Zúčastnila jsem se pěvecké dílny. O co se jedná? Pro svobodné bezdětné začínající umělce tento pojem představuje tvrdou dřinu úměrně proloženou bezstarostnými radovánkami v alkoholovém opojení. Pro dětné a vdané staré brécy je to příležitost vypadnout od dětí.
Taky je to příležitost perfektně se ztrapnit. Případně vzniká jakási zvrácená kombinace obojího, kdy si neustále říkáte: „Co tu, ksakru, dělám?“ a už už se zvedáte, že jdete domů, v tom si ale vzpomenete na své drahé dětičky a na to peklo, které vás s nimi doma čeká. Nakonec si to radši rozmyslíte a to s následujícím odůvodněním:
1) Poplatek za dílnu vás stál téměř celou mateřskou.
2) Doma to taky vzdáváte asi tak osmnáctkrát denně a oproti tomu si tady můžete alespoň v klidu sednout, nasvačit se, dojít si na záchod nebo se jen tak zbůhdarma šťourat v uchu a chvíli nic nedělat. Takže co je ve srovnání s tímto nějaký ten malý trapas?
Hlavně se tu nemusí řešit nočníčky, hamání, výkřiky typu: „Támhle je traktor!“ nebo jiné infantilní žvatlání. Vlastně si neumím představit, jak by se účastníci kurzů asi koukali, kdybych na ně vybafla: „No ty už jsi velikej kluk!“
Všude, kam jen oko dohlédne, se vyskytují samí dospělí překypující dospělou konverzací. Inu, dospělou… Někdy lehce vyšinutou, ale v tom nejlepším slova smyslu, to mi věřte!
Jen ten první den to byla krize… Asi jako jít na depilaci. Uvědomujete si, že jste tu dobrovolně, zaplatili jste za to nemalé peníze, je to pro vaše dobro, ale přesto byste nejradši vzali kramli. Ne že bych někdy byla na depilaci…
No ale zpátky k dílně. Na úvod si pro nás připravili seznamovací koncert, aby si mohli páni profesoři udělat poznámky, jak moc v háji s tím zpíváním jste a jestli vám je ještě vůbec v něčem pomoci. Prostě Haló efekt v praxi. Vymyslela jsem geniální plán a ten spočíval v neobvyklém repertoáru. Připravila jsem si na úvodní vystoupení španělskou píseň, kterážto ještě nenechala nikoho klidným. To bude dobrý. Jen si to vyzkouším s klavíristkou.
No a tady nastal ten zádrhel. Ona ta píseň má kapánek komplikovaný doprovod. Asi se to nehraje zrovna dvakrát dobře z listu. Ta nebohá žena za klavírem se zmohla jen na udivené zamžikání očima a pak prohlásila: „To nehraju. Tohle je pomsta!“
Něco vám řeknu. Na tohle by měl být normálně zákon! To je úplný zločin proti lidskosti odbýt nebohou matku dvou dětí s prachobyčejným: „Tak zazpívejte něco jinýho!“. Samozřejmě by se nabízelo, kdybych nadhodila něco jako: „Tak co třeba ukolébavka od Mozarta?“, protože to je to jediné, co za poslední dva roky bezpečně umím…
Panebože, co teď? Nemůžu tady začít ječet ani utéct s brekem. A koncert začíná za půl hodiny. Mysli! Tak tedy vytahuju jednu starou árii, o níž jsem si myslela, že mi kdysi šla. Klíčové slovo: kdysi. A mám to zazpívat zpaměti. No to mi ho teda vyndej!
Po třech opakováních árie jsem si malinko pozvedla své mateřské sebevědomí. Jo, jsem dobrá. I po takové době nečinnosti to docela umím.
A tohle přesvědčení mi vydrželo příštích dvacet minut. Než začal koncert a na pódiu se střídal jeden borec za druhým. Do háje, co já tam jako budu předvádět?! Je čas vymyslet plán B.
V žádném případě nebudu odtajňovat svůj věk. Ani děti. Prostě budu dělat, že je mi 15 a ještě jsem nezačala zpěv pořádně studovat. To by, myslím, mohlo vyjít.
Teď jen vymyslet, kdy se na pódiu ukázat, když není dané pořadí účinkujících. Počkám na někoho slabšího, pak půjdu. Tak třeba ten kluk s brýlemi. Nebo holka s divným svetrem. No počkat… Ten kluk s rovnátkama určitě tak dobrej nebude, že ne?!
Tak fajn. Prostě se zvednu a jdu. Už jsem prokoučovala asi deset čísel s tím, že se tam určitě najde nějaký břídil, po němž bych mohla jít. Ale kde nic, tu nic. S pocitem asi milionkrát horším než při přebalování svého miláčka se belhám na ona místa. Teda na jeviště, aby bylo jasno.
Bývávalo dobrým zvykem, že na sebe účinkující s doprovazečem před začátkem kývnou. Pokusila jsem se proto kouknout na klavíristku ve snaze získat elementární podporu, ale její zděšený pohled, jímž doslova hltala noty, mě příliš neuklidnil. Jestli jí tam skočím někde, kde nemám, tak mi zaručeně omlátí hlavu o klavír, na to vemte jed.
Ne, první den se zrovna nevyvedl podle mých představ. Ale koneckonců jsem tu od toho, abych se zlepšila a naučila něco nového, nemám pravdu?
A to se taky splnilo. Naučila jsem se něco nového. Tak třeba to, že nic nevím. A že vlastně neumím moc zpívat. A že mám jiný druh hlasu, než mi tvrdili. Zkrátka a jednoduše naučila jsem se, že o svém oboru nevím nic. A začala jsem se učit trpělivosti. Člověk, který mi tuto cestu ukázal, mě nabádal hlavně k trpělivosti při práci se svým „zlatem“. A toho se snažím držet stále. Vlastně se snažím být co nejtrpělivější při práci se všemi svými zlaty.
A co jsem se naučila dalšího? Že být účastníkem kurzů jako bezdětný a dětný je vážně diametrálně odlišné. Pár příkladů za všechny:
- Když vám skončí hodiny, ostatní jdou na oběd. Já jedu domů oběd nejdřív uvařit, nakrmit děti, předstírat, že jsem vlastně vůbec nebyla pryč, a po obědě se zase nenápadně vypařit.
- Po obědě si mnozí účastníci kurzů dávají šlofíka, aby byli svěží na další zpívání. Přeju jim to, vážně. Ale přesto se mi plaší kudla v kapse, když někdo vedle mě zívá a pak se omluví s : „Promiň, já jsem teď vstávala…“
- Večer… No jéje, večery patří umělcům! Své nově nabyté pěvecké techniky předvádí nad sklenkou vína a debatují o nesmrtelnosti chrousta. Aby pak mohli ráno vyspávat. Teda alespoň si to myslím. Já jsem samozřejmě doma a uspávám děti. Takže techniky zpěvu trénuju též. Jen místo sociální integrace se utápím v naprosté sociální izolaci. Prostě jsem sociál. A jak by taky ne, když s největší pravděpodobností vstávám v době, kdy oni teprve ulehají po bujarých oslavách?!
- Garderóba na koncerty, no to je taky nadělení! Technicky vzato bych měla být ve výhodě, když mám k dispozici celý domácí šatník. Problém je ale v tom, že můj domácí šatník obsahuje zhruba čtyřikrát méně vhodných šatů, než mají přítomné účastnice s sebou v kufru. A to ani nemluvím o tom největším problému. Že i z toho mála musím pečlivě vybírat kusy oblečení, v nichž nevypadám jako lachtan v bikinách (tedy za předpokladu, že to vůbec zapnu).
Celoživotní vzdělávání je fajn a lépe se to snáší s dětmi za krkem. To proto že má člověk alespoň příležitost vypadnout. A ještě se něco dozví. Třeba to, že když u zpívání dělám dřepy, nejen že zabiju dvě mouchy jednou ranou, ale i se to líp poslouchá.
Video z koncertu v písku k vidění zde:
Že je nevalných kvalit nemusím říkat, to je vidět na první pohled. Pažout má totiž takový zvláštní zvyk, že pokaždé, když ho požádám o záznam z koncertu, něco se mu stane s kamerou nebo s foťákem. Jednou zapomněl baterky, pak se mu zasekla paměťovka… Ale to by bylo na další článek.
Když už jsme u toho… Více historek najdete třeba v knize:
