Co mi studium při dětech dalo

Minulý týden jsem ukončila jednu významnou životní éru. Byla to éra matky věčné studentky a trvala s krátkou pauzou devět let. Je to pro mě teď velmi citlivé a tak nějak nedokážu myslet na nic jiného, tak moc mi bude škola chybět. Je to k smíchu? Možná. Ale já jsem se za těch devět let toho spoustu naučila.

Byla jsem mladá perspektivní studentka konzervatoře, která si dokonce usmyslela, že si ke zpěvu přibere ještě další obor, kytaru. A zhruba tři týdny poté, co jsem složila přijímací zkoušky z kytary, jsem objevila tu věc, po které mnoho žen marně touží. Pozitivní těhotenský test. Je to vtipné přemýšlet o tom tak zpětně, ale pamatuju si, že když jsem ty dva proužky uviděla, poprvé jsem zažila moment, kdy to se mnou doslova švihlo. Teda málem.

Tohle zkrátka nikdo nečekal. Jsem ráda, že mi tenkrát odpadlo jakékoliv rozhodování. Byla jsem rozhodnutá okamžitě. I když se to zdálo naprosto padlé na hlavu, i když jsem si odřízla cestu od vytoužené divadelní kariéry, i když jsem se postavila do velmi nevýhodné pozice. Měla jsem nevysvětlitelnou vnitřní jistotu, že všechno zvládnu a že je to tak správně.

Za těch devět let jsem se naučila mnohému. Byla jsem hozena do života a přitom jsem si umanutě šla za tím, že vystuduju všechno, co jsem si tak moc přála a vydřela. Některé věci jsem přirozeně neuměla a naučila se je. Třeba utírat nudli a současně vysávat, číst knížku během procházky s kočárkem nebo zachovat si zbytky duševního zdraví při sledování Prasátka Pepiny.

Některé věci jsem fakt těžce neuměla a stále je neumím – třeba vařit. O tom se koneckonců můžete přesvědčit i tady na blogu. Ale největší přínos vidím v umění žít navzdory všudypřítomnému pocitu zbavení svéprávnosti, který člověk na mateřské zažívá.

Představte si, že máte doma dítě a chcete se věnovat intenzivně hudbě. To není o tom nějak tu školu dostudovat. To je o tom něco se naučit a posunout se na určitou úroveň. Je to závazek neustálé práce na sobě, která není nikdy hotová.

A co mi tedy pomohlo? Tady je pár poznatků, které mě napadají.

Cesta k cíli se skládá z mnoha vrabčích krůčků

V prvních letech mě hodně brzdilo přesvědčení o raketových skocích. Myslela jsem si, že se odrazím jako na trampolíně a přistanu na místě, odkud se už nehnu. Na tomto kouzelném místě budu všechno dokonale umět a budu žít spokojený pohodlný život, kde ke mně všechno bude přicházet samo na stříbrném podnosu. Párkrát jsem si  při čekání na ten stříbrný podnos natloukla ústa a zjistila, že v tom kouzlo není.

Zjistila jsem, že co se nehýbe, není živé, upadá. Mé představy o dokonalém životě se postupně velmi proměňovaly. A co se změnilo nejvíc, bylo přesvědčení o tom, jaké kroky vedou kupředu.

Není to o tom udělat jednou za měsíc strašně moc.  Ale je to o tom, dělat každý den něco, ať se děje co se děje. Ať rostou dětem zuby, ať se k vám objedná celá rodina na návštěvu, ať mají děti vši. Prostě každý den jde udělat nějaký ten malý krůček, který vás udrží na trase, zlepší den. Ano, někdy to vyžaduje trochu nepohodlí v podobě brzkého vstávání. 😀 Například.

Míle navíc

Zpětně jsem se dočetla v nějaké chytré knížce, že pravidlem úspěšných je ujít vždy míli navíc. Převedeno do řeči matek: Naplánuj si divadlo, kadeřníka, večer ve dvou nebo zkoušku ve škole a můžeš vzít jed na to, že se ti některé z dětí (ideálně všechny) buď osypou s neštovicemi, zmrzačí si nějakou část těla nebo aspoň začnou házet šavle.

Udělej to dnes. Zítra totiž můžeš vypadat takhle.

Proto je docela fajn si každý den udělat nějakou tu práci navíc, právě pro případ, že by vás napadlo odkládat třeba učení až na zítra. Protože zítra můžete chodit se sirkami v očích po probdělé noci, kdy jste drželi dítěti hlavu u kýble, sráželi horečky nebo tišili noční můry. Ačkoliv si vybavuju, že Pažout se jednou učil na test v noci, zatímco hlídal Valju se střevní chřipkou.

Ano, jistě, můžete si říct: „Ta podlaha ještě ujde. Sice se k ní chvílema lepím, ale vždycky se nakonec odlepím. Nechám úklid až na příští týden.“ Jenže příští týden se můžou dít nepředvídatelné věci.  Všichni to známe. Děti nemocné a odmítající odklidit tunu hraček z podlahy. Manžel s rýmičkou. A podobné katastrofy.

Někdy není ani nutné mít přesný cíl, stačí vědět proč

A to proč nemusí být nikterak velké a vznešené se třpytky duhy. Postačí prosté: Protože mě to baví a protože chci dělat i něco jiného v mezičase utírání zadků.

Všechno je výzva

Na lidi to působí lépe než stěžování si. Proto nazývejme vše výzvou. Když chcete studovat s dětmi, je to výzva. Chcete-li udržovat dům čistý, je to výzva. Oholit si nohy alespoň jednou do měsíce je výzva. Jít na nákup s dvouleťákem je extravýzva. Zkrátka jsem se stala milovníkem výzev.

Užívat si dosažených met

Sebedůvěra. Žijeme v době, v níž se toto slovo často skloňuje. Víte, jak si ji vybudujete? Budete postupovat právě po těch dílčích krůčkách, občas klopýtnete, občas uhnete z cesty, ale pořád postupujete. Až vám nakonec dojde, že jste ušli už pěknou štreku a jste fakt dobří. A tehdy začnete oceňovat sami sebe. Za každou povedenou večeři (že jich moc není). Za každou noc, kdy si dopřáváte ten luxus spát v kuse. Za každý prořezaný zub vašeho dítěte. Za každý jeden den bez rýmičky. Za každou složenou zkoušku, odehraný koncert.

 

Najednou zjistíte, že vaše děti mají těch zubů už doslova plnou hubu, vy už nemáte jen jednu zkoušku, ale máte titul. Objevíte, že jste doslova z ničeho vytvořili samostatné živé bytosti, domov a celý mikrosvět a přitom jste se nevzdálili od toho, co je vám nejbližší.

Dneska jsem velmi patetická a naměkko. Lepší to asi ještě chvíli nebude.

 

Edit: Když jsem psala tento článek, byla jsem čerstvě vystudovaná a smutná. Protože jsem tak trochu nevěděla, do čeho píchnout, píchla jsem hned do několika projektů. Jedním z těch, které jsem zdárně dokončila, je má kniha, v níž si můžete počíst nějaké ty úsměvné historky ze života umělce.

Facebook Comments

2 názory na “Co mi studium při dětech dalo”

    1. Eliška Kovalská

      Oo děkuji 🙂 Ale ta poklona snad nebude nutná. Já se vlastně jen tak poflakuju, jen tak si brnkám na kytaru a tak 😀

Diskuse uzavřena.