Pažout měl tuhle nějaké zcela nemístné připomínky ohledně mého psaní. Šel takhle jednou kolem, když jsem datlovala do počítače a povídá: „Co to píšeš?“
Já na to popravdě odvětila: „Článek.“
„A bude veselej nebo vážnej?“ on na to.
„Nevím. Jak se to vezme,“ odbyla jsem ho.
„No já jen že teď už pořád píšeš jenom vážný. Žádnej srandovní jsem už od tebe dávno nečetl.“
Tak to vidíte. Nikdy se nezavděčíte všem. Proto jsem si vykasala rukávy, zakousla se do horalky, uvařila si svou super „nealko“ kávu a jdu vám říct, co se to vlastně děje, že se tady na blogu nic neděje a ještě ke všemu to už není taková sranda, jak pravil Pažout.
V posledních měsících můžete u mě doma vidět nebezpečně často tuto scenérii: Děti s Pažoutem vypadnou do školy (hurá!), miminko v košíku spokojeně oddychuje (dobře, tohle se bohužel zas až tak často neděje) a já si vychutnávám svou bezkofeinovou kávu a horalku, zatímco sentimentálně se slzou u oka sleduju pochybný, dvacet let starý seriál, který běžel u nás doma, když jsem byla malá holka. Nic nedělám, netvořím a hlavně: nic mi nechybí.
To je divné. Myslím tu poslední větu: Nic mi nechybí. Můžete mi někdo říct, kdy naposledy jsem byla nastavená na to, že mi nic nechybí? Asi nemůžete, protože ani já sama to nevím. Nejspíš nikdy.
Víte, byla jsem ten typ, který má vždycky milion a jeden důležitějších věcí, na které je třeba se zaměřit. Neuměla jsem si říct, že teď je to všechno perfektní a pochválit se za to, co jsem udělala. Nebylo mi nic dost dobré. Sama sobě jsem nebyla dost dobrá.
Vím, že je to vlastnost, kterou máme v sobě naprogramovanou všichni. Alespoň tedy do jisté míry. Je to něco, co nás neúprosně žene vpřed evolučním procesem. A je to naprosto logické a nutné. Umíte si představit zástupce homo sapiens, jak sedí před jeskyní, žvýká šťovík a říká si: „Cítím se tak saturovaně z dnešní konstelace hvězd, to se mi ale vážně nechce na mamuta, když je mi tak hezky. Slunko svítí, ptáčkové zpívají, nirvána na dosah. No co, natrhám si radši jetel a v zimě olíznu rampouch.“
Nene, to bychom to daleko nedotáhli. Tak jako se pračlověk musel nechat zmítat pochybnostmi o tom, zda udělal dost pro to, aby neumřel hlady, úplně stejně jsem si já stále neodbytně říkávala: „Udělala jsem toho dost? Neměla bych dělat víc?“ Teď si to tedy říkám taky, jen tu otázku nechávám bez odpovědi a okatě ji ignoruju.
Popravdě řečeno, rozpolcená jsem už dlouho. Trvá to už tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy to začalo. Vlastně jo. Rok a půl zpátky vyhořením. Pak osobní krizí. Pak když jsem šokovala svou rodinu tím, že mě začalo bavit vařit a péct a vypínat hlavu (a wifi). Pak rozhodnutím, že si pořídíme další mimčo. Pak těhotenstvím, které mě v mém snažení úplně zastavilo. Pak covidem a karanténou, ze které vzešla hrozba kolektivního šílenství. Pak zjištěním z čistého nebe, že podnikatelský projekt, kterému jsem se věnovala, mi už přestává vyhovovat. Následovalo objevení úplně nového a smysluplnějšího projektu. Pak porod.
No a teď jsem tady. Voilá. Spokojená s dříve nedoceněnými denními aktivitami jako je kojení, uklízení, infantilní žvatlání na dítě, přebalování a tak.
Normálně bych řekla, že mi hráblo. Ale zajímavěji a záhadněji bude znít prohlášení, že „jsem na cestě“.
A proč to vlastně mám potřebu ventilovat sem? Především proto, že se vás to taky trochu týká. Nedokážu určit, zda se budu i nadále věnovat tomu, čemu jsem se věnovala dřív.
Chci být ještě zábavná úča? Netuším.
Chci psát humorné příběhy ze života, po kterých volá Pažout a možná i někteří z vás? Těžko říct.
Chci ještě vůbec podnikat? Nemám absolutně šajn.
Chci psát další knihu? Nebo snad dopsat ten již několik let rozepsaný román? Inu, tomu říkám otázka za milion.
Ale jednu věc přeci jenom vím: Děkuju za to, že se v tom teď můžu takhle plácat a užívat si to. To se totiž nepoštěstí každému.
Zjistila jsem taky jednu náramně zajímavou věc. V posledních letech jsem se zabývala dosahováním svých cílů. Jako by nic jiného neexistovalo.
Nějak jsem ale zapomněla na druhou stranu mince: Taky skutečně chtít to, co už mám. Přesně jak praví tato moudrá kniha Johna Graye již ve svém názvu (popravdě, kromě názvu jsem z ní nezvládla mnoho přečíst, ale určitě se o to ještě alespoň pokusím, čestný pionýrský!).
Je vám totiž naprosto k ničemu dosahovat toho, co chcete, když pak nechcete to, co máte.
Zíráte, jaké jsem ze sebe vyplivla moudro, že? Já taky. Překvapuje mě, že i s diagnózou vykojeného mozku to jde. O tom vám povím zase příště. Třeba konečně něco vtipného.
P. S.: A přeci jen se u nás dějí úsměvné věci. Jako vždycky. Občas se o ně podělím na facebookové stránce. Jako třeba tento víkend, kdy Pažout skákal ze stromu. Mrkejte.