Babča jde na Robbieho

K Vánocům jsem Pažoutovi dala lístky na Robbieho Williamse. A jelikož jsem vyrozuměla, že není zrovna vhodné dávat darem jeden lístek, koupila jsem i jeden pro sebe. Sice jsem stále trochu doufala, že se najde vhodnější kandidát, který by šel místo mě, zatímco já bych mohla v klidu sedět doma a šoupat bačkorama, avšak nestalo se. Takže jsme tedy šli. Oba.

Když nesnášíte davy lidí, běžte na megakoncert, to vás vyléčí. Ve stručnosti shrnu dojmy z koncertu Robbieho Williamse. Jen dodávám, že pro mě to byl první (a zřejmě poslední) zážitek z tak obřího koncertu. Proto možná zcela samozřejmé věci popisuju jako senzaci. Buďte prosím shovívaví. Ale popořadě.

Všechno to začalo těmi prokletými botami. Víte, bývávaly doby, kdy jsem ve svých Steel Adlerkách pařila do mrtva a k místu u pódia jsem si tu cestičku prokopala . Myslela jsem si, že dnes je zase po letech obuju. Ale to tak docela neklaplo. Sice jsem je opravdu nazula, ale hned jsem je zase sundala a vyměnila za kecky. Na mé změkčilé nohy to už zkrátka není. Před deseti lety to bylo terno, dneska je to jako mít na nohou cihly. Takhle definitivně nastupuje důchod.

Nicméně mé osobní krize spojené s fyziologickým a psychickým věkem jdou na chvíli stranou. K věci. Na lístku stálo, že vstup na akci je od 16:00. Po mírném zdráhání jsme se k turniketu vrhli asi v 15:20 a překvapivě nás pustili. Ovšem byli před námi tací, kteří tu zřejmě přespávali už od minulé noci, takže přes veškerou snahu jsme se nedostali až do první řady.

Tady nastává moment pro důkladné uvažování o nesmrtelnosti chrousta. Za čtyři hodiny čekání vestoje člověk stihne v hlavě probrat všechno od nevyklizené myčky doma až po evoluční teorie. Tak třeba mě napadlo, že nám vyloženě chybí to čekání ve frontách, jak na něj pamětníci vzpomínají z dob socialismu. Ono čekat ve frontě na pračku celou noc bylo asi fakticky terno. A když mohli čekat lidi na pračku, proč bychom nečekali my čtyři, pět hodin na Robbieho, no řekněte?

Někdo si dával chrupku.

Takže po třech hodinách, několika jogínských pozicích (vážně jsem doufala, že si trochu rozhýbu záda), několika hodnotných snímcích, nespočtu nadávek, už dav za námi značně zhoustnul.  Což nakonec nebylo od věci, protože tak aspoň nespadnete. Prostě to nejde. Dokonce jsem se ani nemusela bát, že se ztratím. To taky v téhle sardinkové plechovce nejde.

Tady už jde do tuhého. Přemýšlím, jestli by mi pomohlo opírat stehna o sebe. Nebo aspoň kolena. Jak to dělají ty hubendíry, co těmi stehny o sebe netřou? Nebo ti co mají nohy jinak než do X? To by mě celkem zajímalo.

Po čtyřech hodinách se konečně začíná cosi dít. Začíná předkapela. Tak fajn, tu neznám. Popravdě, neznám ani moc písniček od Robbieho. Ale to se poddá.

Po předkapele nastává napjaté připravování, ještě větší vřava a tlačenice, lidi se hádají o svůj decimetr čtvereční místa a vůbec je to taková letní idyla.

Nastupuje Robbieho kapela a já se zmateně rozhlížím a přemýšlím, kdo z nich je vlastně Robbie. Nikdo, samozřejmě. Menší trapas, kterého si naštěstí nikdo nevšimnul, protože masa těl je neúprosná.

Když se konečně objeví Robbie (jo, poznala jsem ho, je to dobrý), já začínám chápat další věc. Proč všichni na koncertech v prvních řadách tancujou. Ono to totiž jinak nejde. Překvapivě když netancujete, hlídáte si svůj decimetr čtvereční životního prostoru a všichni kolem tancují, je to neustálé šťouchání celkem nepříjemné. A nemožné. Takže radši tancují i ti, kdo vlastně netuší, co je to ten Robbie zač.

Co dodat? Robbie nám hned zkraje ukázal prdel, takže dámy byly spokojené, hrál skoro dvě hodiny (což moje záda moc neocenily) a pak jsme se mohli zase v pohyblivé Sardinii odploužit do přecpaného metra, užít si ty poslední chvíle v davu, pozdravit bezdomovce na hlaváku a jet domů.

Tak o bychom měli. Další nový zážitek. Já mám sice záda jak z porcelánu a trochu špatně se mi dnes pohybuje po tom sedmihodinovém stání na značce, ale všichni jsme to přežili. Pažout je nadšený, že viděl Robbieho. Odmyslím-li své fyzické selhání, byl by to super zážitek i pro lidi před důchodem jako jsem já. Nicméně příště to jistí bačkory a televize.

P. S.: Pažout mě uklidňuje, že zítra přijedou pošťačky a přivezou mi důchod.

 

Krátká videa z koncertu zde:

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.