Den čtvrtý
V Andaluzii prý téměř neprší. No a ejhle! Ona zrovna na naší počest nějaká ta bouřka se sprškou proběhla. Tedy jestli se deset kapek a jedno zahřmění dá nazývat bouřkou. Byli jsme opravdu dotčeni tím, co si to počasí dovoluje. Právě jsme vyrazili na procházku kolem pláže a po spadnutí prvních tří kapek na zem Valja rázně zavelela ukrýt se pod přístřeškem, což Pažout nesl velmi nelibě. Chvíli jsme tam tak stáli a pak si mládež usmyslela, že chce zase do „čaje“, tak jsme se vrátili.
A co se dělo v čaji? Byly vlny. Ne jen tak ledajaké, ale fakticky vlnovité. Elišák se dokonce uvolil, že vleze do vody víc jak po kotníky. Tedy abych to uvedla na pravou míru – do vody jsem vlezla JÁ víc jak po kotníky a jeho jsem mohla milostivě držet v náručí. Takže on to tentokrát neměl ani po ty kotníky. Při první větší vlně jsme se svalili k proplachu dutiny ústní. Od této chvíle se čaji vyhábal a dal si setsakra bacha, aby si nenamočil ani prst u nohy.
Je tu ještě jedna věc, o níž jsem se zapomněla zmínit, dočista mi to vypadlo z hlavy. Ta věc je zlá, ničí rodinný teambuildng a ušní aparát. Ta věc se jmenuje animační program toho kterého hotelu. Pokud nevíte, o co se jedná, gratuluju. Jste šťastní lidé. No prostě…
To si takhle sedíte u bazénu a snažíte se zabít čas největšího horka, kdy nemůžete být na pláži a přitom ještě nemůžete jít na oběd. Dětičky se cachtají v bazénku, chvílemi se vzájemně topí a jedno zkouší trpělivost naprosto cizích rodičů tím, že jim lije vodu na hlavu. A pak si k bazénu naběhnou týpci v neonových vestičkách s nápisem „Animación“, přinesou si reprák a začnou pouštět na plný pecky kinder vypalovačky. No fajn, na tom možná není nic špatného. Kdyby to tolik nervalo uši, asi by mi to ani nevadilo. Ale proč, propánakrále, pouští denodenně jeden a ten samej zatracenej song dokola? A kdyby jen jednou… Přidejte k tomu neodmyslitelný fakt, že vám jedno dítě vezme bez varování kramli a jde do bazénku tančit bez ohledu na to, že ani neumí plavat.
A kdo všechno se k vodnímu trsání připojil, to snad ani nebudu zmiňovat… No zkrátka… Nevěřili byste, co udělá Enrique Inglesias s partičkou sedmdesátiletých babiček.
Den pátý
Tento den byl velmi významný. Slavili jsme naší koženou svatbu. Ze samé radosti, že jsme se za ty tři roky ještě nezabili, jsme začali den šampaňským. A večer jsme skončili patřičně kožení.
To bylo tak… V předchozích dnech Pažoutovi neustále vrtalo hlavou, jestli to šampáňo u snídaně je jen dekorace nebo jestli si ho můžeme dát. Nenápadně slídil po ostatních hostech a zkoumal, jestli náhodou někdo nemá na stole láhev sektu. A den před naším výročím nadšeně přiběhl s tím, že jedna lahev sektu NATUTY zmizela! Takže si ho určitě dát můžeme. To byla ta chvíle, kdy jsme se rozhodli držet hesla: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakékoliv množství“.
A víte co? Něco na té teorii je. K obligátním třem lahvinkám vino blanco jsme přidali ještě dvě lahve sektu. To se nám to žilo, panečku! Necítila jsem se vůbec opilá. Tedy některé věci mám tak trochu v mlze. Třeba co se celý den vlastně dělo. Bohužel jsem neměla tolik duchaplnosti, abych si udělala poznámky už daný den, takže mám jen pár matných vzpomínek…
Eliáš si s někým výborně pokecal po telefonu. Troufám si tvrdit, že konverzaci ve španělštině zvládá s přehledem. Buď to byla linka bezpečí, vrátnice, sociálka nebo pán z Německa. Těžko říct. Snad nám ještě nepošlou dodatečně účet za telefon.- V jakési slabé chvilce (způsobené pravděpodobně vinným opojením) na mě dolehla nesnesitelná tíže místního blahobytu. Po krátkém zkoumání v zrcadle jsem došla k závěru, že jsem vážně tlustá. Chtěla jsem se nechat uchlácholit od své drahé dcery a já husa se jí ptám:
„Valí, co myslíš. Jsem tlustá nebo hubená?“
Vája si mě se zájmem prohlíží a pak ukáže na moje předloktí: „Tohle máš hubený. Ale jinak jsi docela tlustá.“
Už nikdy, NIKDY se nebudu ptát dcery na názor ohledně své zeměpisné šířky. Když mi v šesti letech řekne, že jsem tlustá, co od ní, proboha, vyslechnu ve třinácti?!
A taky už nikdy nevypiju pět lahví vína za den.