O rozhovoru s trémou v alternativním bio vydání

Hrála jsem tuhle na koncertě a přišla na zajímavou věc. Užuž jsem se viděla, jak píšu na blog děsně učenej článek o tom, kterak jsem se konečně naučila zvládat trému. A víte co? Já ho už i začala aktivně psát. Měl to být takový ten poučný text poukazující na to, jak já na to mám, jsem fakt dobrá a nejlepší a tak si vyskočím, poskočím atakdále. Jenže jak se říká: Nechval dne před večerem.

Ano, přišla jsem na něco zajímavého. Ale to nic nemění na tom, že když jsem šla na popraviště (čti pódium), podlamovaly se mi nohy, ruce se mi klepaly jako osiky a kdybych neměla pusu ztuhlou stresem, asi by mi o sebe drkotaly i zuby. A taky že ten výkon tomu odpovídal. Jízda rozvrzaným vehiklem s nefunkčními brzdami dolů z kopce v serpentinách, asi tak to dopadlo. Ve stručnosti.

A teď k těm hlubokým myšlenkám.

Měla jsem takový rozhovor sama se sebou, že by i chocholoušek valil bulvy. Respektive měla jsem rozhovor se svou trémou v neobvykle alternativním stylu. Proč alternativním?

Znáte takové ty senzitivní lidi stoprocentně napojené na Vesmír a Všehomíra, co naprosto přesně vědí, jak se má kdo vypořádat se svým problémem? A co je hlavní: Nebojí se vám to říct. Kdykoliv. Kdekoliv. Ať už jste se o to prosili nebo ne. Jsou to přesně ty typy, co používají hojně slova „nacítit“, „vnímat“, „přijmout“, „láskyplně“, „rozhovor“, „respektovat“ v jakékoliv kombinaci. Děsně mě tyhle lidi štvou a zároveň baví. No a tehdy jsem si na takového šalamouna i zahrála.

Jela jsem na ten koncert a přesně jsem si vzpomněla na tyhle všeználky. Jako by mi někdo říkal do ucha: „Vnímej ten strach. Respektuj ho a přijmi ho a pak ho nech odejít.“

Což je naprosto abstraktní blbost, to je jasné. Ale mě v tu chvíli popadl tak ochromující strach z vystoupení, až se mi dělalo mdlo. A řekla jsem si, že zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Tak proč to nezkusit? Když to moje okaté ignorování strachu potažmo trémy nechce nezabrat.

Takže jsem si povídala s trémou. Jo, fakt. A byl to fajn pokec, jak jsem řekla – chocholoušek by měl radost. Neklábosily jsme spolu o počasí. Ale normálně na férovku jsem se jí zeptala, proč je tady a co mi chce.
Představte si, co mi řekla ona. Že mě chce chránit. Pche! To je ale drzost! Tak já se jí jak idiot snažím zuby nehty zbavit, ze všech sil předstírám, že neexistuje, a ona si tu mezitím hraje na nějakýho ochranáře.

„Hele, to je od tebe hezký. Jsi fakt kámoš. Ale před čím mě chráníš? Je to jen koncert, proboha!“ v duchu jsem na ni exaltovaně zamávala rukama. Když na sebe v duchu nepřiměřeně gestikulujete, vyvolává to dost pochybný dojem. Ale to teď není podstatné. Nicméně Pažout, který seděl vedle mě v autě se na mé exaltované mávání rukama na duchovní bázi díval dost ostražitě. Zřejmě si myslel, že jsem dostala epileptický záchvat nebo tak něco.

„No jo, ale když to zkazíš, budou se ti třeba smát,“ na to tréma.

„No a? Stane se něco? Mě fakt nepřemluvíš, vzdej to. Já bych to chtěla i přesto zkusit. Víš proč? Protože ať už to zkazím nebo ne, ono se nic nestane.“

A zde máme tu převratnou myšlenku roku: Totiž že ono se nic nestane. To, jestli něco zkazím nebo ne, je nedůležité. Přiletí snad kvůli tomu ke mně obří vlkodlak a bude mě nutit přeříkávat Pána prstenů pozpátku? Ne. Přestane se otáčet Země? Ne. Zlevní kvůli tomu máslo? Změní se vláda? Opět ne. Tak vo co gou?
Nakonec jsem v duchu těch chytrých biolidí své trémě poděkovala a považovala to za vyřízené. S respektem, láskou, úctou a výhonky mungo navrch.
Nebylo to vyřízené a ta potvora se vrátila, což byla vážně drzost.

Zažily jsme společně pár horkých minut, kdy to vážně stálo za to. Tady bych ráda poznamenala, že bylo fajn mít s sebou svůj support team (tvořený Elišem a Pažoutem), který se už potom ani nemohl tvářit jako že ke mně nepatří. Což se docela hodilo.

A teď si říkám: Hernajs, to by bylo, aby se mi tu potvoru trému nepodařilo už jednou dostat pod řetěz. Takže teď studuju všechny možné legální způsoby, jak s ní zatočit, včetně holotropního dýchání, pobytu v kryokomoře nebo nejrůznějších jogínských pozic.
Těšte se na moje poznatky a přidávejte ty svoje. S trémou je totiž fajn být kámoš, protože se jí nikdy tak docela nezbavíte.

 

Nechcete prošvihnout další článek? Stáhněte si e-book s nejlepšími historkami, které mě naučily brát život s humorem, a nic vám neuteče!

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.