To jsem se onehdá rozhodla, že uvařím bramborové noky se špenátem. Vlastně gnocchi. Na tom by nebylo nic až tak divného, koneckonců je to jedno ze tří jídel, které opakuju stále dokola, protože jeho příprava je blbuvzdorná a dosud nebyly prokázány žádné život ohrožující následky, které by to snad mohlo mít. Navíc je to asi jediné jídlo, které jí i Valja.
Jenže to tentokrát mělo jeden malý háček. Neměli jsme doma gnocchi. Vlastně to byl tak trochu záměr, v poslední době jsem se obula do bezobalového života a velmi odhodlaně jsem začala redukovat výrobky v plastových obalech. Tedy došlo i na gnocchi.
Když už nastala situace, která si žádala nějaký ten pokrm, tedy krajně zoufalá, učinila jsem ono závažné rozhodnutí, jež mi mělo změnit život a rozdělit ho na život Elišky před noky a po nocích. Ano, je na čase naučit se ty zatracené noky vařit.
Nastartovala jsem kámoše gůgla a jala se hledat recept, který by vyhovoval mým kritériím. Tedy aby to zvládla i cvičená opice. A nějaký takový jsem našla. Teď už můžu říct na svou obhajobu jen toto: měla jsem to tušit! Když se to i mně jeví jako příliš jednoduché, něco není v pořádku!
Inu, v receptu stálo, že smícháme nějaká vejce, sůl a trochu vody s moukou, kterou postupně a za stálého míchání přisypáváme do toho vejce. Tak jsem tedy přisypávala. Přiměřeně a tak. Někdy trochu víc, někdy trochu míň. Znáte to.
V receptu ten vtipálek mimo jiné napsal, že by to celé nemělo trvat více než tři minuty. To se mu tedy povedlo. Míchám to tady jak imbecil, až mi skáče křeč do ruky. To jsou tedy hodně dlouhé tři minuty, jen co je pravda.
Konečně dospěju do fáze, kdy se konzistence těsta dá označit jako tuhoš kemping. No a co nám tu radí dále? ptám se mobilu.
Aha, prý ukrajujte vidličkou kousky těsta a vhazujte do vroucí osolené vody. Tak to snad zvládnu. Když už mám to tuhé těsto a tak. Prostě to nějak udělám. Ukrojím tedy optimisticky jeden kousek, který se mi jeví být tak akorát a zrovinka se ho chystám ladně hodit do hrnce, když tu si všimnu, že mi to úplně nevyšlo. Protože ten rozplizlý kousek noku se rozprsknul po celém hrnci. A nejen tam. Jejda! To mi tedy byl čert dlužen. Opatrně to seškrabávám lžící z pokličky a přilehlého okolí, což zahrnuje bar, mou motivační skleničku „Co se nám stalo pěkného v roce 2018“ (která zeje prázdnotou mimochodem), rádio a taky mobil.
Jestli ono by to nechtělo ten nok, když ho ukrojím vidličkou, ještě pomoučnit a uválet, aby nebyl tak slizký. Asi jo. Jestli já nejsem geniální! S dalším nokem už si to beru k srdci a vyrábím kuličku tak, že to celé ještě balím v mouce. Čímž ovšem můj nok definitivně ztrácí i ty poslední elementární prvky malého gnocchi a stává se z něj regulérní nok zabiják. Takový ten, co byste s ním mohli někomu vypíchnout oko nebo naládovat kulomet.
Tak tedy nevím, jestli to byl nejlepší nápad… Možná by to chtělo trochu originality a invence. A nebo radši ne. Myslím, že už jsem z vaření noků vyléčená. No a když už konečně všechny ty balistické vzorky vyplavou na povrch hrnce, rozhodnu se je naházet do špenátu. To je poslední kapka, přátelé. Ono se to tam prostě nevejde. Achich ach, kde jsou jen moje kupované gnocchi ve fujtajbl plastovém obalu? Tenhle bezobalový život se mi jeví jako pěkně nebezpečná disciplína, to vám povím.
Ale jsem šikovné děvče, s vypětím všech sil narvu noky do pekáče, naplácám kolem nich špenát, vydatně je zaliju smetanou s vajíčkem a hrdě vkládám do trouby.
Asi vám nemusím říkat, že jídlo, po kterém se tu obvykle strhne bitka, nikdo nechtěl jíst a musela jsem si ty náboje do kulometu rozžvýkat hezky sama a v tichosti si u toho zanadávat.
Tak to by bylo k mému pokusu o domácí stravu sakumprdum. Asi je čas na filosofickou úvahu o tom, jak moc diskriminující jsou ty plastové obaly.
Líbil se vám článek? Jistě se neurazíte, když vás upozorním, že podobné historky si přečtete také v mé knize. Více se o ní dozvíte ZDE.
Odebírat články
Pingback: Umělec – tvor nepoužitelný pro život - Umělec v domácnosti