A jistě mi dáte za pravdu, že je lepší mít docela malinkatý mindráček ze špeku na břiše, než pochybovat o celém zbytku postavy.

No a potom se mi jednou povedlo zhubnout. Pravda, trochu v tom hrála roli střevní chřipka a zkouškové období. Ale to je fuk. Prostě jsem zhubla. A to přeci máti chtěla, no ne? Myslíte, že jsem se dočkala nějakého uznání? Opět smůla.

„Takhle ale nemá tvůj hlas vůbec sílu! Myslíš, že s touhle uzpíváš Státní operu? Já bych ti o tom mohla vyprávět… Přeci bys nechtěla skončit u muzikálu, holčičko. To bych do nejdelší smrti nepřenesla přes srdce…“

Atakdále, atakdále. Nechci pochopitelně skončit u muzikálu. Ale taky rozhodně nechci skončit v opeře. Jenže copak tohle můžu mámě říct? Abych byla upřímná, nejraději ze všeho bych pracovala v psychologické poradně a pomáhala lidem, aby se v sobě vyznali. Nebo bych chtěla dělat soudního psychologa. Vždycky mě baví sledovat, jak v detektivkách tihle lidé pomáhají dopadnout padouchy. Taky proto jsem začala studovat psychologii na vysoké škole, jen svojí mámě jsem to čirou náhodou zapomněla sdělit. Protože to bych si opět něco yvslechla o tom, že mám všechen svůj volný čas věnovat trénování opory dechu a Wágnerovým recitativům.

Nakonec jsem před divadlem stála dřív než sestra, samozřejmě. To je hlavní výhoda toho, když jdeme někam společně. Ať už jdu jakkoliv pozdě, ve srovnání s ní mám vždy náskok.

Abych nějak shrnula, co se vlastně dělo dál: Po přistání stíhačky, která se nějakým způsobem převtělila do mé sestry, proletíme divadlem až na balkón, zvonění máme v patách. Jitka je trochu silnější postavy, má dlouhé vlasy zesvětlené melírem a černé oči. Energie z ní srší na míli daleko a tento okamžik není výjimkou: razí si cestu davem noblesních dam v drahých róbách hlava nehlava a vybíhá schody po třech. Zprudka zabrzdí přímo před bázlivě couvající uvaděčkou, která už už zvedá ruce s programy nad hlavu v obranném gestu, jakoby se instinktivně chránila před tornádem. Což, jen tak mezi námi, není moc vzdálené od pravdy. Já se mezitím snažím Jitku nenápadně zatahat za rukáv, abych jí sdělila, co prostě musím. Bezpodmínečně. Ale je to marné. Už jste někdy viděli, že by hurikán ztichnul uprostřed zuření? Já tedy ne.

„Jitko…“ zkouším to zas a znovu. Ale to už i uvaděčka poznala, že se jí naskytla jedinečná příležitost se té živelné pohromy v lodičkách zbavit, a tak nás rychle popostrkuje směrem k našim sedadlům.

Zatímco se nás stále křečovitě se usmívající uvaděčka snaží skřípnout do dveří, já bázlivě zašeptám: „Mně se chce strašně čůrat…“

Ségra si rezignovaně odfoukne: „Tak jdi.“

Uvaděčka ještě přitvrdí v křečovitém úsměvu a za pomoci štosu programů uplatňuje své právo na přiměřené násilí.

Za využití maximální míry distinguovanosti se zastavím zrovna ve chvíli, kdy se rozmachuje, aby mě tím svým nástrojem božím v podobě štosu programů zatloukla do sedadla poblíž, a ledabyle prohlásím: „Omluvte mě, prosím.“

 

Tak jo, je to vážně sranda. Po mé vycházce na toaletu uvaděčka s neskrývanou škodolibou radostí nám přibouchla dveře těsně před nosem a oznámila nám s jistou satisfakcí, že představení už začalo a bohužel tam nemůžeme jít. Ale můžeme strávit první dějství na balkóně ve stoje.

Vsaďte se, že tahle historka mě bude doprovázet na všech rodinných sešlostech ještě hodně dlouho. Úplně slyším Jitku s povzdechem poznamenat: „A už jsem vám vyprávěla, jak jsme s Emou celé první dějství Aidy musely stát na trestném zápraží druhé galerie pro notorické opozdilce pod dozorem v tu chvíli se již neusmívající uvaděčky a jejího štůsku programů, jímž si výhružně poklepávala o hřbet ruky, protože Ema se musela jít ještě vyčůrat?“ Jediné štěstí je, že v jejích krkolomných souvětích se nikdo nestíhá orientovat, proto než se případní posluchači dostanou k porozumění závěru věty, pravděpodobně zapomenou, že na začátku souvětí jsem figurovala já. V ideálním případě zapomenou, že věta nějaký začátek vůbec měla.

Při druhém dějství jsme si už mohly s Jitkou sednout, samozřejmě. Musela jsem si dojít na záchod hned na začátku přestávky, samozřejmě. Sestra se mě důležitě čtyřikrát zeptala, jestli se mi náhodou nechce na záchod. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala, vážně. Stejně tak když tenhle zážitek hned volala kamarádce a celou historku vyprávěla tak hlasitě, že všichni v okolních deseti řadách byli seznámeni s problematikou mého močového měchýře do nejmenších detailů.

Těžko se tomu věří, ale v takových chvílích by si člověk snad i přál být jedináček. A sirotek, mám-li být v seznamu přání konkrétní. Jedná se o natolik palčivou touhu, až někdy jen těžko potlačuji chuť se o dosažení tohoto stavu zasadit vlastními silami.

Zrovna si utírám slzy dojetí nad nesmrtelnou láskou Radamese a Aidy. Kruci, asi bych neměla chodit na tragédie! Viděla jsem to už několikrát, ale vždycky mě to dostane. Zato Jitka nervózně pokukuje po hodinkách a nenápadně zívá, v mezičase znechuceně sleduje mé dojetí. Je mi jasné, že sem šla jen kvůli mámě, která ji k tomu neznámo jak donutila.

„Emo, co kdybychom si zašly společně na skleničku?“ houkne mi do ucha při třetí vlně děkovačky.

Achich, ouvej, vypadá to beznadějně. Pravděpodobně má Jitka něco moc důležitého na srdci.

Seznam výmluv, to je to, co nutně potřebuju. Chtěla jsem si ho začít psát už dávno, ale vždycky na to zapomenu! Ta paměť, ta paměť! Ono je totiž dost podivné vymlouvat se neustále na to, že musíte nakrmit kočku nebo že jdete zítra opět pobíhat mezi dvěma školami a prací. Jednou jsem se pokoušela vymluvit na to, že musím držet na intru na chodbě hlídku. Bohužel v tuto chvíli začala být Jitka velmi podezřívavá ohledně mých výmluv.

Ale pochopte, že rozumy mojí sestry, to je vážně výživná zábava na večer…  Přemýšlím, jak bych vám to jen přiblížila co možná nejvíc. Představte si ztělesnění feminismu v podobě tryskové rakety, která se jaksi zasekne na oběžné dráze a dosáhne stavu perpetuum mobile, takže jí nikdy nedojde palivo a stále krouží kolem dokola. Už mám v hlavě jasnou osnovu jejího proslovu ke mně. Slova jako „svatba“, „vykořisťování“, „otročení lidskému druhu“ (tak říká tomu, když má někdo děti), „utlačování“ (těmito názvy častuje posvátný svazek manželský nebo nemanželský, to je vlastně jedno, zkrátka jakýkoliv vztah s mužem, kde nefiguruje muž jako pejsek přivázaný na řetězu a žena jako domina s bičem v ruce), „genderová šikana“ budou lítat vzduchem jako šipky, to vím s neochvějnou jistotou. Přitom já jsem si svým vztahem s Pavlem dokonale jistá. Tady žádné otročení lidskému druhu nehrozí.

Vážně by se mi ten seznam výmluv náramně hodil! Nu což, příště už na něj určitě nezapomenu.

„No, proč ne?“ vzdávám to nakonec bez boje. „Ale jen na chvilku…“

 

Chápejte, já se vážně nechci vdávat. Myslím, že jsem na to ještě mladá. Jenže teď, když sedím v nóbl vinárně, kde si nemohu dovolit zvýšit hladinu alkoholu do takové míry, abych nevnímala ani slovo ze sestry monologu, jsem nabyla dojmu, že na to nebudu dostatečně stará ani v důchodu. Prostě nikdy. Její vyřídilka mě nadobro vyřídila. Definitivně. V hlavě mám úplně prázdno a ovládl mě otřesný pocit, i když nedokážu jasně říct, z čeho pramení.

To bylo tak: Jitka se dozvěděla, že se nejspíš chci vdávat. Netuším, kdo jí to mohl nakukat, ale dala bych ruku do ohně za to, že si to celé vycucala z prstu, aby mohla vytvořit prokomponovanou konspirační teorii sobě vlastní s pracovním názvem „Zničme Emu před její fiktivní svatbou tři, dva, jedna, teď!“. Ledaže… Ledže by měla nějaké zaručené informace, o kterých ani já nevím. To mě trochu děsí. Pavel sice není s Jitkou kdovíjak dobrý kamarád, ale on dokáže udržovat dobré vztahy se všemi. A taky to dělá. Možné je všechno.

Věc se má tak, že moje sestra už jednou vdaná byla. Ale její manželství nevydrželo. Ne že bych se tomu snad divila… Chci říct, že bylo od začátku jasné, že Aleš, její bývalý, to věčné komandování nevydrží věčně. Ano, mám ji ráda, je to moje sestra, jenže právě proto vím, čeho všeho je schopná.

„Emo, ty jsi vždycky byla taková cílevědomá a uvědomělá!“

Volný překlad: Snad by tě nikdy nenapadlo se vydat do jámy lvové jménem manželství.

„Víš, že práva žen jsou tím nejcennějším, co lidstvo za celou historii udělalo!“

Volný překlad: Manželství je vlastizrada.

„Uvědom si, že jakmile kývneš na společné bydlení, můžeš rovnou zamávat svému životu.“

„My spolu nebydlíme,“ přeruším ji s nuceným úsměvem.

„Ale částečně jo, hm? Máma říkala, že na intru už jsi jen tři dny v týdnu a zbytek trávíš u Pavla v Praze. Nemysli si, já to všechno vím,“ přimhouří vševědoucně oči.

„To vidím,“ odtuším ironicky. „Ale mám pořád ty tři dny, kdy jsem pryč a dělám si, co se mi zlíbí. A někdy taky jedu k mámě na víkend.“

„To je jedno. Chlapům nevěř! Budeš už navždycky řešit jenom fusekle, posraný trenky a neustále se budeš muset zpovídat, proč vlastně musíš chodit tak často ke kadeřníkovi a jestli by nestačilo si ty vlasy jednou do roka okousat.“

Při poslední větě už Jitka agresivně vykřikuje a já v té chvíli činím nejlepší rozhodnutí večera. A sice obětovat svou celodenní mzdu na dvojitou vodku pro nás obě, abych buď zacpala pusu sestře nebo alespoň dostatečně otupila svoje smysly. A taky abych jí podala jasný důkaz toho, že nejsem těhotná, což je pro mě značně polehčující okolnost.

 

Moje finta s vodkou byla jednoduše geniální. Zabralo to, alespoň mám-li mluvit za sebe. Od toho okamžiku s dvojitou vodkou mám vzpomínky celkem v mlze. Žádné konkrétní rady do života, žádné negativní pocity. Prostě jeden velký a ničím nerušený mlžný opar. Jen moje hlava je trochu jako po výbuchu bomby.

Fajn. Možná si to nepamatuju vůbec. A co má být? Jen by mě zajímalo, kde jsem se to vlastně probudila a co tady tak nechutně svítí do očí. Jeden by z toho dokonce vystřízlivěl.

„Dobré ráno!“ ozve se Pavlův ořechově zabarvený tenor.

Udělat okamžitou detailní analýzu každého hlasu, který uslyším, to je diagnóza. Nemůžu za to. Moderní psychologie už tuto diagnózu zkoumá, jen pro ni nemá žádný konkrétní název.

„Jak ses vyspala?“

Uf. Je to dobrý, vrátila jsem se do správné postele. Ne že bych snad o sobě měla nějaké pochybnosti… Jen člověka malinko rozhodí, když se zčistajasna ráno probudí a skoro celou noc si nepamatuje. Zpod přivřených víček sleduju jeho vysportovanou siluetu rýsující se v záplavě světla. Roztomile rozčepýřené světlé vlasy mu září v ranním slunci a pod nimi mě zkoumá jeho ustaraný pohled.

„Dobře, díky,“ odpovím nejistě. Pomalu se rozhlížím, zda kolem sebe najdu nějaká vodítka, která by mi pomohla odhadnout, v jakém stavu jsem se zhruba dobelhala domů. Ale kde nic, tu nic. Klasika. Předpokládám, že Pavel všechno pečlivě uklidil, abych vstala do příjemného útulna, čerstvého vzduchu a vůně kávy.

Je to vážně poklad! A vůbec, ať jde Jitka k čertu. Žádné ponožky, trenýrky ani nic jiného tu nehrozí.

„Takže… Včera jsem to asi trochu přepískla. To víš, Jitka…“ odmlčím se důležitě, abych náležitě demonstrovala situaci. „Nevzbudila jsem tě?“

„Ani ne.“ Pavel se jen pousměje. Je to možné, že mám doma takový poklad? No řekněte! Jiný by mohl mít nemístné řeči o alkoholismu, vést tichou domácnost nebo mi tu prostě tiše zanechat kontakt na nejbližší odvykačku.

„Vlastně ano, ale jen trochu, abych byl upřímný.“

To mě krapet znejistělo. Tak jo nebo ne?

„Snažila jsem se tě svést, žejo?“ rozsvítí se mi najednou v hlavě. Na to si přeci nemůže stěžovat, to uznejte.

„Vlastně ani ne. Vyházela jsi mi ze skříně všechny trenky a pak jsi mě donutila, abych si je uklidil.“

Cože? Cože?!  To snad…

„To je zvláštní…“ hraju o čas.

„Jojo, taky mě to zaskočilo. Nakonec jsem ti musel odpřísáhnout, že si trenky budu vždycky uklízet. V dobrém i ve zlém.“ A zvedne dva prsty ve znamení pionýrské přísahy. Výraz má stále vážný, ale v šedých očích mu cosi blýskne.

Popravdě řečeno nejsem teď schopná rozluštit jeho neproniknutelný výraz dost dobře. Asi za to může ta vodka, ale nepoznám, jestli si ze mě střílí nebo mluví vážně. Kde jinde by ale vzal tyhle informace, které byly řečeny mezi čtyřma očima v alkoholovém rauši – jen já, Jitka a spousta vodky? No kde?

Udělám to, co nevyhnutelně v takové situaci musím. Pohladím ho (polibek by ho mohl doslova omráčit) a prohlásím: „Jdu čůrat.“

Na to nemůže nic říct.

Ale jedno vím. Kdybych mu řekla něco o posraných trenkách, asi by tady už nebyl.


 

Konec první kapitoly

Chcete dostávat e-maily a mít jistotu, že vám neuteče žádná novinka na blogu? Klikněte sem a stáhněte si e-book zdarma, pak budeme ve spojení.

 


Dvě

 

Zaplaťpánbůh jsem měla skvělý důvod se vypoklonkovat z té zpovědnice, kde to chvílemi začínalo pořádně houstnout. Ono se to nezdá, Pavel je gentleman každým coulem, ale zřejmě jsem mu v tom nebezpečném jedenapůlpromilovém stavu doopravdy něco řekla a ono mu to vrtalo hlavou. Neustále se snažil nepřímo vyzjistit, co jsme si s Jitkou povídaly, až do chvíle, kdy se mi podařilo mu doslova proklouznout pod výbornou záminkou, že musím jít hlídat děti.

Což je ovšem pravda, skutečně musím jít hlídat děti své kamarádce. Danuška je moje kamarádka z dětských let. Společně to táhneme už dlouho. Ještě jsme obě tahaly po dvoře kačera a už jsme věděly, že budeme kamarádky na život a na smrt. Později jsme se v tom utvrdily v mateřské školce, na základce a při studiu  na gymplu. A právě tehdy mi říkala: „Nechoď na tu konzervatoř, je tě škoda!“ a já zase: „Ty nechoď na ty práva. Na právničku jsi málo zkažená a neumíš si učesat ani drdol!“.

A hádejte co? Stejně jsme jedna druhou neposlechly. Takže já jsem na konzervatoři a ona dělá právničku. Chápete to? To snad ani není možné. Jsme stejně staré a zatímco já se ženu za pochybným nijakým titulem, který pravděpodobně nikdy nevyužiju, ona je zaměstnaná v advokátní kanceláři. A nejen to. Ohání se slovními spojeními typu: „V souladu s ustanovením…“ a „kvůli preambuli“. Navíc si už umí učesat i ten drdol. A nosí kostýmek. Neznámo jak se ještě k tomu stará o dvojčata Vašíka a Elišku, která si pořídila během studia.

Ten její dokonalý život má ale i své stinné stránky. Tak třeba její přítel Martin má sice svatozář, zvládá péči o děti na jedničku (ale co mu také zbývá, když Danuška neustále lítá po soudech nebo alespoň udílí po telefonu rozkazy svým kolegům, kteří mají tu smůlu, že ji musí poslouchat), ale odmítá si ji vzít. Prý by jen těžko sháněl při rozvodu právníka, který by si s Danuškou chtěl poměřovat síly. Což, upřímně řečeno, chápu.

Jsem ráda, že naše přátelství vydrželo nejednu přeháňku a stále trvá navzdory odlišné zeměpisné poloze, rodinné situaci a časovým možnostem nás dvou. Jen bychom se nemusely setkávat vždycky jen při předávání jejích dětí do mé péče…

To bylo tak. Jednou, krátce po porodu, jsem se nešťastně uvolila hlídat dvojčata Vašíka a Elišku. Od té doby se k této činnosti nachomýtám velmi pravidelně. Možná o něco málo častěji, než bych chtěla.

Abyste tomu rozuměli, já ty děti miluju. Ale jsou, řekněme, malinko živější. Podle Martina vždycky zvlášť ožijí v téže nanosekundě, kdy se objevím ve dveřích. Podle Danušky jsou v normálu pořád a ano, ty smlouvy jsou u mě v kanceláři na stole, Natálie, copak jsem ti to neříkala už čtyřikrát?! To dodává jedním dechem, ale ne mně, samozřejmě, nýbrž zase sekýruje svou sekretářku, což je zřejmě její nejoblíbenější činnost hned po neutuchající snaze o vychýlení zemské osy.

Nevím proč, ale vedle ní si přijdu jako naprostý břídil. Má svou vlastní sekretářku! Ale kdyby měla dva týdny sama pečovat o vlastní děti, pravděpodobně by jim navlíkla na hlavu punčocháče a pak by je poslala na zahradu hledat ufo, jen aby se jich zbavila.

„Tetoooo! Je tu teta Ema!“ zaslechnu nadšené dětské pištění.

Ani tentokrát děti nezklamou. Sotva se objevím ve dvěřích, začnou o závod vřískat, až mi zaléhají uši. Vřískají samým blahem, že mě vidí, to jen abyste si nemysleli.

„Ahoj, miláčkové!“ mačkám je na přivítanou. Už jsem se na ně moc těšila.

„Á, Emo, ahoj,“ zdraví mě Danuška aniž by na chvíli ustala v soustředěné aplikaci dalších a dalších sponek do svého dokonalého drdolu. „Doufám, že máš dobrou náladu. Ti dva jsou dnes na zabití,“ patřičně dramaticky obrátí oči v sloup. Jako by je snad ona celý den hlídala.

„Není možná. Vždyť jsou to slaďoušové,“ zubím se na ni a snažím se nevyjeknout bolestí, když mi Eliška sápající se na můj klín zabodne loket přímo do slabin.

„Emo, ty vůbec nemáš ponětí, jak je to náročné mít děti. Musíš si pořídit vlastní, abys to pochopila,“ uzavírá Danuška rezolutně debatu a datluje teď zase pro změnu něco do mobilu.

Nadechuju se k dopálené odpovědi, ale najednou se zarazím. Nemá smysl jí cokoliv vysvětlovat. Nevnímá mě.

Martin přichází do obýváku jako správná hospodyňka v zástěře a s chňapkami na rukou.

„Emo, oběd máte v troubě. Dej si pozor, ať se děti neprobodnou vidličkou, až budou napichovat krokety,“ vysvětluje s úsměvem. Martin je prostě ideální muž! Kde ho jen splašila?

Danuška se ale neusmívá. „Kde máš smoking? Víš, že za chvíli je tady taxík. Nemůžu přijít na pracovní oběd s partnery pozdě.“

„Přijde mi důležité dodělat oběd pro naše děti a tvou kamarádku, která se nešťastnou shodou náhod stala naší chůvou,“ opáčil Martin klidně, ale jeho výraz znatelně ztuhnul.

„Prosímtě! Ema přece zvládne vypnout troubu sama!“ ušklíbne se Danuška.

„Na to bych zrovna nevsázela,“ namítla jsem ve snaze odlehčit houstnoucí atmosféru. Ale marně. Jsem vzduch.

Usoudila jsem, že bude lepší se vzdálit do dětského pokoje, ostatně mi nic jiného ani nezbývalo, protože Eliška mě táhla za sukni tímto směrem natolik vehementně, až se jí podařilo mi ji stáhnout až ke kolenům. Ještě že dospělé osazenstvo tohoto domu bylo zabráno do hádky o správném dress code na večeři.

„Teto, podívej, já mám Ježíška a jsem jeho Marie,“ vysvětluje mi důležitě Vašík, zatímco drží panenku za nohu a snaží se z ní vyklepat duši. Nebo co já vím, co mají panenky uvnitř.

„A nejsi náhodou jeho Josef?“ ptám se opatrně. Vašík je velmi citlivá duše. Opravdu bych se ho nechtěla dotknout a zpochybnit jeho bezbřehou víru v jakýkoliv sebepitomější fakt. Třeba i v ten, že je matka Boží.

„Jo, já jsem jeho Marie a ty jsi jeho Josef,“ přidává se rezolutně Eliška. „Jsi kluk, máš přece pindíka…“

„Ne! To není pravda! Já jsem Marie!“ hystericky vříská Vašík a se vzlykotem si utíká postěžovat tátovi.

No nazdar. Jsem tu pět minut a už jsem si vyslechla přednášku na téma „Poroď si vlastní dítě a pak teprve se k čemukoliv vyjadřuj“ a teď to vypadá, že si vyslechnu nějaké povedené pokračování. Jako třeba že když nemám děti, nemůžu vědět, jestli náhodou ten kluk není panenka Marie.

To mi to hlídání pěkně začíná. A samozřejmě už slyším na schodech Danušky supění  a šustění značkového kostýmku.

Zastaví se ve dveřích pokoje a velmi nepříjemně se na mě dívá. No nazdar. Tedy vážně bych pro ni nechtěla pracovat.

„Můžeš přestat stresovat mého syna?“ procedí ledově skrz zuby.

„Jen jsem se mu snažila vysvětlit, že není panenka Maria,“ namítám opatrně.

„Já teď potřebuju, aby byl v klidu,“ nakloní se ke mně výhružně. „Víš jak nesnáší, když odjíždím pryč. Takže si to svoje moralizování nech na potom. A než odjedeme, klidně mu odkývej, že je zlatý déšť!“

„Rozkaz, kapitáne!“ zazubím se.

Danuška na mě upřeně zírá a v jednu chvíli nevím, zda se rozesměje nebo vybuchne vzteky. Chudák je tolik vynervovaná z práce, že pomalu a jistě ztrácí veškerý smysl pro humor. Tu právničinu by měli zakázat.

Vtom její strnulý výraz povolí a ona se rozesměje. Krásným, zvonivým, uvolněným smíchem. Směje se celých asi patnáct vteřin (to je rekord). Vašík s Eliškou za tu dobu stihnou sedmkrát šťastně oběhnout pokoj a řehtat se a výskat zplnahrdla se svou mámou, i když ani za mák netuší, čemu se to vlastně směje. Nepotřebují to vědět. Stačím jim ke štěstí to, že ona je šťastná a bezstarostná. V jejich blažených očích vidím nekonečnou radost a štěstí, že jejich máma jednou prolomila ledy. Bolestně si uvědomím, že se to asi příliš často nestává.

„Tak čau, mámo. My už to tu zvládneme,“ škádlím ji a vidím, jak se Danuška před mýma očima opět mění v ledovou královnu. Ten, kdo ji nezná, si o ní musí myslet to nejhorší. Ale já ji znám jako své boty a vím, že taková není. Jen je ve stresu.

„Málem bych zapomněla. Až skončí pracovní oběd, chceme si s Martinem zajít do kina a trochu si oddychnout. Vrátíme se až navečer. Nevadí ti to, že ne?“ zeptá se jakoby nic.

„To víš že ne. Užijeme si tady super odpoledne!“ vykřiknu nadšeně a děti okamžitě přitakávají rozjíveným hulákáním.

„Tak jo. Jen to tu prosím nezbořte.“ A je pryč.

 

No dobrá. Beru zpět to prohlášení, že děti jsou slaďoušové. Za dvě hodiny hlídání jsem už naprosto sedřená a zároveň vyhořelá. Člověk by nevěřil, jak dokážou dvě tříleté děti člověka úplně vyždímat na troud a následně pohodit na koleje, kde ho převálcuje náklaďák se dřevem. To je neskutečné. Jak to ti rodiče dělají, že to přežijou?! Dnes nedokážu pochopit fakt, že většina dětí starších tří let vůbec nějaké rodiče má. A už nikdy ty nebohé lidi nebudu soudit, to slavnostně přísahám!

Tak tedy co jsem stihla zažít za dvě hodiny s malými tyrany? V seznamu aktivit suverénně vede hra na soudce. Nevím, jestli je to tím, že jejich matka je právnička, ale pravdou je, že celou dobu nedělám nic jiného, než že řeším jejich spory o to, kdo si zrovna vzal jako první tu jednu jedinou zatracenou figurku z lega a kdo byl o nanosekundu pomalejší a nehrábnul po ní včas.

Na pozadí hlavního programu asi tak sedmkrát do hodiny odbíhám řešit další závažné problémy. Těmi závažnými problémy je tlačení šišky na záchodě (a rozhodně ne na první dobrou), zodpovězení otázky, zda ta princezna může být na svatbě nahatá, hledání klobouku od toho jediného a milovaného panáčka z lega v koši nebo vytírání kuchyně po vydařeném obědě (neptejte se, bylo to jen drobné nedorozumění s horkovzdušnou troubou).

Začínám toho mít akorát tak dost a modlím se, aby se Danuška s Martinem vrátili co nejdřív. Pochopitelně jim však nemůžu volat, to je jasné. Dobírali by si mě.

„Neeee! Dej to seeem! To je mojeeeee!“ prořízne vzduch Vašíkův jekot jako siréna. A už Elišku mydlí hlava nehlava jakousi věžičkou z lega.

„Aaaau!“ vříská zase Eliška a chytá se za inkriminované místo na hlavě.

Tak na tohle nemám. Před rodiči ať se pro mě za mě třeba zabijou, ale když je hlídám já, musí si to odpustit. Díru v hlavě bych těžko obhájila.

„Tak a dost! Tohle se nedělá! Jsi ošklivej kluk a zlobím se na tebe!“ vybuchnu na Vašíka.

„Počkej za dveřmi a až se uklidníš, přijď se omluvit.“ Rezolutně jsem mu zavřela dveře přímo před nosem a zůstaly jsme s Eliškou v pokojíčku samy.

„Dobrý? Ukaž mi tu hlavičku.“

„Vašek je zlej! Chci jinýho bráchu!“ pobrekává Eliška.

„To neříkej. On je v takovém komplikovaném období…“

Za dveřmi se ozývá ublížené vzlykání prokládané výhružkami tříleté dušičky. Řeknu vám – idyla k nezaplacení…

„Máš tady někde kapesníčky? Vysmrkám tě…“ začínám štrachat v poličkách a krabicích. Vytahuju všelijaké harampádí z útrob pokojíčku a jen se podivuju, kdy naposledy se tu uklízelo.

„Tady! Už něco mám!“ vykřikuju vítězoslavně. Celá akce hledání kapesníků mě docela zaměstnala, až jsem přestala na okamžik vnímat vzlykajícího Vaška za dveřmi. Což, jak se vzápětí ukázalo, nebylo nejchytřejší.

„Teto! On nás zamknul!“ vykřikne najednou Eliška.

„Co to povídáš? Copak on by nás mohl zamknout?“ nechápu.

„Jo, tam je klíč…“

Najednou se ocitám ve zpomaleném filmu, kde bohužel hraju hlavní roli. Koukám sama na sebe, jak prohrabuju šuplíky dětského pokojíčku a nechápu, že jsem na celých pár vteřin dočista zapomněla vnímat okolní svět. Některé chvíle nepozornosti se holt nevyplácejí.  Ve zpomaleném záběru zvedám trhaně hlavu, vytřeštím oči na Elišku, potom na dveře, odkud se ozve kovové zachrastění. Zpomalený film končí. Rychle vystartuju ke dveřím, ale pozdě. On nás doopravdy zamknul!

 

Konec druhé kapitoly

Chcete dostávat e-maily a mít jistotu, že vám neuteče žádná novinka na blogu? Klikněte sem a stáhněte si e-book zdarma, pak budeme ve spojení.

 

 

Facebook Comments

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.