Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, že se po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve městě, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.
A navíc došly čínské polívky, čímž se výrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.
Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.
Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“
Já: „Ale ono už na přidání není…“
Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si… Třeba gulášovku!“
A protože jsem se na gulášovou polévku nereagovala dostatečným entuziasmem (i když předstíraný záchvat hluchoty podle mě v takové situaci projevem nadšení skutečně je, mohla bych po něm taky hodit talíř), Pažout přitvrdil. Obešel lednici, mrazák, spíž a dramaticky si mumlal pod vousy: „Tady nic není. Chcípneme hlady! Hlavně že tu je chlast!“
Tu poznámku o chlastu jsem přešla s tím, že moje hluchota je dlouhodobějšího charakteru. To musel být vtip. Je snad jasné, že daleko důležitější než mít doma jídlo, je mít doma chlast. Přesněji řečeno hodně chlastu. Proč bych jinak včera tak pečlivě drhla všechny skleničky?!
Nicméně Pažout byl neoblomný a když se nabídl, že oloupe brambory na tu gulášovku, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Z gulášovky se nevykroutím.
Neměla jsem ani tušení, kam až nás tato zkušenost posune z hlediska manželské sounáležitosti. Gulášovku do každého manželského páru. Manželská poradna hadr. Gulášovkou za kvalitnější život atakdále.
Vzhledem k výměně názorů předcházející celé akci Pažout velmi rychle pochopil, jak by bylo nebezpečné dávat nůž do ruky zrovna mně. Jako správný gentleman se tedy uvolil, že nakrájí maso. Nu dobře, ale je třeba odstranit ty nechutné bílé kousky z masa, které celou situaci výrazně komplikují. Nevím sice, co jsou ty bílé kusy na mase zač, ale nemám je ráda. I do toho se Pažout odvážně pustil (asi měl vážně hlad). Jenže tady nastal ten menší zádrhel. Konečně na vlastní kůži pocítil žalostný stav ostrosti našich nožů a možná mu i hlavou blesklo, jak moc bolestivá smrt by ho čekala, kdyby z nějakého důvodu, jak se to říká, začaly lítat ty zmíněné nože. Zkrátka to nemohl uříznout.
A teď přichází ta ohromná pravda. Totiž pravá energetická rovnováha ženské a mužské složky a ehm… synergie jin a jang nebo tak něco.
Pažout se stále nevzdává ve snaze elegantně a rychle onu bílou věc z masa sundat, což je technicky nemožné. Ale zase je tu ten entuziasmus. Copak mu ho můžu brát? No řekněte, můžu? Nemůžu, takže se zatajeným dechem sleduju, jak se statečně s tou podivnou součástí vraždy pere. Kdo ví, je to koumák, třeba vymyslí něco vážně velkého a neodolatelného, co bych mohla v budoucnosti také použít.
Pažout to hodnou chvíli zkouší jakýmsi podivným způsobem stáhnout a když už ho podezřívám, že se snaží totálně vzepřít všem zákonitostem Vesmíru, pronese větu, která mě dočasně uvrhne mimo realitu.
„Přines mi kombinačky.“
Když konečně ona věta dolehne k mému zastřenému vědomí a hlavou mi rezonuje jen to slovo kombinačky, něco se ve mně zlomí. Ano, definitivně existuje větší kuchyňský mimoň než já a hned si připadám o něco lépe, ale bůhvíproč se mi najednou před očima objevila scénka z Pata a Mata, kterak dělali kuře. To jsem nemohla dopustit.
Zkrátka a dobře, nakonec se to celé obešlo bez kombinaček, Pažout oloupal brambory, já udělala zbytek potřebného a brzy se naše terapie v kuchyni uchýlila ke zdárnému konci.
Nejvíc stmelujícím momentem celé události je bezesporu ten, kdy se oba po špičkách blížíme k hrnci s polévkou jako k bublajícímu semtexu. Tuhle fázi mám nejradši. Je to jako skákat s padákem.