Podzimní depka

Znáte ty dny, máte náladu pod psa, nic vám nedává smysl, je vám úplně na umření a nejradši byste všechno zabalili? Kdy si pořád dokala říkáte, jestli je opravdu nutné si ten život tak komplikovat a o něco usilovat? Jestli by nakonec nebylo lepší se spokojit s tím, jak „se to dělá“ a nehledat vlastní cestu k životu?

Udělej ze zklamání svou přednost, povídal mi dneska do sluchátek Bohatý táta. Jenže jak to udělat? To už není zklamání, to je frustrace. Když se dva roky aktivně snažíte pozitivně naladit, ale stále sklouzáváte k tomu zažitému negativismu. A čas od času vás něco fakt nasere nebo nadchne, že si řeknete: „Tak a dost. Teď už to bude všechno úplně jinak! Tady někde za rohem čeká skvělá příležitost, která mi pořídí ten dům na pláži!“

Jenže hádejte co? Klíčové slovo je to „řeknete“. Neuděláte nic. Protože vás nakonec úplně převálcuje to, co si myslí ostatní a co chtějí ostatní. Děti chtějí jedině s vámi stavět věž z lega nebo řešit svůj zítřejší outfit do školy, Pažout chce teplou večeři a celý pivo a v práci chtějí vyplnit studijní plány, podlaha chce nutně vytřít a vy si ke všemu vzpomenete, že studujete, tudíž by to chtělo něco dělat. A nikdo už se neptá, jakou barvu toho mercedesu bych vlastně chtěla.

Nakonec to tak nějak vyšumí a ta vratká myšlenka podobající se kluzkému úhoři, jehož jste už čapli a zatnuli do něj drápy, aby neutekl, zmizí. Zbyde jen zčeřená voda a vy se přistihnete, jak do ní zíráte a hledáte tu zatracenou rybu. Ona tam někde je. Ale není vidět.

A proto to tady vykládám? To je prosté. Abych už nemohla couvnout. Jdu tomu naproti.

Vyhlašuju soukromou výzvu a příštích 21 dní udělám každý den něco praštěného a bude mi jedno, co si ostatní myslí.

Kdo do toho jde se mnou?

 

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.