Jak se žije s umělcem?

Cesta ke štěstí je klikatá a plná exkrementů

Tento týden jsem na své facebookové stránce sdílela jednu myšlenku, která sice není moje, ale zdá se mi strašně sexy. Proč? Protože mi v jejím světle došlo, že vlastně právě toto stálo na samém počátku životního stylu  s nadhledem. No a co víc… Trochu se mi to rozleželo v hlavě, až mi to jednou (dneska) nedalo spát a vytáhlo mě to z postele v půl páté ráno, pak mě to pořádně profackovalo a zařvalo mi do ucha: „Koukej vstávat a napsat o tom článek!“

Tak jsem tedy s rezignovaným povzdechem vstala a píšu o tom článek.

Totiž došlo mi, že předávat  právě myšlenky z oblasti osobního rozvoje z jiné stránky než je ta populární, profláknutá a sluníčková, má obrovský smysl. Zvláště v dnešním světě plném šťastných vystajlovaných fotografií na sociálních sítích, které nám tak trochu mezi řádky říkají, že jsme looseři, protože všichni ostatní mají imrvére úžasný život a jsou happy jak tři grepy každou vteřinu svého dne. A ano, je naprosto v pořádku si opakovat, jak moc jsem šťastný doma před zrcadlem, vzhlížet ke svým visionboardům jako ke svatému obrázku a prdět duhové hvězdičky. Že se vůbec ptáte…

Ale ono to tak docela není, víme? To je jen jedna stránka věci. Málokdo vám na instagramu řekne, jak měl den úplně na pendrek a že by se nejraději zahrabal, ideálně kamsi k tektonickým deskám a tam si pár dní pobyl. Radši tam hodí načinčaný kafe ze Starbucks s nějakým nas*ávacím textem. Nikdo vám nepřizná rád, že kvůli té usměvavé rodinné fotce, kterou přidal včera na facebook, se málem rozvedl  a že vznikla na třicátý pokus, kdy na ní konečně nikdo neprotáčel panenky nebo nezíval nudou.  Jistě, existuje pár osvícených apoštolů šířících syrovou pravdu o životě i se všemi lejny, do nichž cestou šlápnou, ale přiznejme si, že je jich (nás) málo.

No a co že je to za převratnou myšlenku, která tohle všechno podnítila?

Touha po pozitivnějším zážitku je sama o sobě negativním zážitkem. Naopak přijetí negativního zážitku  a zkušenosti se stává pozitivním zážitkem a zkušeností.

Když mi výše zmíněné skutečně docvaklo, bylo to jako kdybych objevila Ameriku. Řekla jsem si: „Kryštofe, přesně proto tuhle cestu podstupuješ. Jasně, na chvíli jsi zabloudil do Indie, ale teď už zase jsi na vlně.“

Ne, opravdu, nikdo, kdo je doopravdy šťastný, nestojí před zrcadlem a neříká si, jak moc je šťastný. Ačkoliv stále věřím, že afirmace mohou v určité životní fázi člověku pomoct odrazit se ode dna (koneckonců jsem si to otestovala sama na sobě a nakonec i předala dál v návodu jak zvládat trému), co se týče pocitů štěstí, lásky a radosti, tam je to jiné. Opět – otestováno na sobě. Čím víc jsem se snažila přitáhnout do svého života radost a štěstí opakováním kdekoliv a kdykoliv, tím nešťastnější jsem byla.

A jak je to s tou negativní zkušeností? Co má tohle zase znamenat?

Inu, i to jsem objevila už dávno, akorát jsem to stihla zase úspěšně zapomenout. Tato pravda stála na úplném počátku vzniku tohoto blogu, v době, kdy jsem toho věděla pramálo o osobním rozvoji a jednala jsem čistě intuitivně.

Kdo čte blog už delší dobu, ví, že se zde ze začátku objevovaly úsměvné příběhy ze života. Takové ty příběhy typu: hlídali jsme psa a jiný pes ho jako na potvoru zakousnul. Nebo: jsem už víc jak rok chronicky nevyspalá kvůli non stop pařícímu dítěti, tak si z toho zkusím udělat trochu srandu. Nebo: dcera má vši, panebožeeeee, co s tím? Přiznat nebo zatloukat? No samozřejmě že přiznat, jinak bych to nebyla já… A podobné zážitky.

Tím, že jsem o tom psala a udělala si z toho srandu, jsem právě ty nechtěné zážitky konečně přijala. Nesnažila jsem se je vytěsnit ze života a předstírat, že se dějí někomu jinému. Nesnažila jsem se ze svého života dělat vyladěný profílek, ze kterého všichni v okolí zblednou závistí. Naopak, popsala jsem je v nechutně realistických barvách. No dobře, možná jsem si tu a tam něco přikreslila, abych tomu dodala na absurditě, ale víte, co mám na mysli, že?

Hlavní je, že nakonec jsem se jim dokázala zasmát a tím se pro mě ve finále staly kýženou pozitivní zkušeností. Jak by taky ne? Vznikla z nich přeci tištěná kniha! A co víc, pomohly k duševnímu zdraví i dalším lidem žijícím pod tlakem sociálních médií, kteří si do té doby mysleli, že tohle se děje jenom jim (protože jinak by o tom někdo napsal na ten facebook, ne?!).

Pokud jste ještě nečetli můj e-book zdarma Jak brát život s humorem, můžete si ho stáhnout ZDE. Ne snad že bych vám přála stejné zážitky jako sobě, ale vlastně… Proč ne? Mě dovedly k daleko šťastnějšímu a smysluplnějšímu životu. A vás mohou pobavit a inspirovat. Tak tedy hurá do toho.

Co říct závěrem? Nebojte se s*aček a vyhýbejte se zrcadlům. 😀 Vážně, není důležité zbožně vzhlížet k nějakým věcem, které jsme si načmárali na kus papíru. Stejně jsme si je tam povětšinou načmárali proto, že si myslíme, že bychom měli něco takového chtít či že právě to BMW je symbolem úspěchu. Důležité je vzít to, co máme, co se nám děje a co vystihuje náš život a nějakým způsobem s tím naložit.

Facebook Comments

Jsem zpěvačka, kytaristka a spisovatelka. Mým cílem je inspirovat lidi k tomu, aby žili život plný humoru a hudby. Chcete se naučit hrát na kytaru?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.