Když nemůžeš, tak musíš

Včera to byly dva týdny, co nám do party přibyla tahle slečinka. Je samozřejmě naprosto úžasná a nejkrásnější, o tom snad nemusíme diskutovat a rozhodně vás tu nechci zavalovat sentimentálními mateřskými žvásty. Ale něco malinko bych si přeci jen dovolila přidat.

Jde o téma porod. Já vím, teď asi protáčíte panenky a zavíráte okno, protože o porodech se ženy rády rozepisují ve velkém a nikdo nechce číst o klystýru, zvlášť při snídani. Ale nic se nebojte, mám v plánu vás ohromit  inspirativními myšlenkami, které mě v souvislosti s tím napadají. Takže pokud vás to zajímá a už kroužíte kolem tlačítka „zavřít okno“, ještě posečkejte. Ani slůvko o klystýru, slibuju.

Bylo nebylo, jedna brzy nastávající trojnásobná matka měla strach z porodu, a tak se rozhodla, že tentokrát, napotřetí, už si na to posvítí s předstihem, aby to všechno probíhalo lépe než při předchozích dvou dobrodružstvích.

Ne, teď vážně. Bála jsem se porodu, tím jsem se koneckonců vůbec netajila. Ale možná jsem se ještě o chlup víc bála toho, že se ze mě stane taková ta pološílená matka, která přijede do porodnice a nadiktuje seznam věcí, které odmítá a bude se tvářit jako nejsvatější obrázek, kterému se má personál jen klanět. Popravdě jsem nevěděla, jak z toho vybruslit. Ale touha prožít alespoň jednou hezký porod (jakkoliv tohle slovní spojení považuju za dost oxymorózní) byla o něco větší. Takže jsem dělala vše pro to, abych se pozitivně naladila. Zhlédla jsem předporodní kurz online o bezbolestném porodu, vyslechla jsem si pár historek o tom, jak porod může bolet méně než rozbité koleno, zavalila se afirmacemi, vybavila se Beethovenem na porodní sál atakdále. No prostě pozitivní vymejvárna, známe to.

Plánovala jsem si, že tentokrát to budu brát s nadhledem. Nebo možná trochu vážně, ale tak, jakože vlastně o nic nejde a je to úplně přirozené. Měla jsem nastudováno, měla jsem nějakou praxi, kterou jsem už nechtěla opakovat. Měla jsem vizi. Měla jsem odhodlání. Měla jsem Beethovena. A pak to šlo do kytek.

Porod v pohodě

Nezvládla jsem porod ani s grácií ani s nadhledem. Co mi zůstalo bezprostředně poté, bylo srabství, sebelítost a hysterie.

Řeknu vám na rovinu, být se mnou u porodu bylo za trest nejen pro personál porodnice, ale i pro Pažouta. A ve mně zůstala pachuť toho, že jsem si opět sáhla na dno a cítila se jako troska a pustila to ven.

Ty pocity, ne to dítě. Dítě vypuštěné ven je pochopitelně světlou stránkou celého zážitku.

Teď s odstupem už asi tuším, proč to nebyla úplně procházka růžovou zahradou. Protože to, co máme zapsáno hluboko v podvědomí o sobě samých, nás dožene právě v těch chvílích, kdy jsme sami sebou až na dřeň. A tou chvílí porod beze sporu je.

A jelikož si někde hluboko uvnitř navzdory všemu snažení stále myslím, že jsem srabík a slaboch, který na to nemá, ve chvíli, kdy neexistovalo nic kolem mě jen nesnesitelná bolest, která nebrala konce, uchýlila jsem se automaticky ke starým podvědomým vzorcům. Začala jsem brečet a fňukat, že na to nemám. Pořád mi jelo v hlavě to, jak je možné, že TOHLE je pro někoho bezbolestné. Co dělám špatně? Jsem takový bolestínek nebo jak? A to mě dostalo ještě víc dolů, než jsem v tu chvíli potřebovala.

Když jsem dostala pokyn k velkému finále, v první chvíli jsem to nedokázala a ponořila se do známého “nemám na to”.

Ale i tak to byl velký zážitek. Měla jsem totiž zjistit, že:

 

“Když nemůžeš, tak musíš. A když musíš, tak můžeš.”

Naštěstí se mi propojily okruhy, když mi porodní asistentka řekla, že teď už prostě musím, že není cesty zpět. Jsem chytré děvče a tak nějak mi to došlo celkem rychle. Asi jen za setinu vteřiny, což je u porodu i tak dost dlouhá doba.

Ale myslím, že teď už na to nezapomenu nikdy. Byl to zásadní moment.

Opět s odstupem mě napadlo, že je zase jen na mně, co si z porodu budu pamatovat: jestli ten potupný pocit, že jsem řvala jak tur a nadávala všemu, co se hýbalo, nebo to, že když musíš, tak můžeš.

Přemýšlím nad tím celé dva týdny a došla jsem k tomu, že si nakonec ponechám obojí, protože to byla cenná lekce. Naučilo mě to, že když musím, tak nakonec i můžu. A že není až tak špatné si zanadávat a zařvat, když jde s odpuštěním o tak zkurvenou bolest jako jsou porodní kontrakce. Jak trefně poznamenala jedna dobrá duše v mé skupince, kde jsem toto téma probírala.

Taky jsem pochopila, že není moudré nechat si od kohokoliv napovídat, jak se máme cítit. Je to dobré tak akorát na super mindrák, že nejsem tak dobrá jako tamta, když to nedokážu.

Když jsem si své babičce posteskla, že jsem zrovna tuhle situaci nezvládla brát s nadhledem, tak jen mávla rukou, že někdy to holt nejde. Pak to glosovala následovně: “Pánbůh nás ženský dobře potrestal za ten prvotní hřích s tím jablkem. Přitom Adam do něj kousl první, doprdele.”

Takže se na mě nezlobte, že vám nenaservíruju vtipný příběh, kde bude v hlavní roli to, jak mi Pažout zblajznul na porodním sále oběd, protože to prostě teď nedokážu. Ale třeba to sepíšu do další knihy, heh. 🙂

A kdo jste ještě nečetli můj e-book Jak brát život s humorem, můžete si ho přečíst ZDE.

Porod s nadhledem
Naše novorozená Alice

 

Facebook Comments

2 názory na “Když nemůžeš, tak musíš”

  1. Eli, naprostou souzním. Jak píšeš, v těchto chvílích se vždy ukáže a je to dobře. Aspoň fakt víme, jak na tom jsme a že laskavost k sobě prostě potřebujeme trénovat. 🌞

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.