Prokletí jménem “Hlavně si to musíme užít!”

Chtěla jsem vám sem dát poněkud netradičně fotoreportáž z naší dovolené v milovaném Bulharsku. Nějaké více či méně vtipné fotky s více či méně vtipnými glosami. Tento plán jsem chtěla uskutečnit včera a předevčírem (vlastně už od našeho návratu domů před týdnem, ale… no znáte to).

No a předevčírem mi přestal fungovat web. Trochu v tom figurovala má snaha si dokázat, jak jsem schopná ajťačka, co si všechno zařídí sama. Ale to je na dlouhé vyprávění. Nicméně se mi za vydatné podpory hodných hochů z webhostingu povedlo včera večer stránky opět rozchodit.

A víte co? Asi jsem ten výpadek potřebovala. Dneska vám totiž ten článek napíšu úplně jinak.

Takže co si s týdenním odstupem beru jako ponaučení z dovolené?

Když si něco moc chcete užít, tak si to zpravidla neužijete vůbec.

Když si na dovolené stále říkáte, jak si to musíte užít, prostě si to neužijete. Osobně si myslím, že fotky z dovolených, na nichž figurují šťastné rodiny na známých nebo neznámých místech, na lodi, před letadlem, na nějakém zatraceném šutru nebo jachtě (to už je lhostejné), jsou na sociální sítě umisťovány s jediným účelem: nasrat kohokoliv, kdo se tomu nachomýtne. Promiňte mi ten výraz. Už mě unavuje slova vymýšlet, zaonačovat a balit. Jsem upřímná.

Abych předešla dotazům: Ano, ten pán za námi je nahatej.

Když jsme kupříkladu fotili tuhle fotku, kterou jsem pak hrdě umístila na sociální sítě jakožto výraz dostatečného zadostiučinění, že mám šťastnou alespoň fotku, byli jsme šíleně zpruzení a naštvaní. Focení předcházela jistá dramata na poli osobních vztahů. Řekla bych poměrně nezanedbatelná dramata. Tomu se říká urputné užívání si dovolené.

Pokaždé když jsem se ocitla v té fázi totální nasranosti (opravdu se omlouvám za výrazy, nejde to), napadlo mě, proč to stojí za bačkoru? Vždyť jsme, prokrindapána, na dovolené a měli bychom si to užívat! My se přitom snažíme jen a pouze přežít.

Teď mi teprve naplno dochází, že kdykoliv si řeknu, že něco musím (udělat, zažít, nedělat), v té chvíli se stylizuju do jiné role. Ten někdo žije s naprogramovaným úkolem v hlavě „muset užít“. A mě to nebaví. Pamatuju, že jsem tím úspěšně nakazila i ostatní. Čím? Svým věčným: „Měli bychom být venku, když jsme na dovolené. Neměli bychom být na pokoji.  Kvůli dětské diskotéce/bazénu/čemukoliv jsme sem nepřijeli!“  a podobnými hláškami.

A nenapadlo mě, že děti si to v tu chvíli nejspíš víc užijí v bazénu. A že Pažout si to dost možná užije víc na pokoji, obzvlášť když je v důsledku nepřiměřeného užívání si dovolené spálený jako výtvory z mé kuchyně. A nakonec že já bych si to možná víc užila bez uplatňování svého vlastního patentu na užívání si.

Zjistila jsem taky, že pokud jsou v rodině dva hlídači kvality, je mezitím dost těžké vybruslit.

Troufám si tvrdit, že v začarovaném kruhu s názvem „Měl/a bych…“ se pohybujeme občas všichni. Což takhle si občas zahrát hru na „Chci…“? Protože ve finále může vzniknout shoda mezi těmi dvěmi slovesy a zjistíme, že mimochodem chceme dělat to, co musíme. Jen to uděláme lépe, když se zbavíme zbytečné rezistence.

Tolik k mému podovolenkovému moudru. Nebojte se, teď už se zase chvíli na dovolenou nedostanu, takže vás budu zásobovat jen domácími moudry. Například až mě napadne něco ohromujícího při hraní na kytaru a osobním rozvíjení se, určitě toho nebudete ušetřeni.

 

 

 

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.