Jak jsme křtili knihu aneb Mnoho povyku pro houno

Bylo nebylo jedno peklo.

Takhle začíná jedna pohádka. Že neuhodnete která? Stejně tak ale může dost dobře začínat reportáž o křtu mé knihy. Řeknu vám, že jsem měla před touto událostí pravděpodobně absolvovat nějakou speciální školu nebo alespoň kurz.

Prostě jsem to nějak nevychytala.

Celá akce začala na výbornou. Na ruskou výbornou, jak se říkalo za nás. Pokud jste nepochytili ten sarkasmus hned na začátku. Prostě pecka. Nejen že prakticky ihned po oznámení termínu mého křtu na městě mi Pažout řekl: „Počkej! Sedmýho prosince, říkáš?“ A bylo to takový to počkej, co nikdo nechce slyšet. Takový to, co vám hned začne poplašně zvonit v uších.

„Jó sedmýho prosince jedeme se školou na exkurzi do ČT, to nemůžu… A Valina vlastně taky.“

Po krátké výměně názorů jsme se dohodli, že může. On i Valja. Znáte to, jak je to s výměnou názorů mezi manželi. Manžel přichází do debaty se svým názorem a odchází s manželčiným.

Takže to bychom měli. Nakonec i počet spoluúčinkujících byl stabilizován.

A teď k samotnému křtu. Jelikož Pažout přeci jen nemohl být tak úplně včas doma, bylo to celé lehce akčního rázu. Já s Elišem (nemocným, jak jinak, po asi půl roce a zrovna na můj křest) jsme vyzvedávali Pažouta s Valjou vyskakující z autobusu a se skřípěním brzd jsme ujížděli vstříc sedlčanskému muzeu. Teda téměř.

Měla jsem vážně dobrý pocit, že teď už to bude cajk a můžu si to jen užívat. Mno, tak to úplně neodpovídalo mým představám užívání si, pokud ovšem nepovažujete za nádherný okamžik ten, kdy máte neustále oči na stopkách a z nepřestávajícího hlídání každého pohybu v sálu už vás chytá tik do ramene.

Vlastně jsem měla takovou teorii o zenu. Zkrátka že se nenechám vytočit. A pak jsem ten zen poslala na zem spolu s Elišovým pitím, které hned na začátku obřadu rozlil po té krásné muzejní archivní plovoučce. Zatímco jsem se křečovitě usmívala a usilovně jsem se snažila nedívat na ředitele muzea postávajícího vedle mě, Eliš si k louži labužnicky sedl a začal v ní šťourt prstíčkem a rozpatlávat do širšího okruhu, aby se náhodou necítil nějaký koutek oné podlahy snad o něco ochuzen.

Takže uvítací rituál bychom měli. Skoro by se zdálo, že už není nutné ani křtít tu knihu. Prostě do sebe jen nalejeme prosecco a jedem dom. Proběhlo krátké představení kmotra a jeho proslov, který, jak se domnívám, přítomné pobavil a tak trochu rozpustil ledy. Nemůžu to úplně s jistotou říct, protože jsem v mezičase odtahovala dítě kamsi do pryč nebo se alespoň posunky snažila naznačit přítomným rodinným příslušníkům, aby se toho ujali místo mě.

Po proslovu následoval kulturní program. To je jasné. Když se křtí kniha Umělec v domácnosti, je nezbytné, aby zaznělo nějaké umění. Naštěstí jsem byla celkem duchaplná a zaangažovala jsem děti, které se naštěstí dají koupit za kindervajíčko. To samé se bohužel nedá říci o mně. Tak jo, taky jsem zazpívala. Vymyslela jsem jakousi parafrázi na známé zahraniční koledy s naprosto autorským textem a bylo to docela dobré. Nikdo mě nevypískal, což lze považovat za úspěch nadregionálního charakteru.

Následně přišla na řadu veliká chvíle, kdy se předčítal úryvek z knihy. Přesněji řečeno jeden příběh z knihy. Takový poměrně výrazný příběh, abych to tak nějak kulantně řekla.  Byl to příběh o hovně. No zkrátka… To bylo tak… Vážně se mi to zdálo jako fajn nápad, nekecám! Jen… Jsme asi měli zohlednit fakt, že muzeum již bylo dost potopeno Elišovou lahví zkázy a nepotřebovalo být ještě k tomu potupeno… Ale stalo se. Nedá se nic dělat. Ke cti nám budiž fakt, že publikum se fakt bavilo. Až na pár výjimek.

Na druhé straně exkrementové téma lze považovat za natolik odlehčené, aby udělalo uspokojivou spojku mezi hudebním programem a samotným křtem knihy.  To musí uznat i personál muzea. Dochází tedy k nejdůležitějšímu aktu, na němž se spolupodílí  jak jinak než naše Valja. Po samotném křtu knihy si obřadně olízne ruce namočené ve vínu a nezapomene poznamenat: „Mňááám! Miluju víno!“

 

Pak už nastává ten pravý umělecký blázinec. Tedy měla to být autogramiáda. Prostě to úplně nevyšlo. Měla jsem sice při ruce hvězdný tým (viz foto), jenže jak vidno, pracovní morálka na nule. Jeden se bez okolků chopil sklenky a další dva se bavili tím, že nezakrytě okrádali přítomné hosty a potažmo i mě.

To jednoho unaví natolik, že když celá ta akce skončí, obětuju se a jdu zlít vínem i sebe. Tedy chci říct pokřtít vínem. Víte, co myslím, ne? Víc vám k tomu „dokřtění“ neřeknu, bohužel. I když bych moc ráda. Mohu se ale ohánět fotografií s mojí skvělou korektorkou, kde vypadáme ještě poměrně distinguovaně .

 

 

Že bych vás tlacháním o křtu knihy nalomila k tomu, že byste tu knihu chtěli? No problema! Račte kliknout prstíčkem SEM.

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.