“Není nutno, aby bylo přímo veselo”

Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec – jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Začala jsem chápat, že chvástáním nezaujmu nikoho a hlavně ne sebe a že motivačních textů je dnes všude mraky. Neříkám, že jsou všechny stejné. Je jich pár, které čtu opravdu ráda a pravidelně. Ale za vším vidím ty samé zdroje, poznatky, přístupy a postupy. Všude vidím přehnanou vážnost a u internetových zdrojů věci moc nepřidají ani zoufalé komentáře, z nichž je víc než jasné, že určitá skupina lidí to prostě nikdy nepochopí.

V nalézání humoru není jen snaha pobavit okolí. Je to moje terapie. Tím získávám tolik potřebný nadhled. Tím dokážu proměňovat nelehké zážitky na komické, zasmát se jim a poslat je k šípku.

Jsem v procesu učení, takže mi to nejde vždycky tak, jak bych chtěla. Ale i za to jsem vděčná.

Touto ultrachytrou poučkou bych svůj monolog uzavřela. Buďte stále vděční za to, co máte a taky za to, co umíte! Je to ten nejlepší první krok na cestě k lepší a optimističtější budoucnosti.

Ha, to jste určitě ještě nikdy nikde neslyšeli, že.

V budoucnu se tu možná začnou vyskytovat tu a tam nějaké ty nechutně pozitivní výkřiky, poučky a mantry ve stylu osobního rozvoje. Muselo to přijít, neb si to okolnosti žádají. Chci vás na to upozornit předem. Jsem to stále já, jen v době, kdy si zrovna nervu vlasy a nešilhám po sedativech.

Mějte se rádi a až vám nebude úplně nejlíp, vzpomeňte si na text známé písničky od Svěráka: „Není nutno, aby bylo přímo veselo. Hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.“

Pozitiv

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.