Klíčová historka

Keys and lock the door on the background of solar gardenTedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.

Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou – trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá. Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den.

Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.

To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč.

V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“

Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.

Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.

Ale prvních deset minut jsem se držela statečně a obě děti uklidňovala. Co mi taky zbývalo, že? Myslím tím, že ve filmech a vlastně všude je nejdůležitějším pokynem od záchranářů ono: „Zachovej klid!“  Třeba když někdo visí za jednu ruku ze střechy a nad ním z okna vykukuje dítě v slzách a řve: „Mami, nedělej to!“ . Což je mimochodem celkem trefná scéna a měla jsem se víc koukat na akční filmy, protože by se mi to dneska náramněhodilo. Ale to bych předbíhala. Skok ze střechy ještě nebyl na programu.

Když Eliše přestalo bavit hrát si s klíčem, spustil nekontrolovatelný ječák. Řeknu vám, že tohle tedy situaci zrovna nepřidá. Brzy mu začala přizvukovat i Valína. Já měla sto chutí začít taky řvát, ale musela jsem se soustředit na plán útěku. V těch akčních filmech si klaďasové vždycky nějak poradí, ne? Třeba si ty dveře otevřou kreditkou nebo paklíčem. Jenže v téhle detektivce zřejmě hraju zápornou roli.

A protože usuzuju, že moje šestiletá dcera nevlastní kreditní karty, hledám něco podobného drátu. Při své stále rotoucí naivitě jsem si totiž myslela, že bych s tím klíčem dokázala z druhé strany otočit.

No jo, je to sranda. Ale drát nikde, a tak zkouším v zámku kroutit vším, co je po ruce. Štětec, plastová korunka do vlasů, figurka Locciky. Nic nezabírá. Když nezabere ani roh od jednorožce, propadám panice také.

Tak si říkám – nemohli bychom takhle vydržet, než se vrátí Pažout domů? Což bude odhadem asi tak… Za čtyři a půl hodiny. No dobře, tak ne.

Já vím. Vím, co musím udělat. Jiná máma už by to dávno udělala. Lepší máma. Ale já se bojím. Otevřu střešní okno a s obavami koukám dolů. Musím to zkusit. Vyhoupnu se na střechu jako lusk. Nebo spíš jako lup, protože mi lupne v kyčli. No, pěkný začátek.

Valentina přechází v této fázi dramatu od krize k peripetii a evidentně směřuje ke katastrofě. Řve jak šílená, že teď určitě umřu.

Tak trochu mám obavu z toho samého. Už jsem se doplazila ke kraji střechy, to prostě dám.

Ne, nedám.

Vtip je v tom, že i když se náhodou nezabiju ,stejně netuším, co udělám potom. Vchodové dveře jsou pochopitelně taky zamčené. No to nevadí, možná Eliše přesvědčím, aby odemknul alespoň ty.

Každopádně jsem stále na střeše.  Valentina se mě ptá, jestli už jsem skočila. To je velmi povzbuzující.

Víte, tak mě napadá… Co kdybych se vrátila radši zpátky nahoru?  Rozumějte, jde mi o děti. Co jsou nějaké ty čtyři hodinky čekání v zamčeném pokoji ve srovnání s úmrtím rodiče? Jakože ne že bych se snad bála nebo tak něco…

Panebože, to nedám. Jestli teď umřu, co mi asi napíšou na hrob? Třeba: „V příštím životě se nauč skákat, ty vole?!“

No tak dobře. Dobře.Uznávám, že při skoku ze dvou metrů na travnatou rovinku se mi asi nic vážného nestane. Maximálně si zlomím pár končetin. Není nad čím dumat.

Sakra, proč to těm lidem v akčních filmech jde samo?! Ladně skáčou ze střechy na střechu a ani se jim nerozcuchá účes. Já se křečovitě držím mechu na střeše a přemítám, jestli mi ta zlomená noha za to stojí.

Dobře, je potřeba se rozhodnout. Takže nejdřív shodím brýle jako na zkoušku. Když to přežijou, přežiju to i já. To se mi zdá jako dobrý test.

Brýle to přežily. Nebo teda nevím, bez nich nic nevidím. Asi to nebyl úplně dobrej nápad. Prostě jdu na to. Tři, dva, jedna…

Tak ještě jednou. Tři, dva, jedna…

Ale už vážně naposledy! Tři, dva.. a skáču. A žiju. Hurá.

Tak to bychom měli. Teď už je to trapný happy end. Vchod je sice zamčený, ale klíč není zastrčený v zámku, takže běžím ke tchyni pro rezervní klíč, ten je kupodivu k nalezení a během pár minut odemykám dveře, konejším hysterického zamykače dveří a nakonec odemykám pokoj, abych názorně demonstrovala vrchní dramatičce, že maminka žije.

Jo, děti jsou zlatíčka. Ale radši nenechávejte klíče v zámku.

 

 

Facebook Comments