Největší povinnost rodiče: SEBEREALIZACE

Ano, čtete dobře. Ne, nespletla jsem se. Možná byste čekali, že největší povinností rodiče je utírat nudle (zadky, pusy) s útrpně pokrčenými rameny a opakováním mantry: Však on mi to pánbůh jednou oplatí.

Zároveň tento článek nemá za úkol burcovat mámy, aby si sebe vážily a měly se rády (což by měly, ale vy, co to čtete, to určitě víte). Nemám v plánu omílat taková ta klišé jakože dávejte na první místo sebe, pravidelně meditujte, pijte čaj z ječmene nebo usmívejte se na svět nad šálkem kapučína.

Ne. Ačkoliv meditace je super a sebe byste měli dávat na první místo. Ať už jste máma, táta, babička nebo soused.

Chci teď mluvit o tom, PROČ je to tak důležité a posdílet s vámi moment, kdy mi to došlo.

Byla sobota a má dcera vystupovala na školní besídce. Jelikož je naše rodina značně angažována ve škole, věděla jsem, jak moc dal nácvik té akce zabrat nejen dětem, ale především učitelům a dalšímu personálu. Měla jsem tu nejlepší vůli všechnu práci ocenit a rozhodla se spolknout veškerou kritiku.

Což se mi povedlo. Dobře já! Zato jsem obrátila kritiku proti sobě.

Sledovala jsem Valju, jak zpívá hitovku z oblasti popu, tedy z oblasti, které já vůbec nerozumím a mám tím pádem tendenci ten směr neuznávat. Začaly mě zaplavovat dotazy: Je normální dávat písničku Ewy Farné osmiletému děcku? Proč to má tak nízko? Proč to zpívá tak divně? Proč to či ono? Znáte to, jak se říká: Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Měla jsem hlavu přeplněnou takovými dotazy a začala se ve mně zvedat vlna nevole. Jelikož už na sobě nějakou chvíli pracuju, vím, že emoce je třeba pozorovat a chápat je, že v emocích je moudrost.

Došlo mi, že na dceru možná trochu žárlím, protože ona je evidentně pro zpívání na jevišti zrozená, miluje to, užívá si to. A že jí celkem jde i ten populárek, ač je jí teprve osm let.

Ano, tohle si přiznat není lehké. Ale mě to přivedlo k jednomu důležitému uvědomění.

Rozjíždím si teď vlastní podnikání a je to moje velká vášeň, která s sebou ovšem nese velké emocionální výkyvy. Doslova se jeden den vznáším a užívám si to a druhý den jsem úplně na dně a chci s tím seknout.

V době té inkriminovné besídky jsem pravděpodobně prožívala tu druhou fázi. A tehdy mi to došlo.

 

Nesmím se vzdát své seberealizace. Nikdy.

 

I když si říkám: Tohle mi za to asi ani nestojí, mohla bych mít svatý klid a odkroutit si jen svoje hodiny v „kolbence“ a večer sebou plácnout na gauč k Růžovce a řešit nemanželské dítě doktora Majera a jeho vztah k jiné lesbičce. Nebo tak něco.

 

 

 

Před lety jsem udělala rozhodnutí, že ze mě nebude operní pěvkyně, jak bylo původně v plánu. Rozhodla jsem se, že ze mě bude máma. Tím jsem svou seberealizaci odložila. Ale nastal čas, kdy se k ní musím vrátit. Smějete se slůvku musím? Tak se nesmějte. Musím.

 

Pro mě to byla lekce, která mě poučila o tom, že vzdát se vlastní realizace je holý nesmysl. Že to není altruistický projev hodný nobelovky. Ale že je to destruktivní krok, který negativně ovlivní příliš mnoho lidí, na nichž záleží. A to za to nestojí.

Nechci na svou dceru žárlit. Nechci mít pocity, že moje rodina má něco, co já nemám a že to ve mně vyvolává negaci. Nechci to ani teď ani v budoucnu.

Konečně se dostávám k onomu pověstnému jádru pudla, proč je seberealizace tak strašně důležitá a nepostradatelná. Nemůžeme riskovat, aby tím, že se vzdáme svých snů, trpěly naše děti. No nemám pravdu?

Proto se nakonec dostávám i k patetickému výkřiku: Mámy (a tátové), realizujte se! Dělejte to, co vás baví a pracujte na sobě, abyste se sebou byli spokojeni a nepřenášeli nežádoucí vzorce na děti!

To se mi to kecá, že? No naštěstí jsem objevila svou vášeň a makám na sobě dnem i nocí, zatímco si buduju něco jen a pouze mého, co mě baví a naplňuje.

Jo. Teď už definitivně chybí jen to kapučíno a pozice lotosu! Pokud vám to něco chybí, klidně mi napište, dáme řeč.

 

 

 

Jo a mimochodem. Ne že bych se chtěla snad vnucovat nebo tak něco. Ale napsala jsem knihu. Nejsou tam žádné rozumy ani nic takového, jen srandovní historky, které k mému životu patří. Troufám si tvrdit, že by to určitě udělalo radost pod jedlí. I pod smrkem. Nebo pod palmou. Bohužel nemůžu zajistit doručení pod palmy mimo ČR. Smrk. 😀

 

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.