Seznam denních činností průměrného vegana

Stará lidová moudrost praví, že člověk nemá soudit někoho jiného, dokud neušel míli v jeho botách.

Rozhodla jsem se tu míli ujít a na pár týdnů jsem přestala jíst živočišnou stravu. Zjistila jsem, kolem čeho se točí veganův život. Čekujte.

Pokračovat ve čtení “Seznam denních činností průměrného vegana”

Domácí bábovka – bagrovka

Kulinářským mimoněm se člověk musí narodit. Ale jak to tak bývá, samotný talent nestačí. Je třeba techniku neustále pilovat, aby se vám nestalo to, že se jednoho dne probudíte a budete umět vařit. A já na sobě pracuju, takže mně se to stát nemůže. Pro jasnější představu uvádím jeden zážitek z let nedávných.

Pokračovat ve čtení “Domácí bábovka – bagrovka”

Pat a Mat vaří gulášovku

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, že se  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve městě, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž se výrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není…“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si… Třeba gulášovku!“

A protože jsem se na gulášovou polévku nereagovala  dostatečným entuziasmem (i když předstíraný záchvat hluchoty podle mě v takové situaci projevem nadšení skutečně je, mohla bych po něm taky hodit talíř), Pažout přitvrdil. Obešel lednici, mrazák, spíž a dramaticky si mumlal pod vousy: „Tady nic není. Chcípneme hlady! Hlavně že tu je chlast!“

Tu poznámku o chlastu jsem přešla s tím, že moje hluchota je dlouhodobějšího charakteru. To musel být vtip. Je snad jasné, že daleko důležitější než mít doma jídlo, je mít doma chlast. Přesněji řečeno hodně chlastu. Proč bych jinak včera tak pečlivě drhla všechny skleničky?!

Nicméně Pažout byl neoblomný a když se nabídl, že oloupe brambory na tu gulášovku, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Z gulášovky se nevykroutím.

Neměla jsem ani tušení, kam až nás tato zkušenost posune z hlediska manželské sounáležitosti. Gulášovku do každého manželského páru. Manželská poradna hadr. Gulášovkou za kvalitnější život atakdále.

Vzhledem k výměně názorů předcházející celé akci Pažout velmi rychle pochopil, jak by bylo nebezpečné dávat nůž do ruky zrovna mně. Jako správný gentleman se tedy uvolil, že nakrájí maso. Nu dobře, ale je třeba odstranit ty nechutné bílé kousky z masa, které celou situaci výrazně komplikují. Nevím sice, co jsou ty bílé kusy na mase zač, ale nemám je ráda. I do toho se Pažout odvážně pustil (asi měl vážně hlad). Jenže tady nastal ten menší zádrhel. Konečně na vlastní kůži pocítil žalostný stav ostrosti našich nožů a možná mu i hlavou blesklo, jak moc bolestivá smrt by ho čekala, kdyby z nějakého důvodu, jak se to říká, začaly lítat ty zmíněné nože. Zkrátka to nemohl uříznout.

A teď přichází ta ohromná pravda. Totiž pravá energetická rovnováha ženské a mužské složky a ehm… synergie jin a jang nebo tak něco.

Pažout se stále nevzdává ve snaze elegantně a rychle onu bílou věc z masa sundat, což je technicky nemožné. Ale zase je tu ten entuziasmus. Copak mu ho můžu brát? No řekněte, můžu? Nemůžu, takže se zatajeným dechem sleduju, jak se statečně s tou podivnou součástí vraždy pere. Kdo ví, je to koumák, třeba vymyslí něco vážně velkého a neodolatelného, co bych mohla v budoucnosti také použít.

Pažout to hodnou chvíli zkouší jakýmsi podivným způsobem stáhnout a když už ho podezřívám, že se snaží totálně vzepřít všem zákonitostem Vesmíru, pronese větu, která mě dočasně uvrhne mimo realitu.

„Přines mi kombinačky.“

Když konečně ona věta dolehne k mému zastřenému vědomí a hlavou mi rezonuje jen to slovo kombinačky, něco se ve mně zlomí. Ano, definitivně existuje větší kuchyňský mimoň než já a hned si připadám o něco lépe, ale bůhvíproč se mi najednou před očima objevila scénka z Pata a Mata, kterak dělali kuře. To jsem nemohla dopustit.

Zkrátka a dobře, nakonec se to celé obešlo bez kombinaček, Pažout oloupal brambory, já udělala zbytek potřebného a brzy se naše terapie v kuchyni uchýlila ke zdárnému konci.

Nejvíc stmelujícím momentem celé události je bezesporu ten, kdy se oba po špičkách blížíme k hrnci s polévkou jako k bublajícímu semtexu. Tuhle fázi mám nejradši. Je to jako skákat s padákem.

O pokrmu, který zažehne jiskru

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo… To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to co je to. Jen tak se nevzdám.

Kromě sterilovaného leča, hrášku a žampionů (které nemám) je v receptu ještě rajský protlak. Situace je zachráněná, ten natuty doma mám. Tedy přesněji řečeno mívala jsem. Teď se v lednici nachází cosi, co bývalo protlakem někdy v minulém roce. Teď je to uleželá hmota s dvouplísňovou krustou. Výborné k bílému vínu, koňaku nebo bulimii.

Takže si říkám – neexistuje nic, co by nespravila trocha kečupu, že? Ten tu určitě někde býval. Ale kde? KDE?! Řekněte mi, proč se přede mnou všechny věci schovávají zrovna když je potřebuju?!

Tak fajn. Stane se. Tak nemám ani ten kečup, no a co má být? Vždyť si můžu dát jen těstoviny s kuřetem na cibulce. Co je tahle malichernost ve srovnáním s hladomorem ve světě. Chci říct, že nemáme být tak zmlsaní.

Něco mi říká, že právě tohle je ten moment, kdy většina kuchařek švihne se zástěrou, pustí si na plný pecky Alvaro Solera a v zoufalství vypije lahev Martini. Možná ještě vzpomene na své milé strávníky a objedná pizzu.

Já ale nejsem většina kuchařek.  Zaprvé proto, že Martini doma nemám. Zadruhé proto, že v okolí deseti kilometrů nemám donáškovou službu pizzy a tím pádem by se ta večeře  kapánek prodražila.  A navíc… Prostě chci tokáň. A jsem ochotná tomu něco obětovat.

Někde tady musí něco být. Po zuřivém nájezdu na špajz ale musím konstatovat, že toho zrovna dvakrát moc není. Když nepočítám švestkový kompot nebo med. Jen ze setrvačnosti otevírám lednici především proto, kdyby se tam přeci jen náhodou někde nacházelo to Martini, abych mohla následovat plán bé většiny hospodyněk.

Martini tam není. Ale oči mi padnou na jakýsi beztvarý pytlíček. Je to vakuované cosi tekutého charakteru. Marně se snažím vylovit z paměti, kde se to tu vzalo. Buď je to nějaké zabijácké chilli na mexickou tortillu, které nikdo neměl odvahu ochutnat nebo je to tekuté koření. Těžko říct. Každopádně datum minimální trvanlivosti ukazuje pouhý měsíc nazpět, což z toho dělá zaručeně tu nejbezpečnější surovinu naší skromné domácnosti.

Po rychlé ochutnávce shledávám, že můj odhad asi nebyl úplně nejhorší. Nikdo neumřel ani se ze mě nestal kejklíř chrlící oheň. Vypadá to na nějaký ten pikantnější kečup říznutý chilli, co se dává na tortillu. To půjde. Tokáň bude jedna báseň. Dokonce bych tomu mohla vymyslet nějaký přívlastek jako třeba „Tokáň po mexicku“ nebo „Tokáň , který rozpálí oheň i u vás doma“. To druhé zní opravdu poeticky.

A vůbec, musím se pochválit. Tohle každý nesvede, žejo. Řídit se receptem zvládne kdejaký jouda, ale já mám invenci a naprosto otevřený přístup. Ke všemu.

Nakonec to vypadá velmi slibně. Tenhle recept bude trhák, na to vemte klidně jed. Po chuťové zkoušce musím potvrdit, že to trhák doopravdy je – především žaludku a možná mi to natrhne i žlučník. Ten mexický pytlíček mi byl čert dlužen.

Nu což, těstoviny s vajíčkem jsou vlastně taky jídlo.

Nakonec mi určitě dáte za pravdu, že není ani tak důležité uvařit chutné jídlo, jako mít dobře uklizenou kuchyňskou linku.

P. S. Kečup jsem našla důkladně ukrytý ve vinotéce.