Příběh jednoho strašpytla aneb Jak jsem čekala a čekala, až mě to přestalo bavit

Dneska bych vám ráda vyprávěla jeden příběh. Protože se mě stále více lidí ptá na podnikání, rozhodla jsem se sepsat příběh jedné ustrašené a nesebevědomé holky, která se dlouho a předlouho rozhodovala vydat na cestu seberealizace.

Jo, hádáte správně. Mluvím o sobě.

Co mi paměť sahá, vždy jsem toužila být svobodná. Chtěla jsem být svým vlastním pánem, chtěla jsem se osvobodit z práce, která mě začínala dusit, chtěla jsem podnikat. Čím byly mé děti starší, tím intenzivněji to na mě doléhalo. Moc jsem chtěla vykročit na cestu ke své samostatnosti. Ale bylo tam to něco, co mě neustále drželo v šachu.
Tomu něčemu se říká STRACH.
Měla jsem strašný strach a ten mě paralyzoval. Pamatuju si, jak jsem chtěla několikrát začít, ale nakonec jsem se nechala zahnat do kouta názory druhých lidí. Jak to tak bývá, byli to lidé z nejužšího rodinného kruhu, kteří měli a dodnes mají úplně jiný pohled na život než já.

„Takových už tu bylo!“
„Máš přeci dobrou práci, co chceš víc? Víš, co by za to jiní dali?“
„S čím převratných chceš asi tak přijít, aby tě to uživilo?“

Ne, nezazlívám těm zlodějům snů, že mě v dobré víře zatlačovali do kouta. Nemysleli to špatně, chtěli mě jen chránit. Pro ně byla totiž představa jít se postavit na vlastní nohy naprostá noční můra, protože jsou to lidé, kteří se upínají k jistotám. Dnes to chápu a plně respektuju takové nastavení.
Ale velmi, velmi dlouho jsem zazlívala sama sobě, že jsem se do toho kouta zahnat nechala.
Roky jsem jen postávala a sbírala odvahu začít, protože jsem měla představu, že musím mít perfektní produkt, musím najít sama sebe a své silné stránky, musím být někdo, musím přesně vědět co a jak do posledního puntíku. A nevěřili byste, jak tenhle až-pakismus člověka děsně unaví.

Nebo možná věřili. Třeba to znáte taky.

Konečně po letech odkládání a zvažování jsem se odhodlala začít podnikat na vlastní pěst, rozjet si vlastní projekt (pro jistotu ne jen jeden). A neuhodnete, co se stalo.

Ukázalo se, že je to sice skvělé, epes, žůžo, božská jízda a že mi to mění život k lepšímu, že se tím krásně realizuju, ale zároveň se ženu pomalu ale jistě do propasti jménem vyhoření. A jak moc je ta jáma hluboká a temná jsem se měla přesvědčit už brzy. Protloukala jsem se na vlastní pěst nástrahami zvenčí i zevnitř mě samotné a pořád si umanutě myslela, že to musím zvládnout. Sama. Jinak by to zřejmě nebylo dostatečně trpitelské.

Nemohlo to dopadnout dobře. Dva projekty, práce, rodina, manžel, domácnost, absolutní nezkušenost a osamocenost v celém procesu mě dovedla až na úplné dno. Děti si nejrůznějšími způsoby vynucovaly mou pozornost, Pažout byl stále podrážděnější mou neustálou aktivitou, v práci jsem světe div se, také musela vykazovat činnost, a byla jsem tak stále zoufalejší. Začalo to skřípat na všech frontách, až jsem podlehla dojmu lidí ve svém okolí, že bych se skutečně měla lépe, kdybych se na všechno vykašlala a chodila jen do práce, zahodila svůj noťas, iphone, dala se na pěstování mrkve nebo štrikování. Jenže já věděla, že to není nic pro mě.

Byla jsem sice semletá až na dřeň, ale pořád jsem měla velkou vizi, že existuje možnost, jak to zvládnout. Jak si rozeběhnout fungující systém a nestrhat se přitom z kůže.

Naštěstí se i v této situaci ukázalo, že příležitosti jsou všude kolem nás. Jen je někdy zbytečně ignorujeme v přesvědčení, že nejsou pro nás to pravé ořechové, a tím si sami zavíráme dveře.

Tehdy už jsem nějakou dobu věděla o projektu, který mění životy. Věděla jsem, že existuje komunita podnikajících nadšenců, která už má vybudovaný systém a kam lze ladně naskočit a začít podnikat jen tak. Sledovala jsem je ostřížím zrakem zpovzdálí a vrtalo mi to hrozně moc hlavou. Nejdřív mi to ale jaksi nevonělo. Myslela jsem si, že to přeci dokážu sama a po svém. Jenže pod vlivem zkušeností jsem si musela přiznat hořkou pravdu: nezvládnu to sama. Dnes si navíc říkám: Proč bych taky měla, když mám o koho se opřít?

Víte, co zabije mladou a nadšenou podnikatelskou dušičku více než samotný neúspěch? Negáči v jeho okolí. Zní to možná srandovně, ale je to skutečně tak. Když kolem sebe nemáte živou duši, která by vás skutečně a bezvýhradně podpořila ve vaší podnikatelské aktivitě, jste jednou nohou v Prčicích. A mně to už naštěstí konečně došlo.

Řekla jsem si, že když do projektu vstoupím, nemám co ztratit. A to doslova, protože začít se dá zdarma. V tu chvíli se můj zájem přehoupl v rozhodnutí. Velmi záhy jsem zjistila, že nejen nemám co ztratit, ale naopak získám tu největší hodnotu, kterou v tuto chvíli potřebuju. A tou je komunita stejně naladěných lidí, kteří mě podpoří a jsou mi zároveň inspirací. Jsem neskutečně vděčná za to, co mi tato zkušenost přinesla do života. Ten posun, který jsem udělala na poli osobního rozvoje, jde jen velmi těžko popsat slovy.

Z ustrašené zaprdlé učitelky se stala sebevědomá a silná žena. A za to nikdy nepřestanu děkovat.

Dnes už vím, že:

„Nezáleží na tom, kam jdeš. Tak jako tak budeš muset přebrodit 500 kilo s*aček. Jde jen o to vybrat si ty s*ačky, které tě budou bavit řešit.“

Ale řešení vždycky existuje, jen je potřeba se mu otevřít. Někdy je ten stav „otevřít se tomu“ chvíle absolutní rezignace, kdy si uvědomíte, že jste prostě úplně na dně. V tu chvíli člověk přestane tlačit na pilu (sebe) a dostane se do fáze, kdy k němu může nějaké řešení přijít. Protože jak víme, ode dna vede cesta jen vzhůru.

Podívala jsem se na svou fotku z roku 2015 a zjistila jsem, že ta změna, kterou jsem si prošla, je prostě vidět. Mrkněte sami. Podnikatelská cesta mě nezměnila jen zevnitř, ale i zvenku. Mám se ráda a ráda o sebe pečuju.

 

Nepřestávejte na sobě nikdy pracovat, protože se vám to vždycky bohatě vrátí.

Dívejte se kolem sebe a buďte připraveni jednat. To vám bude otevírat stále další a další dveře a už nikdy nezabloudíte.

S úctou

Eliška

 

P. S. Pokud vás zajímá projekt, který mě tak významně ovlivnil, mrkněte SEM.

Facebook Comments