Krásy studentského života a návrat do válečné zóny

Studentský život je pohádka! Jen si to představte: sednete se někam do školy, kde buď něco děláte nebo se jen znuděně zhroutíte do lavice a po téhle dřině jdete do hospody, odkud se plni opileckého elánu dokutálíte domů. To nejhorší, co se vám může stát, je, že vám dojdou zásoby čínských polívek, bez nichž ten tequilový večer nevydýcháte a ráno zameškáte výuku.

Zato studium pracující matky vypadá trochu jinak. Ve 4:50 zazvoní budík a já kupodivu vstanu. A víte co? Po všech těch nelidských budíčcích ve 3:30, které jsou nedílnou součástí výcviku pod bičem Juniora, mi to vlastně nepřijde tak hrozné.

No ale ten  kolotoč, co následuje po budíčku, to je vážně žůžo. Zatímco dělám sobě kafe, mažu svačinu pro dceru do školy. Zatímco piju snídaňové kafe, mažu svačinu sobě. Zatímco se láduju na stojáka rohlíkem, připravuju kávovar pro Pažouta. Ještě si musím stihnout namalovat obličej. Je to celkem dilema, jestli upřednostnit vizáž před vyklízením myčky. Potíž je v tom, že když tu myčku přenechám Pažoutovi, on ji sice vyklidí, ale já pak budu alespoň dva týdny nacházet nádobí v nejrůznějších částech kuchyně. Ale co vám budu povídat… Na svůj první den v centru vyspělé západní civilizace jsem zvolila možnost malování obličeje na ksicht a nádobí jsem přenechala svému osudu.

V 5:45 už sedím v autě a vyrážím vstříc novým zážitkům. Trochu mi ten odjezd zbrzdilo dilema známé všem ženám. Říká se tomu řečnická otázka „Co si mám vzít na sebe???!!!“. Naštěstí jsem před odjezdem dostala dostatečně duchaplný nápad a vzala jsem si s sebou pro jistotu i sukni, kdyby mi v těch džnách bylo náhodou vedro. Vedro mi bylo už o 2 hodiny později, když jsem se smrtí v oku ale překvapivě hladce dojela do centra Plzně a zaparkovala bez toho, aby utrpělo újmu moje auto i jiná vozidla v okruhu pěti metrů ode mě. Což se prakticky rovná zázraku.

Cestou jsem po telefonu zodpověděla pár naléhavých dotazů jako třeba jestli má Valína domácí úkol v tašce, jak se probohá dá učesat ten culík a kde že se vlastně nacházejí dětské boty??

Ale teď, teď už jsem v Plzni a nic mě nezastaví! Dojela jsem, zaparkovala jsem, z projíždějících houkajících sanitek mě trochu bolí hlava, kolemjdoucí houmlesák ode mě somroval cigáro, prostě plnohodnotné zážitky z města. Doplazím se s kytarou na hrbu až do školy a stále si připadám jako king. Zdravím staré známé a téměř slzím dojetím, jak je vše zase při starém. Tady však to staré známé končí.

Pak už je to zase průser. Tak nějak zjiťuju, že vlastně nic neumím a dvouleté poflakování se na mateřské mi taky moc nepomohlo. Vyfásnu noty – prý samé „listovky“ (pro hudební analfabety vysvětlím, že listovka je věc tak jednoduchá, že se dá zahrát z listu) – které se mi teprve po třech dnech podaří nějak přelouskat.  Zase se ploužím k autu v dvaatřicetistupňovém teplíčku, takže mám v jednom posilovnu, solárko i infrasaunu. Tomu se říká výhra.

Sedám do auta zpocená až na prdeli a vyrážím na stokilometrovou štreku do práce. Zhruba po kilometrové jízdě Plzní se mi podaří zabloudit a hned třikrát blbě odbočit na jedné a té samé křižovatce. No nejsem já blonďatá?! Po rychlém nervovém zhroucení za volantem se mi však nějakým zázrakem povede prokličkovat až na starou známou okresku.

Poté následuje sedm krásných hodin v práci, kde mě oblažují svou přítomností žáci toužící po vzdělání hned v prvním týdnu školy, dále vedení školy s otázkou organizace a nakonec uklízečka, která se diví, že učím už první týden TAK DLOUHO?!

Aby té radosti na starém bělidle nebylo náhodou málo, návrat na domácí bojiště vše dokonale završil. Nášlapné miny, vítězný pokřik a armáda v bunkrech. Výbuch granátu pravděpodobně bezprostředně předcházel mému návratu. Kdo uteče, vyhraje.
img_87091Jo a mimochodem, vzpomínáte si na tu pasáž o vedru, sauně a zpocený prdeli? Tak při první cestě za studiem se mi podařilo ulovit vlka. Kdyby vás to náhodou zajímalo. Doufám, že do čtvrtka to přejde, abych mohla splašit dalšího.

 

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.