Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, prolog: O (ne)sbaleném kufru

 

Čas naší dovolené se pomalu ale jistě nachýlil a celou domácnost ovládla cestovní horečka.

Víte, to si představujete, jak před odjezdem na dovču všechno uklidíte, vydezinfikujete, vyperete a vůbec celý dům bude jako ze škatulky, abyste po návratu domů měli skvělý pocit a mohli pokračovat v dovolené. K tomu bokem jakoby nic zabalíte tři zavazadla pro celou rodinu, vypravíte všechny k odjezdu. Vždyť na tom nic není! Co bych asi tak měla balit, že? Mezitím si odběhnete do práce rozdat vysvědčení dětem, uspořádat závěrečný koncert a večer před odjezdem si jen sednete v tom dokonale uklizeném domě do křesla a budete usrkávat šampaňské a k tomu říkat něco ve smyslu: „Drahoušku, můžeme vyrazit klidně hned! Jsem ready!“

Asi týden před odjezdem mi tchyně důrazně klade na srdce, abych začala balit včas a ne až poslední den. No jasně, to se s tím budu crcat nebo co? Zabalené to mám hned… Ale tři dny před odjezdem, když už toto doporučení vyslechnu po osmdesáté deváté a tchyně mi přinese na půjčení kufr, do něhož by se vešly obě děti i s kyblíčky na písek, mě napadne, že to není tak špatný nápad.

Tak tedy začnu. U dětského zavazadla, samozřejmě. Při pohledu na ten obří loďák se musím bezděčně usmát, čím to jako zaplním? Povezou děti věci v nadživotní velikosti? Jako první naložím pleny. Pak ten zbytek. Po pečlivém uvážení spočtu všechny pleny a úhledně je rovnám do kufru. No vida! Dobrá třetina kufru už je zaplněná.

A teď sbalím mlaďasovi kraťasy a plavky. No moment… On žádné kraťasy nemá. A plavky taky ne. Když se nad tím zamýšlím, tak nevlastní ani sandály. Ani klobouk. Proč jsem vlastně nezačala balit v týdenním předstihu? To nevadí, to se napraví. Žijeme v době nekonečných možností, ne? Nemusím přeci čekat na pravidelný dovoz z NDR dvakrát do roka. Nádech, výdech. Musím jet nakupovat.

Celé dopoledne objíždíme s Pažoutem obchody ve dvou blízkých městech. Máme pleny do vody, dokonce dvě balení. Máme plavky s Mimoněm. Máme klobouk, který málem způsobil nervové zhroucení prodavačce, u níž jsme ho kupovali.

To bylo tak… Já chtěla letní čepičku na zavazování kvůli jeho alergii na pokrývky hlavy (viz seznam alergií). Pažout chtěl čepičku na zavazování kvůli uším. Jen mladý pán se chtěl jít nutně podívat na kašnu a na čepičku těžce dlabal. Začala se projevovat obvyklá alergická reakce. V doprovodném řevu mezi námi proběhla krátká konverzace, jakou čepici mu koupíme. Pažoutovi se zalíbil jakýsi baret, který nebyl samozřejmě ani zavazovací ani přes uši, ale slušel mu. Odkývla jsem to s vědomím, že stejně na hlavě nic nesnese, tak co už. Když jsme tedy našli vhodnou velikost a asi pětkrát jsme se rozhodovali mezi dalšími třemi čepičkami, vzali jsme baret. No a pak jsme tedy vyrazili k té kašně. Cestou si ale junior vzpomněl, že tu čepici nechce a hodil ji na zem. No a hádejte co? Pažout se rozmyslel, že by byl lepší ten klobouk. Prodavačka si ještě ani nestihla utřít pot z čela po našem nákupu a už jsme u ní byli zase. Viditelně nás milovala.

Návštěva lékárny ani nestojí za řeč. Něco na kašel, něco na průjem, něco na teplotku pro dítě, něco na teplotku pro nás, něco na všechno.Pár platíček diazepamu, co kdyby náhodou…

Nakonec máme i celé dvoje kraťasy! Super. Prý budou stačit. Je mi jasné, že nebudou, ale není to nakonec jedno? Ostatně nemám čas to řešit, neboť z nákupu odjíždím rovnou do práce.

Čeká mě tu hromada papírování neodmyslitelně spojená s koncem školního roku. Raději se nad tím vším hroutím v tichosti sama a nikomu nepřipomínám, že to tu balím skoro o týden dříve. Vydávání vysvědčení je věc o dost příjemnější, sem tam i nějaký ten úplatek se dostaví a děti se těší, jak se mě konečně zbaví. Mezi dary ale nebyl žádný alkohol, což považuju za zásadní nedostatek hodný pečlivě promyšlené strategie pro příští rok. Zato mě mládež obdarovala koupelovou solí. Nemám si to brát osobně? Koncert půlka dětí zatáhla, ale čím kratší, tím lepší, že?

Pak zase sprintem domů ukládat tu divou a věčně se vzpouzející zvěř ke spánku. Na rezignované gesto s dramatickým nádechem nad poloprázdným kufrem už není čas. Teď někdy jsem podle plánu měla sedět v křesle se šampáněm. Místo toho lítám jak debil s pocitem, že nemám sbaleno NIC a kde jsou vlastně ty moje plavky a krém?!

Když se jakýmsi zázrakem podaří všechno dobalit a dojde na omotávání kufrů fólií, je něco kolem desáté večer. Všude panuje nekontrolovatelný chaos a my s Pažoutem se s jazykem na vestě plazíme do ložnice. Bez šampáňa. Za dvě hodiny vstáváme a odjíždíme na letiště. Jenže místo usilovné snahy co nejdříve usnout se navzájem bombardujeme otázkami ohledně dokladů, plenek, bot a jestli jsme si nařídili dostatek budíků a nejspíš ještě ze spaní vykřikujeme „Foťák!“ a „Opalovací krém!“.

 

 

Facebook Comments