Diagnóza: beznadějně těhotnej umělec

Jo, já vím. Nic neříkejte. Možná jste si všimli, jak šíleně pusto a prázdno je tady na blogu, jakožto i na facebookové stránce Umělec v domácnosti. O instagramu ani nemluvím. Tam by spíš bylo na místě se zeptat: „Instagram? Co to je? Nějaká nová kuchařka?“ Tam bych mohla pavučiny vymetat hrablem.
Tak se tedy pouštím jarního úklidu a k tomu neodmyslitelně patří virtuální vymetání pavučin nejdřív zde na blogu. Chci vám nějak oficiálně říct, proč je u mě tak pusto. Má to totiž svůj důvod.
Tady ho máte.

Teď by se náramně hodila tamburína nebo dramatický virbl.
Je to jen jeden důvod, abych předešla případným spekulacím. Tenhle upír na fotce.
Neukvapujte se s gratulacemi. Jsem totiž beznadějně těhotná. A to je diagnóza jak sviňa. Nepamatuju si, že by mi kdy tak moc dávalo zabrat prosté fyzické bytí jako právě teď.
Asi nemá smysl se tu vypisovat, jak je mi špatně. To si koneckonců každý, kdo někdy sám v požehnaném stavu byl nebo se poblíž někoho takového shodou nešťastných okolností nacházel, snadno umí představit.
Chci jen vypíchnout pár nejzásadnějších věcí, kterých si teď tak nějak víc všímám.
Třeba jsem si teď za období své zabředlosti všimla, že česnek je úplně všude.

Cože, vy jste to nevěděli? Ani já ne. Ale věřte mi, že když cítíte česnek z člověka, který ho mohl pozřít klidně i v horizontu  24 hodin, přičemž vám z toho dělá žaludek kotrmelce, dozajista tento objev učiníte také. Kdyby se se mnou mezi čtyřmi stěnami ocitl člověk, v jehož útrobách by utkvěl byť jen mikroskopický kousek česneku a třeba i měsíc starý, mně to rozežere nosí sliznici, až mi začnou hořet chlupy v nose. Tak moc je teď intenzívní můj vztah k česneku.
Je to hotové peklo, vážení.
Asi vám nemusím říkat, jak velké pochopení sklízím u své rodiny, když moje první věta po příchodu domů je: „Cítím česnek. Jdu blít.“
A to vůbec nemluvím o tom, že můj mozek je regulérně utlačován břichem. Nevím, co je to za mechanismus, ale zřejmě mi chybí nějaký speciální přísun kyslíku, aby mi hlava fungovala tak, jak má. Místo toho jede jen v nouzovém provozu a to zhruba jako u člověka v kómatu. Základní životní funkce jsou zajištěny, avšak pouze sporadicky. Na stabilizaci žaludku už není mozková kapacita. Veškerá byla vyčerpána na ovládání svěračů. Uf.
A jelikož se mi stále více množí dotazy, kdy bude nějaká další kniha, jsem trochu ve vnitřním presu a musím vám něco říct. Žádnou novou knihu nechystám. Můj mozek jede v nouzovém režimu a smysl pro humor je nadstandard.

Jasně, bude líp. Musí.
Věřím, že bude líp, jen netuším, kdy to nastane. Ale až ta chvíle přijde, věřte, že se o tom dozvíte! Potřebuju si teď od kreativního tvoření dát trošku voraz. Jedna z mála věcí, která se mi daří a opravdu mě baví, je náš rebelský podnikatelský projekt. V něm se teď velmi aktivně angažuju, takže pokud uvažujete o vlastním podnikání a nevíte kudy kam, mrkněte sem. Třeba vás to zaujme.
Lidičky, přiznávám se, že víc vám toho teď neřeknu. Tolik k mému vymetání virtuálních pavučin. Pokusím se zlepšit, mějte se mnou strpení. Pokud byste chtěli sledovat mé nesmělé pokusy o chvilkový humor, můžete zkusit sledovat můj osobní FB profil, tam jsem přeci jen trochu víc aktivní.

Těším se, až s vámi budu opět sdílet úsměvné momenty.

Ani nevíte jak!

P. S.: Ještě, že jsem si před lety sepsala ten porodní plán. Bude se hodit.