Pěvecké kurzy aneb Nemožné se stává skutečností

A takhle to vypadá, když jedete na pěvecký kurz zahraniční lektorky a musíte někde “udat” pětiměsíční mimino 🙂 

4:30

Zvoní budík.

Neexistuje nic krásnějšího, než probouzet se za zvuku Chopinova klavíru, ale ta hodina?!

Neexistuje nic krásnějšího, než vstávat za světla! I když bych se ráda nechala tím překrásným valčíkem hýčkat, realita je neúprosná. Jen předtaktí, první akord a rychle budík zamáčknout, aby nevzbudil rodinku, především toho nejmenšího člena. Potichu se plížím z ložnice a upaluju do koupelny, abych vše stihla.

Vyčistit zuby. Obléct. Nasnídat. Ze severozápadního směru  se ozývá broukání a sopránové trylky, to dítě ohlašuje svoje probuzení a snídaně pro mě tím pádem zůstává pouze vysněnou představou, kterou si budu moci vybavovat celé ty krásné dvě hodiny na cestě. Řítím se tedy zpět do ložnice, popadnu žvatlající dítě do náruče a mířím přímou čarou do „přebalovárny“.

„Valentinko, hezky hajej, mamka ti najde oblečení,“ domlouvám dceři zatímco prohrabuju šuplíky a zároveň se snažím ten pytel blech udržet na svém místě – to znamená na stole, metr dvacet nad zemí, což je přesně o metr dvacet výš než chce být ona.

Je to boj, který jsem naštěstí vyhrála a miminko se nakonec velmi neochotně nasoukalo do všech vrstev oblečení. Ještě v rychlosti namíchat kojeneckou stravu; zákon schválnosti pochopitelně musel zafungovat – voda byla příliš horká. Mamka chladí, mimi křičí, taková rodinná idyla, nemyslíte? Konečně má mléko správnou teplotu a Valja si může nacpat bříško. Následuje chvíle blaženého ticha doprovázená jen hladovým polykáním mléka. Teď už jen odříhnout a může se vyjet. Ovšem to, co přišlo místo odříhnutí, bych odborně nazvala „šavlí“, neboť všichni přítomní byli mokří od mléka. Nukleární řetězová reakce se rozjíždí nanovo: převlékání, jekot, boj. Pro mě opět výhra, dítě se mi podařilo obléct do svetru a čepice a připoutat do sedačky.

5:30

Svádím boj s fyzikou a ze všech sil se snažím připevnit sedačku do auta, nakonec sedám za volant a konečně odjíždíme.

„Vali, buď hodná holčička, jedeme k babičce,“ odpovídám na nesouhlasné bručení ozývající se ze zadního sedadla. „Maminka se bude učit zpívat, jednou to snad oceníš i ty.“

Musím se pousmát. Zezadu se stále ozývá nesouhlasné hlaholení. Po pětačtyřiceti minutách našeho společného dialogu (chvílemi jen mého monologu) přijíždíme k babičce.

„Ahoj mami,“ zdravím, když se dveře konečně otevřely. „Podrž ji, ještě nanosím věci z auta.“ Nečekám na odpověď, vrazím jí sedačku i s dítětem do ruky a vracím se pro všechna ta zavazadla. To jsme sem přijeli na týden nebo co?! Ne, jen na půl dne a k tomu jen jedna z nás…

„Dáš si snídani?“ zeptá se mamka starostlivě.

„Jo, to snad stihnu.“ Takže dokonce i tu vytouženou snídani dostanu! Den se konečně začíná ubírat dobrým směrem.

6:45

Vyrážím směr Plzeň. Od osmi hodin mám domluvené zkoušení z harmonie a jen zázrakem jsem to stihla.

Myslíte si: „Zažít takové ráno, tak nejspíš umřu!“ Ano, bylo to náročné, ale po zkoušení z harmonie, před začátkem pěveckých kurzů jsem měla hodinu pro sebe, kdy jsem se mohla v klidu najíst, vypít si kávu, popovídat se spolužáky. A právě tohle byla jedna z nejvzácnějších chvil z celého dne. Ach ano, takovou chvíli zažije průměrná matka na mateřské dovolené asi tak jednou za měsíc. No není to skvělá „dovolená“?

10:00

Většina zpěváků je již nečekaně nastoupená v Domě hudby, respektive v prostorách bufetu. Netrpělivě čekáme na příchod madamme Genevieve  Bouillet, která má být lektorkou letošních masterclasses. O pár minut později madamme Bouillet konečně přichází, samozřejmě v doprovodu vedoucí pěveckého oddělení naší konzervatoře, která jako by toho měla málo, na sebe vzala roli překladatelky. Všichni jsou překvapeni nečekanou dochvilností, jež bývá jindy považována za luxus, který si nikdo nemůže dovolit. Nicméně hned zezačátku je nám všem sděleno, že se naše lektorka musí ještě občerstvit a tudíž se začne později. Možná jsem moc náročná, ale musím říct, že mě to trochu dopálilo vzhledem k tomu, v kolik hodin jsem vstávala a kolik jsem toho musela stihnout jen kvůli těmto několika hodinám. Nutno poznamenat, že mi dlouho vrtalo hlavou, proč většina zpěváků nezná slovo respekt. Nejspíš už jsem pochopila, jak moc je člověk ovlivněn svým okolím.

Madamme Bouillet byla velmi příjemná, práce s našimi zpěváky se jí dařila a mně najednou přišlo líto, že jsem si nepřipravila žádnou píseň, na níž bych mohla s její pomocí pracovat. Snad příště! A v průběhu dne mě mrzelo i víc věcí. Například že se nemohu dostavit následující dva dny nebo že vedení nebylo schopné dodržet ani pauzu na oběd, ačkoliv my všichni ostatní jsme oběd stihli v daném časovém limitu.

Nu, co dodat? Kdyby se takovéto masterclasses uskutečnily před rokem, asi bych nebyla moc nadšená. Naopak, nadávala bych na maličkosti, které se mi nelíbily a byla bych spíš otrávená. Ale teď to pro mě mělo mnohem větší význam. Díky tomuto výletu jsem se mohla opět stát plnohodnotným člověkem uprostřed nekonečného cyklického procesu „přebalit – nakrmit – spát“.

Merci, madamme Bouillet!

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.