Co Čech to muzikant, ale je to vůbec dobře?

Náš národ je považován za muzikantskou perlu. Unikátní systém hudebního vzdělávání dostupného všem nemá v Evropě obdoby a lidé se mu klaní jako panence Marii. Je nominován na osmý div světa. Pořádají se různé akce, které zaštiťují celosvětově uznávaní umělci, aby se tenhle zázrak zviditelnil. A kdo by se opovažoval mít jiný názor, není sluníčko. Prej.  A to se přeci nenosí.

Jenže já mám takovou blbou vlastnost… Používám pozorovací schopnosti a ještě jsem tak drzá, že své názory sděluji naprosto upřímně.

Není to žádný zázrak a není to dobře nastavené.

Na začátek cítím povinnost říct, že považuji svou práci za velmi smysluplnou a potřebnou. Vlastně bych jen těžko hledala něco smysluplnějšího. A přesto si myslím, že by se hudební vzdělání nemělo poskytovat ze státních prostředků všem, kdo se přihlásí a projdou zkouškou.

Pamatuju si, že jsem zdaleka vždy nebyla vzorným žákem. Chodila jsem nejdřív na flétnu, pak na klavír a nakonec na kytaru. Do toho ještě na dramaťák a sbor a celkem jsem vlastně trávila všechen volný čas v ZUŠce. Kdyby ZUŠka nebyla významně dotovaná státem, těžko bychom si to mohli dovolit. Ale jedno vím jistě: hudební vzdělání bychom si určitě dovolit mohli i kdyby bylo soukromé. Jen ne v takové míře.

Moje mamka nikdy na těchto věcech nešetřila. Když jsme chtěli hrát na klavír, zkrátka se koupil klavír, ačkoliv to byla investice dost neúměrná našim možnostem. Potom jsme třeba nejeli na dovolenou. O těchto věcech se nikdy nedebatovalo. U levnějších nástrojů to bylo tak nějak samo sebou. Kytara? Tsss, těch pár tisíc ani nestojí za řeč.

Chci teď apelovat na všechny rodiče (ostatně o tom píšu i ve svém e-booku): poraďte se ohledně koupě nástroje pro vaše dítě s učitelem a dejte na jeho rady. My z toho opravdu nemáme žádný profit, že vám doporučujeme konkrétní značku nástroje. Proto když něco doporučíme, znamená to, že s tím máme dobrou zkušenost. Je v našem společném zájmu, aby dítě hrálo a aby ho hraní bavilo. K tomu je naprosto nezbytný kvalitní nástroj.

Jakkoliv by se mohlo zdát, že se my hudebníci (hlavně my co učíme v zuškách) válíme v penězích a přehrabujeme je vidlemi, pročež si bez mrkntí oka můžeme kupovat vlastní nástroje za desetitisíce až statisíce, jako by to byly rohlíky v sámošce, tak vás musím zklamat.

Není to zrovna tak, že bych si řekla: „Ále, co už. Koupím si kytaru a holt budu muset prodat jednoho Mercedesa, však ono se to nezblázní. Pořád ještě mám svoje Béemvéčko.“

Nene. Dokonce si ani nemůžu říct: „Tak si koupím novou kytaru a po jednom koncertu se mi to vrátí.“

Věřte nebo ne, ale nejspíš bych nikdy nedošla na konzervatoř, kdyby se jednoho dne rodiče nerozhodli investovat skoro deset  tisíc do mé kytary.

A pravděpodobně bych se ani později nezmobilizovala k tomu, abych začala hrát na koncertech, kdybych si bývala nepořídila mistrovskou kytaru za několikanásobně vyšší cenu. Se dvěma dětmi a barákem na krku to není zrovna lehké rozhodování, jen co je pravda!

Jde jen velmi těžko popsat, co to udělá s psychikou, když se rozhodnete investovat do pořádného nástroje.

Je to takový závazek, rozhodnutí. Nejen pro dítě, ale hlavně pro rodiče. Dítě bude hrát, koupili jsme nástroj a chceme mu pomoct.

 

A jak to tedy vypadá a s čím se bohužel velmi často potýkám?

„My máme nějakou kytaru po babičce. To půjde…“

„Ale já nemůžu přijít na hodinu v pondělí. Ani v úterý. No ve čtvrtek, to jste se zbláznila, pani učitelko! Jedině v pátek od 2.“

„Taťka říkal, že 5 tisíc za kytaru nedá. Že ji koupíme v Lidlu.“ (A odešel hrát hru na svém novém iphonu X.)

„Vona holka chtěla hrát ty akordy a tohle vybrnkávání ji nebaví.“

Proč tento přístup není správný?

Za školné v ZUŠ se obvykle platí zhruba pětina skutečné částky. To znamená že většinu školného platí stát. To znamená my všichni. Pokud dítě chodí do hudebky, má tedy skutečně povinnost se připravovat co nejdůsledněji a podřídit se pravidlům školy. Jinak je to nefér k ostatním, kterým třeba takové dítě blokuje místo.

Toto bychom měli my učitelé v ZUŠce připomínat rodičům, když nejsou schopni se přizpůsobit s rozvrhem, když nejsou ochotni investovat do kvalitního nástroje, když mají problém s tím, že jejich dítě chodí prakticky zadarmo nejen na hodiny nástroje, ale také na hudební nauku a získává v podstatě za hubičku kvalitní hudební vzdělání. Je však těžké tento tlak ustát, protože vedení má většinou spíš obavy, aby nezačal kolísat počet žáků na jejich škole, zároveň se však kladou určité požadavky na kvalitu výuky a výsledky žáků.

Školství není služba

Kdybych neměla naprosto odlišnou zkušenost ze soukromých lekcí, asi bych se smířila s tím, že naše společnost je teď zkrátka taková. Trochu jsem se bála, že soukromé lekce budou čistě o tom, že mi lidé budou diktovat, co mám dítě učit a direktivně sdělí jediný možný čas, kdy mají volno. Byla jsem ale příjemně překvapená tím, že lidé, kteří platí poměrně velké částky za soukromé hodiny, jsou vlastně hrozně vstřícní a vděční. Neberou nic jako samozřejmost. Nevnímají to jako službu, kterou si zaplatí a pak čekají, až vytáhnete z rukávu nějaký ten zázrak.

To mě přivádí k myšlence, kterou všichni známe, jen se s ní setkáváme pokaždé v jiné souvislosti. Co je na dosah, toho si nevážíme.

Očekáváte, že teď začne vlna burcování „važte si hudebek“? Nene. Jen takové zamyšlení. Dle mého názoru by se školné v ZUŠkách mělo zvednou minimálně na 50% čisté ceny.

Ono zkrátka tak úplně neplatí rčení „Co Čech to muzikant“. Někdo na hudbu prostě nemá – ať už buňky, vůli nebo podmínky. A je to v pořádku. Ale není v pořádku dělat z hudebky odkládací prostor, kam se dítě udá mezi obědem a odjezdem autobusu.

Facebook Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.