Tento týden jsme se s Valjou zúčastnily dne otevřených dveří na gymnáziu. Online samozřejmě. Zatímco ještě před rokem by se něco takového celému světu zdálo jako ze světa sci-fi, dnes je to těžká realita.
Těžká především pro učitele. Mám tendenci se jen malinko škodolibě usmívat, když si pomyslím, že dětí jako je to naše, se tam připojilo během jednoho odpoledne několik. Kolik středně těžkých tiků v oku tato akce asi tak mohla způsobit?
Celkově největší úskalí jakýchkoliv online akcí spočívá v přílišné uvolněnosti. Říkám tomu teplákový aspekt. Jakmile máte na sobě malou večerní teplákovku, už se zkrátka nemůžete chovat dostatečně seriózně.
Ale k věci. Po deseti letech s Valjou jsem si myslela, že co se její osoby týče, větší míry uvolněnosti již dosáhnout nelze. Ale jak vidno, pár týdnů v domácím prostředí nás posunulo na další level totálního stavu beztíže.
Dali jsme tedy dohromady náš rodinný cirkus a připojili jsme se důvěřivě a plni entuziasmu k online dni otevřených dveří s očekáváním, že si projdeme jakousi virtuální prohlídkou. Představovala jsem si, jak někdo chodí s kamerou po škole a říká naučenou prezentaci, s největší pravděpodobností nějaký znuděný student mazák. To jsem ale celou organizaci těžce podcenila. Bylo to opravdu velmi promakaná virtuální návštěva jednotlivých kabinetů. Paráda. Valja se jako první proklikala k tělocvikáři, s tím si pohovořila jak se starým známým na pivu a vymáčkla z něj veškeré informace o všem možném, nakonec dokonce i něco málo o tělocviku.
Kabinet fyziky
Další zastávka naší zážitkové trasy byla v kabinetě přírodních věd. To už samo o sobě byl adrenalin jako prase, vezmu-li v úvahu, že mě mé vzpomínky na zkoušení z fyziky budí ze spaní dodnes. Jakmile zaznělo ono slovo „fyzika“, vylítla mi tepovka jako sprinterovi před finišem a na čele mi začaly pramenit vodopády studeného potu.
Ovšem Valja se nenechala rozhodit. Duchaplně několik minut konverzovala o fyzice, sledovala prezentaci a nakonec učitele odzbrojila otázkou: „Mně jen vrtá hlavou, co je to vlastně ta fyzika?“
Učitel mě předběhl, když jsem jí už už chtěla odpovědět, že předmět, který ji má za úkol připravit na největší stresové situace jejího budoucícho života, protože skládat řidičské zkoušky už po průpravě z fyziky bude úplná brnkačka. Valja však nevypadala, že by ji konvenční definice oboru jakkoliv uspokojila.
Konverzace pokračovala zhruba takto:
„Takže je to něco o přírodě? Třeba o kamenech? Věštění z křišťálové koule? Víte, já totiž sbírám křišťály.“
„Vážně? To je hezký. A kde ty křišťály bereš?“ na to učitel.
„Na Svatý Hoře.“
„Tam se dají najít křišťály?“
„Ne, tam se prodávají.“
Když už na toto nevěděl učitel, co říci, ozvala se Valja s další otázkou:
„A proč nemáte zapnutou kameru? My vás nevidíme.“
Učitel sice vyjádřil obavu o odliv potencionálních studentů, ale nebylo mu to nic platné a kameru nakonec zapnout musel. Trochu rozpačitě jsme se na sebe usmáli a já jsem se jala Valju virtuálně vypoklonkovat z kabinetu, zatímco jsem si otírala orosené čelo. Hádám, že fyzikář dělal to samé.
Kabinet angličtiny
„Ahoj holky! Tak na jaký obor se hlásíte?“
Fajn, tak po tomhle se mi stýskalo. Docela se těším na třídní schůzy, tam si zase užiju zážitkovou jízdu se svým mladistvým vzhledem. A následovala krátká konverzace tak nějak o všem: kde bydlíme, kdo je prezidentem USA, co znamená který kříž na anglické vlajce, Valji dotaz, jestli to tam má paní učitelka vzadu napsané, když se tam kouká, vše završeno větou pro Valju: „You like talking, right?“
Jak výstižné.
Kabinet češtiny a společenských věd
Tuto zastávku Valja pojala jako zeměpisnou poznávačku. Učitelka se chtěla blýsknout prezentací plnou fotek studentů z nejrůznějších mimoškolních akcí a Valja se u každého slajdu dožadovala přesného umístění, označení památek v pozadí a podobně, což učitelku malinko vykolejilo.
Kabinet informatiky
Informatici si nejdříve vůbec nevšimli, že mají návštěvu. Dozvěděli jsme se tam, kdo z nich je nejspíš covid pozitivní a spoustu dalších drbů o lidech, které bohužel neznáme. Poté co nás zaregistrovali, rozhodli se nám ukázat jakéhosi robota se speciálním softwarem.
Kde se vzal, tu se vzal, odkudsi se vynořil Eliš.
„Robot? Ukaž! Kde?“ vecpal se k monitoru.
Zatímco se páni inženýři snažili robota rozhýbat, bohužel neúspěšně, Eliš donesl vlastní arzenál robotů a začal jim názorně demonstrovat, co který umí.
Prohlédli jsme si naše roboty a Valja položila zásadní otázku, pravděpodobně rozhodující o tom, jestli na školu podá přihlášku či nikoliv – totiž jestli mají taky ve škole tablety a na nich Matemága. Po chvilkovém krčení ramen a vysvětlení, cože to ten Matemág je, jsme se opět rozloučili a šli o virtuální dveře dál.
„Vali, teď už nám zbývá jen kabinet rodilého mluvčího,“ upozorňuju Valju po dvouhodinovém brouzdání gymplem.
„Super, jdeme tam,“ na to Valja.
„Ale budeš s ním muset mluvit anglicky,“ varovala jsem ji dále. Vzhledem k tomu, že moje mozková aktivita je na úrovni hlavonožců a pravděpodobně už nezvládnu anglicky ani zakašlat, byly mé obavy celkem na místě. Ale nedá se říct, že by Valja nechala plynout můj myšlenkový tok. Videohovor s rodilým mluvčím totiž už dávno spustila a než se dotyčný stačil vzpamatovat z toho šoku, že ho navštívil první a nejspíš poslední žák dne, vytasila se Valja s uvítacím „Hello! I am Vali!“
Po krátké poznávací konverzaci, kde jsem Valje posunky mimo kameru tlumočila a napovídala (samozřejmě nenápadná jak ho°no v zatáčce), se rodilý mluvčí zeptal, jestli má Valja nějaké dotazy. To jsem jí musela přeložit nahlas, čímž jsem neuváženě prozradila svou přítomnost za kamerou, a vystavila se tak konfrontaci skrz přímý dotaz: „Have YOU got any questions, mrs. Neužilová?“
Musela jsem se chca nechca vyprdelit před kameru a s veškerou důstojností vystoupit s projevem století v následujícím znění: „No“.
Tak to bychom měli. Myslím, že naše návštěva zůstane v paměti gymplu dlouhou dobu. Minimálně v té virtuální paměti. A pokud se tam Valja dostane, bude mít takové píjár, že se z toho za osm let nevzpamatuje.
