Nový román beze jména

 

1

Existuje pár věcí, které vím na beton.

Zaprvé nikdy nepochopím význam slova interpelace. Což o to, s tím se dá žít.

Zadruhé můj močový měchýř nemá šanci vydržet až na konečnou zastávku autobusu. To už mi život kapánek komplikuje.

Jistě, můj močový měchýř dozajista velikost promáčknutého pingpongového míčku a zažívám s ním spoustu fajn momentů. Na všech svých pravidelných trasách autobusem mám přesně vyhlídnutá místa, kde se dá jít na záchod. Mám ta místa dokonce odstupňovaná podle obtížnosti při vykonávání potřeby. Kde to jde ideálně (čůrací stupeň číslo jedna). Kde to jde o něco hůř, ale když musíš, tak si poradíš (dvojka). Nebo i taková místa, kde to nejde, ale zoufalci jako já na takovém místě byli schopni zastavit autobus plný lidí, s grácií vystoupit a odskočit si za autobusovou zastávku v doprovodu zvědavých pohledů všech pasažérů autobusu nalepených na okénku (trojka – čůrací pohotovost).

Chce se mi čůrat!

V klidu. Tohle zvládnu. Koneckonců, mám s tím orgánem bohaté zkušenosti. Takže pohoda. Ta cesta bude trvat už jenom asi tak hodinu. To je jako nic.

Panebože to nedám!

Mysli pozitivně. Není to hodina, ale pouhých osmapadesát minut dle jízdního řádu. A ten autobus určitě dojede na konečnou dřív!

Ve snaze odpoutat mysl od příčiny mých křečovitě zkřížených nohou vytahuju mobil a listuju si kalendářem. Výstražně na mě zabliká tučný nápis DOVOLENÁ s vysmátým smajlíkem ukazující na datum desátého července. Už se nám to blíží. Při té představě se mi kromě močáku začne svírat i žaludek. To bude asi z toho stresu z čůrání, uklidňuju se rychle. Neexistuje důvod, proč bych měla být vystresovaná z blížící se dovolené se svým přítelem a jeho rodinou, zvlášť když si s nimi tak výborně rozumím. Abych potvrdila své myšlenky, sklepnu kalendář na mobilu, kde na mě vykoukne moje oblíbená fotka nás dvou s Pavlem. Sedíme na lavičce a křeníme se do sluníčka jako dvě hrdličky. Co víc si přát? Opatrně loupnu očima na ukazatel hodin. Už mi zbývá vydržet jen… Padesát sedm minut. Kruciš!

S vypětím všech sil tisknu stehna k sobě ještě úpěnlivěji. Vykouknu ven z okénka, nejspíš abych se masochisticky ubezpečila, že tady se opravdu zastavit nikde nedá a že jsem tudíž v opravdové kaši. Nedá. Kolem nás se míhají jen protijedoucí auta a lampy, tu a tam strom. Nikde v dohledu žádné odpočívadlo.

Kdybych se nemusela tak moc soustředit na to, že mě bolí každé nadskočení či sebemenší zatáčka, nejspíš bych se pousmála nad tím, že se mě tahle čůrací nemoc drží už od útlého dětství. Moje máma z toho byla na prášky. Vždycky když jsme někam jeli, hlavním programem bylo mé běhání na záchod. Neopomene mi to připomenout, kdykoliv to jen jde.

Tak a dost, rozhodnu se najednou. Je to věc čistě autosugesce. Přeci mě nebude ovládat nějaká mizerná tkáň! Je na čase s tím už konečně zatočit.

Mysli na něco jiného. Mysli na něco jiného! Teď hned!

Jenže na co? Na to, že už brzy budu u své jediné a nejlepší kamarádky Danušky v Nučicích a uvidím její sladké dětičky Elišku a Vašíka.

Nebo na to, jaký jsem si koupila famózní nový svetřík, jeden z mála, v němž parádně vyniknou moje prsa. Jen ten špek, ten se mi pořád nedaří schovat. Je potřeba s tím něco udělat. Slyšela jsem o nějaké dietě, kde se jí jen meloun a cuketa a pijí se litry vody. Ne, to fakt prubnout nemůžu. To už bych chodila čůrat i ze spaní.

Jiné téma. Co ta dovolená s Pavlem? To bude teprve paráda. Takové malé předlíbánky, budeme jen jíst, chodit po památkách a k moři, pít víno a milovat se. To bude něco! Už slyším to šumění moře. A šplouchání…

Dobře, beru zpět, šplouchání raději ne. Hlavně žádnou vodu. Moře škrtám. Myslím radši jenom na horký písek a koktejly a tak. Ne, ani koktejly mi nepomůžou. Vůbec se mi nechce na záchod. Ani trochu. Jsem naprosto v pořádku a zvládnu zbytek cesty.

Chce se mi příšerně čůrat! Teď už to přešlo do fáze fyzické bolesti, kdy mám slzy na krajíčku a každý pohyb je vysoce riskantní a bolestivý.

Už vím, co musím udělat. Je to instinkt. Nebo spíš zkušenost. Koneckonců nedělám to poprvé.

Pomalu se zvedám ze sedadla a velmi opatrně se pohybuju směrem k řidiči skenována zvídavými pohledy všech cestujících. Míjím ceduli „Zákaz mluvení za jízdy na řidiče“ a přidržujíc se polstrovaného madýlka se šnečím tempem nakláním do kabinky řidiče.

„Promiňte … ehm … pane řidiči. Musím vás požádat, abyste zastavil. Je to naléhavé,“ sděluji řidiči co možná nejdiskrétněji.

„Proč?“ vyštěkne na mě nerudně, aniž by byť jen náznakem otočil hlavu mým směrem.

Nervózně se ošiju a mrknu vedle sebe na babičku na předním sedadle, která zarputile šponuje svůj vylepšený sluchový aparát, aby jí nic neuteklo.

„Potřebuju akutně na záchod…“ odpovídám naléhavým polohlasem.

Teď už se na mě řidič dokonce pootočil, trochu si odfrknul, možná se snažil zamaskovat uchechtnutí. Rychlým pohledem mě sjel jako na rentgenu a pak se zase nezaujatě vrátil k vozovce.

„Slečno, já vám ale nemůžu zastavit mimo autobusovou zastávku. Je mi líto.“ Ale nevypadá, že by mu to bylo líto. Ani omylem. Něco mezi škodolibostí a znuděností. Pravděpodobně si myslí, že mě nekompromisně odpálkoval a já se odploužím zase zpátky a protrpím zbytek cesty.

„Dobře, zastavte tedy na příští zastávce,“ prohlásím rozhodně.

 

To jsem já, Ema Korandová. Ta s děravým močákem. Zatímco se krčím za přístřeškem autobusové zastávky a snažím se ignorovat všechny ty nevěřícné obličeje nalepené na skle, vykonávám tolik vytouženou potřebu. Vlastně mi to jde celkem dobře. Vůbec nevidím babičku zuřivě hledajíc v kabelce brýle na dálku, dvě puberťačky, z nichž jedné vypadla údivem žvýkačka z pusy a teď se ji snaží seškrábat z trendy roztrhaných džínsů. Nejsou tam. Ani ten hiphoper, co si mě natáčí na mobil. Je to pro mě normálka. Určitě už visím na youtube. Kolik má asi moje video zhlédnutí? Rychle si zapínám kalhoty, setřu si slzy úlevy, které mi bezděčně vytryskly, a narovnávám záda.

Se vší důstojností, které jsem v tu chvíli schopná, se vracím do autobusu, poděkuji řidiči a dělám, že nevidím, jak se všichni bleskově odlepili od okénka a nenápadně předstírají psaní esemesky nebo četbu knihy vzhůru nohama. Bez prodlení vyhledám své místo, zapluju na sedadlo a zaujate pozoruju stromy podél silnice. Je krásný červnový den a naprosto nic mi nemůže zkazit náladu. Když říkám nic, myslím tím nic.

S prázdným močákem se svět hned stává krásnějším místem k životu. Spokojeně beru do ruky mobil a opět kontroluju naší fotku s Pavlem. Někdy, jako třeba právě v této chvíli, se mi stane, že nechápu, jak jsem mohla mít takové štěstí a kápnout právě na takovou skvělou partii jako je Pavel. Zamilovaně zamrkám na naší fotku. Vypadáme tak šťastně! Sleduju Pavlovy hluboké šedé oči a rozcuchané světlé vlasy a zatetelím se blahem. Alespoň myslím, že je to blahem. Čím jiným by se člověk měl tetelit, že? Musí to být blahem. Na této fotce to dokonce výjimečně sluší i mně. Přiznávám to sice s o dost menší ochotou, ale je to tak. Hnědé vlasy, tenkrát o trochu delší než dnes, mi ledabyle padají pryč ze záběru a v tmavě hnědých očích se zračí velká zamilovanost.

Tahle fotka je dva roky stará. V ten den se Pavel dozvěděl hned dvě dobré zprávy: jednak že ho vzali na navazující magisterské studium kunchistorie a také získal práci v galerii Atrium na Žižkově, kde pracuje dodnes a vede si víc než pozoruhodně. Tenkrát jsme tyto novinky oslavili dobrou večeří a dvěma lahvemi vína, o čemž vypovídají naše vysmáté výrazy na fotce. Včetně mojí rozmazané řasenky. No nic.

To byl večer! Když jdeme my dva někam ven, stojí to za to. Kvalitní víno teče proudem. Pavel je vždy a za všech okolností dokonalý gentleman a chová se s nevídanou grácií nejen ke mně, ale i k personálu. Především k personálu opačného pohlaví. Tuším, že nejsem jediná, koho to vyvádí z míry. Svléká mi kabát, přidržuje židli. O jídle v jídelníčku rozverně a zároveň zasvěceně debatuje, vyptává se ochotně i na jídla pro mě, což já dělám krajně nerada. Než bych se zeptala, jestli je v těch těstovinách bazalka, raději si dám knedlo zelo.

A co teprve taková degustace vína před večeří. To je hotový rituál! Ochutnávat musíme vždy oba. Podezírám ho, že mnohdy svůj názor raději neřekne, když vidí, že mně víno chutná. Rovnou říká: „Může být, nechte to tady,“ jen abych já nepila víno, které nechci. Musím uznat, že Pavel se ve vínu skutečně vyzná. Ještě aby ne, když nevynechá jedinou příležitost k jeho ochutnávání. A že těch příležitostí při své práci má požehnaně. Nelze se pak divit tomu, že jsme po každé takové události zdunění až na kost.

Snad takové dýchánky budeme moct podnikat i na dovolené s Pavlovými rodiči. Nemůžu si nevšimnout nebezpečného kotrmelce, který provedl můj žaludek při myšlence na to, co nás už brzy čeká. Je to zvláštní forma iracionálního strachu z neznámého. Chci říct, že Pavlovu rodinu mám ráda nadevše, jsou naprosto úžasní, ale s mojí rodinou jsou odlišní asi jako den a noc. A je s podivem, že ani já ani Pavel nemáme kdovíjak vřelý vztah s rodiči. Skoro bych řekla, že si každý z nás daleko víc rozumí s rodiči toho druhého. Ale faktem zůstává, že jsme spolu nikdy netrávili příliš mnoho času.

Z úvah mě vytrhne až cinknutí esemesky.

Miláčku! Jak se máš? Už hlídáš ty divočáky?

Neříkala jsem, že je úžasný? I přes nabitý program si našel čas sledovat můj rozvrh a ví, že jedu hlídat děti své nejlepší kamarádce. Rychle vyťukávám odpověď:

Teprve tam mířím a sbírám síly.

Hlavně aby mi nenapsal, že jsme se tisíc dnů neviděli. S tím už mi vážně brnká na nervy.

Víte, Pavel je skvělý, je vlastně dokonalý. Možná to je právě ta jeho chyba. Jak je ten svět krutý, nemyslíte? Když nejste v něčem dokonalí, je to chyba a ta vás užírá za živa. Když dokonalí jste, všichni se od vás drží dál, protože se nemůžou srovnat s tím, že na vás nemají.

Tohle je prostě začarovaný kruh. A Pavel je z těch dokonalých „smolařů“. Je inteligentní a má neuvěřitelný přehled o všem. Je na všechno nadaný. Miluje operu a vážnou hudbu. Je neuvěřitelně citlivý a vnímavý. A je heterosexuál, abyste si nemysleli.  Má krásnou vypracovanou postavu a velmi osobité rysy v obličeji. Je to snílek a zároveň dříč.

Vlastně je to splněný sen a já mám to štěstí, že ho mám. Ale proč se musím nutit do toho, abych všechny ty věci ocenila? Jsem z toho zmatená a moje tělo, jako už tolikrát, vysílá velmi intenzivní vzkazy skrz solar plexus. Je to zvláštní, ale můj solar funguje zaručeně.

Vzpomínky se mi opět neposedně zatoulají v minulosti ke dni, kdy všechno začalo. Pamatuju si to všechno jasně a zřetelně. Byl pátek třináctého října. Nádherný podzimní den. A já šla večer do tanečních, které jsem  z duše nenáviděla. Byl to jeden z mála večerů, kdy jsem měla možnost balancovat na hraně toho, jestli být hodná holka nebo rebel. Obvykle mě do tanečních doprovázela máma, ale tentokrát nemohla jít. Čtyři pětiny mého já chtěly vzít nohy na ramena a jít za taneční. To je skoro stejná rebelie jako jít za školu. Ale v hlavě mi stále zněl onen hlásek, který říkal: Nedělej to! Nebudeš litovat!

Opravdu nemám ve zvyku věřit všem pomateným hlasům v mé hlavě. Ale tentokrát mě to táhlo k tomu, abych poslechla. Vybrala jsem si tedy kompromis: do tanečních jsem šla, ale o přestávkách jsem chodila ven kouřit. A tehdy a tam jsem ho uviděla. V kabátu jako nóbl právníka s nedbale dlouhými vlasy okamžitě upoutal mou pozornost. Mezi ty beďarovité klučíky s umaštěnými vlasy vůbec nepatřil. Zasvěceně a zdrženlivě se smál nějakému vtipu svého kamaráda a vypadal jako… No, nevím. Hollywoodské hvězdy se mi vždycky pletly. Ale natuty vypadal jako někdo odtud. Úplný Di Caprio nebo tak.

A v ten moment jsem se rozhodla, že ho chci. Ráda bych to popsala jako akt romantického dvoření  (z jeho strany) s ostýchavými pohledy (z mé strany)  a kyticí růží, nicméně realita připomínala spíš pumu americkou, která zaostřila na svou kořist a po níž okamžitě nemilosrdně vystartovala. Definitivně z mé strany. Jsem už zkrátka taková.

To si pište, že jsem se potom do toho džajvu jaksepatří obula. Sukně lítala ostošest, podpatky drtily nejeden palec a já se oslnivě usmívala na všechny strany. Ale ani tady to nesklouzne k romantice. Vůbec netušil, že žiju.

Nakonec jsem se odhodlala vzít osud do svých rukou. Těsně před koncem lekce byla vyhlášena dámská volenka. To byla příležitost pro mě jako dělaná! Trochu jsem si protáhla nohy a při zahajovacím výstřelu vyrazila hlava nehlava dopředu, abych u něj byla jako první.

Pak už to byla brnkačka. Mému kouzlu osobnosti zkrátka nedokázal odolat. I když se celkem snažil, abych to tak nějak kulantně vyjádřila. Bylo třeba ho trochu nasměrovat, nenásilně donutit, aby mi dal svoje číslo a vlastně mu tak nějak vnuknout myšlenku, že jsem pro něj jako stvořená.

To přeci není normální, když muž na dvoření dámy odpovídá jednoslovně a s podivným úsměvem, kdy jeden neví, jestli se usmívá blahem nebo proto, že máte na noze toaleťák a nechce vám tuto trapnou skutečnost říkat. Ale jediným důležitým faktem je to, že se mi ho povedlo klofnout. Od té doby žiju v ráji. Tedy téměř.

Stále se mi na mysl dere představa, jak tuhle historku vyprávím jednou dětem. To je takové klišé, až se to člověku zkrátka musí líbit. „Už jste, děti, slyšely tu historku, jak maminka uhnala tatínka? Ne? To vám musím vyprávět! Víte, vůbec byste tady nebyly, kdyby maminka nebyla jako kudlanka a tatínka téměř neznásilnila na tanečním parketu.“ Tak třeba takhle.

Ze sentimentálního vzpomínání mě vytrhne cinknutí esemesky.

Tisíc dnů jsme se neviděli. Už se tě nemůžu dočkat!

Grrr. No dobře. Ne všechno je na něm dokonalé, ale to už je zkrátka život. Hlavní je, že mě miluje a podporuje ve všem, co dělám. Je to ten typ, se kterým bych mohla strávit zbytek života v naprostém klídku. Pokud by mě ten klídek ovšem dříve nezabil.

Abych se odpoutala od nežádoucích myšlenek, zamžourám z okna právě včas, abych si uvědomila, že jsem téměř u cíle své cesty. Kolem mě se míhá zástavba řadových domků a bungalovů a za okamžik už vystupuju z autobusu na nučickém rozcestí. Počkám, až autobus s rachotem odjede a naftovým kouřem se prodírám směrem k Danuščinu domu. Vlastně bych měla říct k Martinovu domu.

Stále mi vrtá hlavou, proč se Danuška uvolila odstěhovat právě sem. Jakože chápu, jako studující matka malých dvojčátek si úplně nemohla vybírat, takže nakonec ráda skočila po nabídce jejího přítele Martina, aby se nastěhovali do domu, který mu jeho rodiče stejně chtěli přenechat. Ale přesto… Je to divné a k ní mi tohle místo zkrátka nesedí. Vždycky jsem z ní měla pocit, jako by sem s tou svou obdivuhodnou vyřídilkou tak trochu nepatřila, ač by to nikdy nahlas nepřiznala. Na druhou stranu chápu, že při studiu práv paralelně s výchovou dvojčat neměla nikdy moc času se tím zabývat a byla ráda, že mají kde bydlet.

Kdesi kolem břicha mě píchne stará známá závist. Stejně nechápu, jak to Danuška všechno dokázala. Má skvělého chlapa, který má  jedinou vadu a to tu, že si ji nechce vzít. Údajně se bojí rozvodu s právničkou. Má dvě krásné děti, vysokoškolský titul a aby toho ve výčtu jejích dokonalostí nebylo málo, má i práci v advokátní kanceláři. Neznámo jak se k tomu nachomýtla ještě při studiu, kdy jí nabídli, aby tam dělala asistentku a přiučila se tak něco z praxe. Učila se zřejmě rychle, takže po skončení studií ji zaměstnali jako plnohodnotnou právničku a teď má pro změnu sama svou asistentku, kterou může do úmoru kibicovat.

A co mám já? Po gymplu jsem šla studovat konzervatoř, protože jsem chtěla zpívat v divadle. Ale jak roky plynuly, zjistila jsem, že to vlastně není nic pro mě a tak se stalo to, co se stává většině muzikantů: zakotvila jsem jako úča v základní umělecké škole. Ne že by to byla špatná práce, ale chápejte, malinko jsem se odchýlila od svých snů a nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Také mám v hlavě už nějakou dobu jeden velkolepý plán. Chtěla bych založit soukromou školu pro celoživotní hudební vzdělávání. Líbí se mi představa, jak se učí hrát a zpívat babičky a dědečkové a také batolata. Ale pravděpodobnost, že se podaří něco takového u nás realizovat, je téměř nulová. Takže sedím den co den v hudebce a nechávám se unášet představou, jaké by to bylo krásné. A hned na to se nechám užírat myšlenkou, že se k tomu nikdy nedokopu.

Vždycky, když se vidím s Danuškou a uvědomím si, jak je úspěšná a má všechno, co si obyčejný člověk může jen přát, je mi z toho trochu úzko. Ale přeju jí to, to dá rozum. Je to má nejlepší kamarádka. Známe se už od plenek a můžeme se jedna na druhou spolehnout naprosto ve všem.

Jsem ráda, že naše přátelství vydrželo nejednu přeháňku a stále trvá navzdory odlišné zeměpisné poloze, rodinné situaci a časovým možnostem nás dvou. Jen bychom se nemusely setkávat vždycky jen při předávání jejích dětí do mé péče…

To bylo tak. Jednou, krátce po porodu, jsem se nešťastně uvolila hlídat dvojčata Vašíka a Elišku. Od té doby se k této činnosti nachomýtám velmi pravidelně. Možná o něco málo častěji, než bych chtěla.

Abyste tomu rozuměli, já ty děti miluju. Ale jsou, řekněme, malinko živější. Podle Martina vždycky zvlášť ožijí v téže nanosekundě, kdy se objevím ve dveřích. Podle Danušky jsou v normálu pořád a ano, ty smlouvy jsou u mě v kanceláři na stole, Natálie, copak jsem ti to neříkala už čtyřikrát?! To dodává jedním dechem, ale ne mně, samozřejmě, nýbrž zase sekýruje svou sekretářku, což je zřejmě její nejoblíbenější činnost hned po neutuchající snaze o vychýlení zemské osy.

Nevím proč, ale vedle ní si přijdu jako naprostý břídil. Má svou vlastní sekretářku! Ale kdyby měla dva týdny sama pečovat o vlastní děti, pravděpodobně by jim navlíkla na hlavu punčocháče a pak by je poslala na zahradu hledat ufo, jen aby se jich zbavila.

Vcházím rozvrzanou brankou do jejich miniaturní zahrádky a po pěti krocích už stojím před vchodovými dveřmi. Jejich dům je staršího data vzniku a nebudeme si nic nalhávat: snesl by rekonstrukci. Ač jsem se mezi Danušku a Martina nikdy nechtěla vměšovat, pochopila jsem z jejich nemluvení o tomto tématu, že je to tabu. Osobně si myslím, že Danuška nechce investovat do domu, který jí nepatří. A Martin nemá sám tolik peněz, aby rekonstrukci utáhl. Neubráním se lehkému pousmání. Že se tomu chomoutu ale vyhýbá zuby nehty, chlapák jeden!

Stisknu elektronický zvonek, což je na celém domě asi jediná zánovní věc, a v tu ránu zaslechnu nadšené dětské pištění.

„Tetoooo! Je tu teta Ema!“ To už mi běží naproti Eliška. Má na sobě růžové šatičky s koníkem a světlé lokýnky jí poskakují kolem ramen.

Ani tentokrát děti nezklamou. Sotva se objevím ve dvěřích, začnou o závod vřískat, až mi zaléhají uši. Vřískají samým blahem, že mě vidí, to jen abyste si nemysleli.

„Ahoj, miláčkové!“ mačkám je na přivítanou. Už jsem se na ně moc těšila.

„Á, Emo, ahoj,“ zdraví mě Danuška aniž by na chvíli ustala v soustředěné aplikaci dalších a dalších sponek do svého dokonalého drdolu. „Doufám, že máš dobrou náladu. Ti dva jsou dnes na zabití,“ patřičně dramaticky obrátí oči v sloup. Jako by je snad ona celý den hlídala. Tuto poznámku pochopitelně spolknu.

„Není možná. Vždyť jsou to slaďoušové,“ zubím se na ni a snažím se nevyjeknout bolestí, když mi Eliška sápající se na můj klín zabodne loket přímo do slabin.

„Emo, ty vůbec nemáš ponětí, jak je to náročné mít děti. Musíš si pořídit vlastní, abys to pochopila,“ uzavírá Danuška rezolutně debatu a datluje teď zase pro změnu něco do mobilu.

Nadechuju se k dopálené odpovědi, ale najednou se zarazím. Nemá smysl jí cokoliv vysvětlovat. Nevnímá mě.

Martin přichází do obýváku jako správná hospodyňka v zástěře a s chňapkami na rukou.

„Emo, oběd máte v troubě. Dej si pozor, ať se děti neprobodnou vidličkou, až budou napichovat krokety,“ vysvětluje s úsměvem. Martin je prostě ideální muž! Kde ho jen splašila?

Danuška se ale neusmívá. „Kde máš smoking? Víš, že za chvíli je tady taxík. Nemůžu přijít na pracovní oběd pozdě.“

„Přijde mi důležité dodělat oběd pro naše děti a tvou kamarádku, která se nešťastnou shodou náhod stala naší chůvou,“ opáčil Martin klidně, ale jeho výraz znatelně ztuhnul.

„Prosímtě! Ema přece zvládne vypnout troubu sama!“ ušklíbne se Danuška.

„Na to bych zrovna nevsázela,“ namítla jsem ve snaze odlehčit houstnoucí atmosféru. Ale marně. Jsem vzduch.

Usoudila jsem, že bude lepší se vzdálit do dětského pokoje, ostatně mi nic jiného ani nezbývalo, protože Eliška mě táhla za sukni tímto směrem natolik vehementně, že se jí podařilo mi ji stáhnout až ke kolenům. Ještě že dospělé osazenstvo tohoto domu bylo zabráno do hádky o správném dress code na večeři.

„Teto, podívej, já mám Ježíška a jsem jeho Marie,“ vysvětluje mi důležitě Vašík, zatímco drží panenku za nohu a snaží se z ní vyklepat duši. Nebo co já vím, co mají panenky uvnitř.

„A nejsi náhodou jeho Josef?“ ptám se opatrně a hladím ho po jemných vláskách. Vašík je velmi citlivá duše. Opravdu bych se ho nechtěla dotknout a zpochybnit jeho bezbřehou víru v jakýkoliv sebepitomější fakt. Třeba i v ten, že je matka Boží.

„Jo, já jsem jeho Marie a ty jsi jeho Josef,“ přidává se rezolutně Eliška. „Jsi kluk, máš přece pindíka…“

„Ne! To není pravda! Já jsem Marie!“ hystericky vříská Vašík a se vzlykotem si utíká postěžovat tátovi.

No nazdar. Jsem tu pět minut a už jsem si vyslechla přednášku na téma „Poroď si vlastní dítě a pak teprve se k čemukoliv vyjadřuj“ a teď to vypadá, že si vyslechnu nějaké povedené pokračování. Jako třeba že když nemám děti, nemůžu vědět, jestli náhodou ten kluk není panenka Marie.

To mi to hlídání pěkně začíná. A samozřejmě už slyším na schodech Danušky supění  a šustění značkového kostýmku.

Zastaví se ve dveřích pokoje a velmi nepříjemně se na mě dívá. No nazdar. Tedy vážně bych pro ni nechtěla pracovat.

„Můžeš přestat stresovat mého syna?“ procedí ledově skrz zuby.

„Jen jsem se mu snažila vysvětlit, že není panenka Marie,“ namítám opatrně.

„Já teď potřebuju, aby byl v klidu,“ nakloní se ke mně výhružně. „Víš jak nesnáší, když odjíždím pryč. Takže si to svoje moralizování nech na potom. A než odjedeme, klidně mu odkývej, že je zlatý déšť!“

„Rozkaz, kapitáne!“ zazubím se.

Danuška na mě upřeně zírá a v jednu chvíli nevím, zda se rozesměje nebo vybuchne vzteky. Chudák je tolik vynervovaná z práce, že pomalu a jistě ztrácí veškerý smysl pro humor. Tu právničinu by měli zakázat.

Vtom její strnulý výraz povolí a ona se rozesměje. Krásným, zvonivým, uvolněným smíchem. Směje se celých asi patnáct vteřin (to je rekord). Vašík s Eliškou za tu dobu stihnou sedmkrát šťastně oběhnout pokoj a řehtat se a výskat zplnahrdla se svou mámou, i když ani za mák netuší, čemu se to vlastně směje. Nepotřebují to vědět. Stačím jim ke štěstí to, že ona je šťastná a bezstarostná. V jejich blažených očích vidím nekonečnou radost a štěstí, že jejich máma jednou prolomila ledy. Bolestně si uvědomím, že se to asi příliš často nestává.

„Tak čau, mámo. My už to tu zvládneme,“ škádlím ji a vidím, jak se Danuška před mýma očima opět mění v ledovou královnu. Ten, kdo ji nezná, si o ní musí myslet to nejhorší. Ale já ji znám jako své boty a vím, že taková není. Jen je ve stresu.

„Málem bych zapomněla. Až skončí pracovní oběd, chceme si s Martinem zajít do kina a trochu si oddychnout. Vrátíme se až navečer. Nevadí ti to, že ne?“ zeptá se jakoby nic.

„To víš že ne. Užijeme si tady super odpoledne!“ vykřiknu nadšeně a děti okamžitě přitakávají rozjíveným hulákáním.

„Tak jo. Jen to tu prosím nezbořte.“ A je pryč.

 

No dobrá. Beru zpět to prohlášení, že děti jsou slaďoušové. Za dvě hodiny hlídání jsem už naprosto sedřená a zároveň vyhořelá. Člověk by nevěřil, jak dokážou dvě tříleté děti člověka úplně vyždímat na troud a následně pohodit na koleje, kde ho převálcuje náklaďák se dřevem. To je neskutečné. Jak to ti rodiče dělají, že to přežijou?! Dnes nedokážu pochopit fakt, že většina dětí starších tří let vůbec nějaké rodiče má. A už nikdy ty nebohé lidi nebudu soudit, to slavnostně přísahám!

Tak tedy co jsem stihla zažít za dvě hodiny s malými tyrany? V seznamu aktivit suverénně vede hra na soudce. Nevím, jestli je to tím, že jejich matka je právnička, ale pravdou je, že celou dobu nedělám nic jiného, než že řeším jejich spory o to, kdo si zrovna vzal jako první tu jednu jedinou zatracenou figurku z lega a kdo byl o nanosekundu pomalejší a nehrábnul po ní včas.

Na pozadí hlavního programu asi tak sedmkrát do hodiny odbíhám řešit další závažné problémy. Těmi závažnými problémy je tlačení šišky na záchodě (a rozhodně ne na první dobrou), zodpovězení otázky, zda ta princezna může být na svatbě nahatá, hledání klobouku od toho jediného a milovaného panáčka z lega v koši nebo vytírání kuchyně po vydařeném obědě (neptejte se, bylo to jen drobné nedorozumění s horkovzdušnou troubou).

Začínám toho mít akorát tak dost a modlím se, aby se Danuška s Martinem vrátili co nejdřív. Pochopitelně jim však nemůžu volat, to je jasné. Dobírali by si mě.

„Neeee! Dej to seeem! To je mojeeeee!“ prořízne vzduch Vašíkův jekot jako siréna. A už Elišku mydlí hlava nehlava jakousi věžičkou z lega.

„Aaaau!“ vříská zase Eliška a chytá se za inkriminované místo na hlavě.

Tak na tohle nemám. Před rodiči ať se pro mě za mě třeba zabijou, ale když je hlídám já, musí si to odpustit. Díru v hlavě bych těžko obhájila.

„Tak a dost! Tohle se nedělá! Jsi ošklivej kluk a zlobím se na tebe!“ vybuchnu na Vašíka.

„Počkej za dveřmi a až se uklidníš, přijď se omluvit.“ Rezolutně jsem mu zavřela dveře přímo před nosem a zůstaly jsme s Eliškou v pokojíčku samy.

„Dobrý? Ukaž mi tu hlavičku.“

„Vašek je zlej! Chci jinýho bráchu!“ pobrekává Eliška.

„To neříkej. On je v takovém komplikovaném období…“

Za dveřmi se ozývá ublížené vzlykání prokládané výhružkami tříleté dušičky. Řeknu vám – idyla k nezaplacení…

„Máš tady někde kapesníčky? Vysmrkám tě…“ začínám štrachat v poličkách a krabicích. Vytahuju všelijaké harampádí z útrob pokojíčku a jen se podivuju, kdy naposledy se tu uklízelo.

„Tady! Už něco mám!“ vykřikuju vítězoslavně. Celá akce hledání kapesníků mě docela zaměstnala, až jsem přestala na okamžik vnímat vzlykajícího Vaška za dveřmi. Což, jak se vzápětí ukázalo, nebylo nejchytřejší.

„Teto! On nás zamknul!“ vykřikne najednou Eliška.

„Co to povídáš? Copak on by nás mohl zamknout?“ nechápu.

„Jo, tam je klíč…“

Najednou se ocitám ve zpomaleném filmu, kde bohužel hraju hlavní roli. Koukám sama na sebe, jak prohrabuju šuplíky dětského pokojíčku a nechápu, že jsem na celých pár vteřin dočista zapomněla vnímat okolní svět. Některé chvíle nepozornosti se holt nevyplácejí.  Ve zpomaleném záběru zvedám trhaně hlavu, vytřeštím oči na Elišku, potom na dveře, odkud se ozve kovové zachrastění. Zpomalený film končí. Rychle vystartuju ke dveřím, ale pozdě. On nás doopravdy zamknul!

 

 

 

Facebook Comments

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.