Hudba jako nástroj osobního rozvoje

Když jsem v roce 2015 viděla film The Secret, byla jsem jak v Jiříkově vidění. Tehdy jsem si definitivně uvědomila svůj exotismus, když jsem poprvé začala vnímat pojem osobní rozvoj. Proč? Protože v té době se kolem mě přehnal úplný tajfun s osobním rozvojem. Najednou tím všichni žili. Každý, kdo chtěl být IN, sdílel motivační citáty, vyvěšoval si po bytě kartičky s cíli a dvacetkrát denně přeříkával mantru. Nabyla jsem nakonec dojmu, že osobní rozvoj je kouzelné slůvko, kterým každá lidská bytost od šesti měsíců věku dokonale vládne.

Jak je možné, že zrovna já to neznám?

V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že tohle sousloví předběhne i „mámu“ a „tátu“ u žvatlajících batolat. Tedy ne u těch mých, samozřejmě. Moje děti byly o osobní rozvoj ochuzené kvůli elementární neznalosti jejich matky. Jak je možné, že jsem tak totálně mimo módu jako manžestrové kalhoty v jednadvacátém století, že osobní rozvoj neznám?

Jenže pak jsem si uvědomila, že i já jsem znalá věci. A že se nevědomky tomu slavnému osobnímu rozvoji věnuju už dlouhá léta. Jak? Jednoduše tím, že se už od dětství zabývám hudbou. Trávila jsem dětství v hudebce a stalo se pro mě naprosto automatickým, že se učím noty, chodím na hodiny nástroje a hudební nauky a že hraní zapojuju i do každodenního života.

Čímž tedy rozhodně nechci říct, že jsem vždycky hrála denně. To ne. Jako každý hudebkou poznamenaný jedinec mám i já za sebou období, kdy jsem vytáhla noty půl hodiny předtím, než jsem šla na hodinu. Ale i tato fáze byla nakonec nezbytná pro to, abych celý proces pochopila. Můžou vám totiž neustále omílat, že bez pravidelného cvičení se z vás Paganini nestane. Dokud si to však nevyzkoušíte na vlastní kůži, bude to jen nezáživná teorie, kterou je třeba podložit odpovídajícím výzkumem. 🙂

Ale zpět k tomu hudebnímu osobnímu rozvoji. V čem že je to vlastně takový zázrak?

Je to zvláštní, ale nikdy dřív mě nenapadlo, jak jsou některé principy univerzální a primitivní, až jsou dokonalé. Zkusila jsem si hraní na nástroj přirovnat například k jízdě na koni, tenisu, krasobruslení. Nebo psaní knihy. Či vlastně čemukoliv, co člověk dělá s láskou stále a v čem se chce zlepšovat.

Co mě tedy studium hudby naučilo?

 

Proč to dělám?

Otázku PROČ si člověk pokládá často. A nutně to dělat musí. Proces, během něhož se učíme hrát na nástroj, je dlouhý, náročný a v mnoha ohledech vyčerpávající. Přijdou chvíle, kdy to budete chtít vzdát a proto je potřeba přesně vědět, proč to děláte. Není vám to povědomé?

 

Stanovení cílů

Znáte takové ty hubnoucí výzvy? Jejich princip spočívá v tom, že začnete s menším počtem cviků a ten každý den  navyšujete. Asi by vás nebavilo dělat pořád dokola deset dřepů. Zaprvé byste se té „prdelky k nakousnutí“ asi nedočkali ani napřesrok a zadruhé by vás to prostě nebavilo, protože takto nesměřujete k žádnému konkrétnímu cíli, nezlepšujete se, nerostete. Není to žádná výzva, když se člověk nemusí překonávat.

Stejně tak při hraní na nástroj vás to nutí stanovovat si stále vyšší a vyšší cíle. V prvních týdnech si možná zabrnkáte Ovčáky, do roka už možná pokukujete po Beethovenovi.

Určit si cíl je ta první věc, kterou je třeba udělat. Vedu k tomu i žáky a rozdávám jim tabulku úspěchů, kde se nad svým cílem zamýšlí. Kdybych si před lety neumanula, že vystuduju zpěv na konzervatoři, nikdy bych se ve skutečnosti zpívat nenaučila. Proč? Protože věřte nebo ne, ale tehdy nic nenasvědčovalo k tomu, že ze mě jednou bude profesionální hudebnice. O tom se ostatně můžete dočíst v mém příběhu. Musím říct, že mě teď trochu mrazí z té představy, co by bylo, kdybych se vydala jinou cestou.

 

Vizualizace úspěchu

Chcete-li se stát dobrým hráčem, není jednodušší způsob vizualizace úspěchu než pustit si svou vysněnou skladbu od špičkového interpreta. Pochopitelně je třeba vnímat to jako příjemnou věc a nenechat se emocionálně rozhodit tím, že tamten zpěvák z Metropolitní opery to zazpívá líp než já, takže je to všechno na houby, áchich ách.

 

Překonávání komfortních zón (veřejné vystupování)

To je vystoupení ze zóny pohodlí jak stehno. Protože věřte, že doma v teplákách a u kávičky to každému z nás hraje božsky. A pak dostaneme skvělý nápad, že bychom to mohli zahrát i před lidmi, když jsme tak dobří.

Jenže v den D, když čekáte v zákulisí a vidíte proudit lidi na vaše vystoupení, vás přepadne břichabol, úzkost a vymýšlíte všechny možné i nemožné záminky, pod nimiž byste mohli vzít roha. Nakonec ten boj s trémou musíme ustát každý po svém. Tréma však představuje kapitolu samu pro sebe, mohly by se o ní psát knihy a pořádat celodenní kurzy a stále by bylo o čem mluvit.

 

Pokud se spokojíte s e-bookem, který vás naučí základním krokům, jak trému dostat pod kontrolu, najdete ho TADY.

 

Trpělivost a rutina

Ke hře na nástroj je třeba hodně trpělivosti. Doslova oceán trpělivosti. Vždycky přijdou momenty, kdy to chceme vzdát a stát se radši popelářem. A to je právě ta nejdůležitější chvíle. Tady se totiž ukáže, kdo to dělá proto, že opravdu chce, a kdo k hraní měl jiné důvody, které zkrátka nejsou natolik silné, aby ustály tolik dřiny.

Trpělivost je při cvičení nezbytná, rutina jakbysmet. Ale nedávejte ty dva parťáky moc často dohromady. Pro opravdu efektivní cvičení je třeba neustále vymýšlet různé nácvikové varianty, aby hraní jedné skladby nebylo stejné. Cvičit trpělivě každý den – ano. Ale ne stále stejně, rutinně.

Čas – přehlížená komodita

Asi jsme všichni někdy slyšeli známé: „To chce čas“. A možná nás to pěkně… ehm… nakrklo. Nicméně se to nakonec ukázalo jako pravdivé rčení. V hudbě to platí dvojnásob. Někdy prostě nevidíme jasnou cestu, přestože poctivě cvičíme skladbu v různých nácvikových variantách s trpělivostí v rámci mezí. A ono se to viditelně nezlepšuje. Jednoho by to přivedlo k šílenství. Ale přijde den, kdy to zkrátka jde jako po másle a víme, že všechny ty hodiny pachtění za to stály.

 

Vypracování projektu ke zvládnutí cíle

Rozdělení velkého cíle na několik dílčích cílů, také by se tomu dalo říct porcování mamuta. Management možná na první pohled zrovna dvakrát neladí s uměleckou povahou, věřte ale, že za každým úspěšným muzikantem stojí jistá dávka organizačního talentu. Někdy je ale pečlivě ukrytá za tvůrčím chaosem. 🙂

Co se tedy stalo, když jsem si uvědomila, jak moc jsem ve skutečnosti vzdělaná v osobním rozvoji? Že mám pod palcem všechny principy? Pocítila jsem vděčnost. Především za to, že jsem si tyto principy mohla od dětství osvojovat, byť to probíhalo nevědomky. Taky mě přepadla euforie, že to samé teď můžu předávat já dál. Totiž chápejte, když děti „jen“ učíte hudbu, není v tom patrné takové poslání, jako když je vedete k efektivnímu seberozvíjení už od útlého věku. To už zní vznešeně, co říkáte? 🙂

A jaké zkušenosti s „liduškou“ máte vy? Chodili jste? Chodí tam vaše děti? Jak na to vzpomínáte? Napište mi to do komentářů!

Pokud sháníte inspiraci pro seberozvíjecí literaturu, mrkněte SEM.

 

Co byste měli vědět, než pošlete dítě do hudebky? Dočtete se v e-booku zdarma:


 

Facebook Comments

2 názory na “Hudba jako nástroj osobního rozvoje”

  1. Pingback: Ty to nevíš? Jseš debil?!

  2. Pingback: Prokletí jménem Hlavně si to musíme užít!

Diskuse uzavřena.