Prokletí jménem mladistvý vzhled aneb To nechceš!

 

????????????????????????????????????

Všichni chtějí vypadat mladě. A kdo ne, ten je považován přinejmenším za podivína nebo blázna. My ostatní pak zděšeně pozorujeme nejrůznější výjevy v ulicích jako třeba babičky v legínách a minisukních. A vy, kdo to neznáte… Buďte rádi!

Dle mého soukromého výzkumu existují dvě skupiny lidí. Tu první tvoří ti, kteří se za každou cenu snaží omladit. Na druhou stranu my ve druhé skupině kolikrát vypadáme mladě až moc. Někteří z nás ale potom mají spoustu príma zážitků!

Velmi často slýchám věty jako: „Co já bych dal/a za to vypadat mladě jako ty!“ nebo: „Počkej, jednou na to budeš vzpomínat!“ S tím druhým výrokem bych i souhlasila – budu na to určitě jednou vzpomínat. Ale stejně sentimentálně budu pravděpodobně vzpomínat i na pohodové porody a strašně hodňoučké dětičky, levnější potraviny a hodného šéfa.

Ale já vám říkám: nechtěli byste vypadat mladě jako já. Opravdu ne. Není o co stát, když zamrznete vzhledově u sedmnáctiletého výrostka. Pominu-li neustálé vytahování občanky při nákupu jakéhokoliv alkoholu, zcela běžného tykání od cizích lidí, přejdu k tomu nejlepšímu. Jako učitelka v „lidušce“ se tím bavím opravdu hodně často. Měli byste vidět, jak se tváří rodiče, kteří ke mně poprvé přivedou dítě. Jsou ve většině případů naprosto zděšení, do jaké třídy to vstoupili, jestli se nespletli a kdo je, krucinál, ta holka vevnitř. Když mi ale i vlastní dcera řekne, že nevypadám jako její maminka, je to už asi opravdu k zamyšlení.

Z letošního adventu mám pár obzvláště zdařilých zážitků, o které se s vámi ráda podělím. Abyste věděli, kolik radosti si člověk s takovým mladistvým vzhledem může užít.

Dnem trapasů bych vyhlásila ten den, kdy jsem byla zaangažována vedením školy, abych poslala žáky zazpívat na vernisáž. Po příchodu do místního muzea, kde se vernisáž konala, jsem se bavila s ředitelem, ten si zapsal program a jména mě a kolegyně. Pak se na mě podíval a řekl, že asi zná mého otce. Ujistila jsem ho, že mého otce určitě nezná, protože není místní. Nakonec jsme dospěli k tomu, že zná manžela.

Jinak se vernisáž vydařila, děti zazpívaly v rámci svých možností dobře a po skončení jsem plnila svou asi jedinou funkci na místě – usmívala jsem se na všechny a tvářila se přátelsky a čekala, až všichni odejdou, abych mohla jít taky domů. V tu chvíli ke mně přišla paní z místního tisku a povídá: „Mohla bych si tě vyfotit u betlému? Když jsi tak hezky zpívala…“

Odolala jsem pokušení se zviditelnit a zahodila šanci dostat se do novin jakožto dvanáctiletá žákyně ZUŠ. Paní novinářku jsem nasměrovala na správnou osobu a jela domů. Cestou jsem se zastavila nakoupit a do košíku jsem přihodila nezbytnou lahvinku vína. Bylo mi jasné, co mě čeká u pokladny, tak už jsem pomalu začala lovit občanku. Ale ten milý pán ji ani nechtěl. Asi jsem vypadala vážně zbědovaně. Jako správná úča.

Ptala jsem se ho: „Vy po mně nechcete občanku?“ a on se uchechtl se slovy: „No původně jsem vám o ni chtěl říct, ale pak jsem si vzpomněl, že ji tu po vás chtěl minulý týden kolega.“  Bezva. Už i v supermarketu jsem známá firma. Poté mě ten milý prodavač uklidnil prohlášením, že podle jeho odhadu po mně tu občanku budou chtít ještě tak deset let.

Po týdnu, kdy jsem si už už začala připadat jako dospělá, jsme s kolegyní ze školy pořádaly koncert. Však víte, takové to předvánoční cvrlikání. Dětičky si zahrajou nějaké koledy, rodiče si zaslzí, učitelé se ztrapní. Alespoň já jsem tedy využila všech možností jak se ztrapnit, to mi věřte. Ať už to bylo formou nemožného uvádění nebo ještě nemožnějšího doprovázení na klavír, to jsem ovšem dovedla k dokonalosti v předposledním čísle, kdy jsem musela konstatovat, že nemám k doprovodu ani noty.

I přes to všechno ale bylo publikum nadšené. Prý mají moc rádi koncerty s uvolněnou atmosférou, jakou jsme vytvořily my. A celý zážitek završila jedna maminka, když mi řekla: „Bylo to moc hezké. A já už teď aspoň vím, že jste učitelka a ne žákyně. A budu vás o to uctivěji zdravit.“

A co vy ostatní? Pořád ještě chcete vypadat mladě jako já? Je to vážně zábava! Rozhodně se těším, až to moje novorozeně č. 1 nastoupí v září do školy a já budu mít další náměty k povídání. 🙂

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.