Jak jsem se zase jednou melancholicky začetla

Je to dobré. Setsakramentsky dobré. Čtu, někdy doslova hltám celé stránky a zamilovávám se do Třetí zahrady stále víc a víc. Písmenka mi skáčou před očima a já se nemůžu nabažit fyzické podoby této knihy. S lehkým uzarděním přiznávám, že to už hraničí s diagnózou románofil historikus neboli chronickou knihomolštinou. Žeru tu knihu skrz naskrz. Možná nechápete, proč jsem z toho tak hin, což je logické, právě jste natrefili na můj článek, vidíte fotku jakési knížečky a u toho ničím nepodložené a krajně podezřelé áchání a óchání. Takže je na čase, abych vám to jaksepatří vysvětlila.

Měla jsem totiž tu čest číst historický román Třetí zahrada ještě jako rukopis, který možná někdy vyskočí ze šuplíčku a bude nabídnut nakladateli. Tsss. Ráda bych řekla, že mě tehdy překvapilo, jak dobře je to napsané, ale nepřekvapilo mě to vůbec. Četla jsem totiž od autorky už několik dalších rukopisů a ty si mě získaly od prvních stránek a nepustily mě ještě dlouho po přečtení poslední řádky.

Co mě na tom všem šokuje ze všeho nejvíc, je skromnost autorky, která mi během krátké konverzace mezi řečí sdělila, že v jejím bohatě zásobeném spisovatelském šuplíčku si „válí šunky“ jedenáct knih. Wow. Vzhledem k tomu, jak se pro mě stalo návykovým ošmatávání té knihy, doufám, že nezůstane jen u jednoho titulu, abych mohla obtěžovat také další z jejích knih. Teda to zní vážně úchylně. Ale když já si nemůžu pomoct! Kniha je krásná nejen zevnitř, ale i zvenku, a já jsem nadšená, že jsem byla při procesu jejího zhmotnění. Tedy alespoň částečně.

S českou autorkou žijící v Austrálii a vystupující pod pseudonymem Sarah Parsley jsme se seznámily (zatím bohužel jen virtuálně) ve spisovatelské skupině. Vděčím jí za jeden úsměvný moment, který jsem zažila na naší vesnické poště (s otevírací dobou jen ve čtvrtek a jen v dubnu nebo tak něco) toho dne, kdy jsem posílala svou knihu k ní do Austrálie. Pošťačka z toho pravděpodobně měla jet lag ještě týden po odeslání zásilky, nebo jsem alespoň nabyla toho dojmu z jejího nesouvislého mumlání: „Takže to asi nebude zásilka v rámci EU, že?“. Bylo to pro mě vůbec poprvé, kdy jsem posílala svou knihu do zahraničí a dokonce hned k protinožcům. Ale zpět k Třetí zahradě.

Nejdříve jsem si nemyslela, že tento žánr vůbec zvládnu číst, natož pak dočíst. Vzhledem k tomu, že se během mateřských let mé požadavky a seznamy úkolů na každý den zúžily na prachsprosté „přežít“ (s třemi vykřičníky), u večerního filmu nevydržím v bdělém stavu ani přes titulky či výčet sponzorů filmu, někdy dokonce usnu i během pouhopouhého listování obsahem externího disku, četba knih je bohužel odsunutá až kamsi do endéer nebo ještě dál. Tam je to marný. Jakmile otevřu knihu, jen málokdy překonám rekord jedné přečtené věty. Natož pak se soustředit na starosti nějaké šlechtičny.

Zkrátka a dobře, myslela jsem si, že nebudu schopná tuto knihu docenit. Ale jelikož jsem od Sarah už četla dvě další knihy, zvědavost mi nedala spát. Navíc naposledy jsem četla historický román někdy v období druhohor, jak by to vystihli mí potomci, tedy v době, kdy mi bylo náct. Jinými slovy bylo to v době, kdy jsem ještě netrpěla chronickou spánkovou deprivací ani nejrůznějšími projevy neurózy jako jsou tiky, návaly horka či hukot v uších. (Hukot je všudypřítomný. Ale ty návaly horka přichází jen v určitých situacích. Například když se nejmladší dítě vydá s odhodlaným „ťapy ťapy“ sjíždět schody ve chvíli mého nanejvýš soustředěného vysedávání na WC nebo když se nejstarší v autě s plnou posádkou cestou z adaptačního kurzu se školou zeptá: „My jsme si pouštěly s holkama různý videa. A mamí, co je to vlastně ten sex?“.)

Tehdy v druhohorách jsem ochotně hltala cokoliv, kde figuroval šlechtic, sličná panna (která už se na konci knihy tímto štemplem označovat nemohla a obvykle v tom měl prsty šlechtic), kůň, zámek a sem tam nějaký rytíř, morová epidemie a tak podobně. Zkrátka vše, co člověk stíhal zhltnout v době, kdy ještě neexistoval fejsbůk, životní hodnoty nestály na tweetnutí kdejakého joudy, počítač byl poháněn šlapacím generátorem á la pradědeček z Křečka v noční košili a za bukem se pásl dinosaurus. (Jak to rovněž velmi trefně a přesně vystihly mé děti otázkou: „Mami a jaký to bylo, když ještě žili dinosauři? Vyprávěj nám to.“) V minulosti jsem ne vždy četla kvalitní tituly a s odstupem času ve mně zanechaly jistou pachuť lacinosti.

O čem je kniha? Pozor, následující odstavec obsahuje spoilery.

Ovšem u Třetí zahrady se o ničem laciném mluvit nedá. Příběh mladé šlechtičny Nelly si pozornost dnešních dam jistojistě zaslouží a řeknu vám hned proč. Nejen že ústřední postava knihy je velmi umíněná a tvrdohlavá osoba, která zažila útrapy kláštera, nuceného sňatku se starším vdovcem a následně si doběhla pro v té době nevídanou záležitost – tedy anulaci manželství, ona i z toho všeho dokázala vykřesat úspěšné podnikání. Definitivně je to kniha inspirativní a svým způsobem i motivační, napsaná tak chytlavým způsobem, který vás okamžitě vtáhne do děje. Ten, ač se odehrává v 18. století, vám přijde jako něco naprosto přirozeného, téměř jako byste  byli hned vedle. Nella navíc neřeší jen šlechtické potíže. Rovněž se zabývá existenčními problémy, její rodina nemá pro její chování zrovna dvakrát pochopení a boří i mýty ohledně sexistického rozdělení společnosti, které v té době bylo naprostým standardem. Jo a abych nezapomněla, taky se můžete inspirovat nějakými těmi přes dvěstě let starými techtlemi mechtlemi, těch tam taky pár najete.

Na Třetí zahradě se mi nejvíc líbí poutavá dobová atmosféra, což je v současnosti, kdy v podstatě zažíváme na vlastní kůži nejdivočejší sci-fi scénář a mnohdy se zdá být nejlepším řešením určité zpátečnictví, velice osvěžující únik správným směrem. Doporučuju všema deseti, respektive dvaceti (a kdybych jich měla víc, přihazovala bych i dál).

Pokud vás kniha zaujala, můžete si přečíst recenze třeba zde na Databázi knih.

Facebook Comments