A to tele hubou mele

teleMám za sebou celkem náročný týden. Někdy se mi trochu zasteskne po té stejnakosti, s jakou ubíhají dny na mateřské v jednom velkém nekončícím poklidném infarktu… Nebylo to nakonec docela fajn?

Nebylo.

Všichni víme, jak to je: vzpomínky nás mají na háku a paměť nám je dost přibarvuje. Aspoň se tím uklidňuju.

Moje studium má bohužel i svá úskalí. Nejezdím si pokaždé jen tak posedět u kytary a kafe, ale občas se musím nechat i z něčeho vyzkoušet, když jsem to individuum. Totiž individuál.

A ten den nastal právě ve čtvrtek. Měla jsem si napsat test. Inu, žádné překvápko. To lze předpokládat, když se člověk jednou dá na studium.

Je ovšem zákonité, že se takový test většinou sejde s dalšími dvěma až třemi akcemi v ten samý den, ideálně v kombinaci s nemocemi všeho druhu a neočekávanou a neodkladnou akcí manžela a pak z toho vznikne hotový maratón. Tak třeba že po návratu z toho slavného testu máte na krku koncert s dětičkami v zušce. A tak trochu vám to časově nevychází, takže mezi testem a koncertem máte hodinu a půl na stokilometrovou cestu autem, během níž se musíte stihnout psychicky naladit na vlnu úča a natrénovat si proslov pro rodiče.

Ale jo, fajn. Odbydu si kytáru jako vždycky, napíšu test a pak poletím do zušky uspořádat ten koncert, odučit zbytek dětí a pak domů vystřídat babičku u dětí. Pohoda den.

Nakonec na samotném psaní testu není nic až tak náročného. Tedy pokud se na něj připravíte. A právě to jsem měla v plánu udělat předchozího dne. Jenže předchozí den, tedy středa, pro mě nezačal zrovna šťastně. Vzbudila jsem se se smrtelnou virózkou.  Po celodenním umírání na škrábání v krku jsem vyzvedla ze školy dítě, které bylo taky nemocné. Doopravdy nemocné.

Nevadí. Nenechám se přeci vykolejit nějakou teplotkou, žejo. Jsem silná holka a jakkoliv to se mnou vypadá nahnutě, těch 36,9 mě nezabije. Za normálních okolností bych se už dávno odporoučela do ložnice s tím, že jdu sepisovat poslední vůli. I když mě tak strašně bolí nohy a motá se mi hlava… A na mém čele by se určitě daly smažit volský oka, na to vemte jed. A co je to za divnou bolest, co mi vystřeluje z lýtka až k rameni?

No tak fajn, je tady jedinec, kterému jsem naměřila téměř o dva stupně vyšší teplotku, tak se tedy už musím pochlapit a jít vařit čajíčky. Jakkoliv bych uvítala možnost jít si lehnout a učit se, o tom žádná.

Tak tedy sestavuju program, do toho sem tam nakouknu do lejster jako že se učím. Nakonec nějakým zázrakem ukládám jedno dítě přesně ve chvíli, kdy domů dorazil Pažout. V tu chvíli nahazuju útrpný výraz a nezapomínám důležitě poznamenat, že já jsem tady ta nemocná, a mimochodem to druhé robě, co tu trénuje překážkový běh v obýváku, mělo horečku, a že si teda jdu lehnout a učit se.

Entuziasmu pro vzdělání mi vydržel. Asi tak pět minut. Než jsem usnula.

Další den ubíhal už docela rychle. Všechno jsem stihla, test z hudebního managementu jsem si napsala – a to je dobře! Protože někde venku na mě jistě čeká vzrušující kariéra hudebního managera. Cítím to v kostech. Jen ji objevit!

A kdyby to náhodou nevyšlo, jistí to dráha koktajícího komického řečníka. To jsem si vyzkoušela o dvě hodiny později na koncertě.

Po příletu večer domů jsem našla silně rozdováděné děti, od nichž babička okamžitě vzala kramli. Po patnáctiminutovém úsilí dostat do nich večeři jsem si chtě nechtě musela povzdychnout, jestli bych si radši nestřihla ještě jeden test nebo koncert, popřípadě obojí dohromady. A když jsem chraptěla u knihy říkanek a poslušně zpívala: „A to tele hubou mele…“ jen proto, že si to Eliš výslovně vyžádal, musela jsem se pousmát. Vždyť já jsem taky to tele, co hubou mele. Dneska už od 4:45 ráno.

Víte, někdy si říkám, jestli by fakticky, do háje, nebylo lepší a jednodušší být doma.

Jenže ono nebylo. Vzpomínám na všechny ty dny, kdy jsem si za celý den nebyla pomalu schopná ani vyčistit zuby a celé to byla jen honička za tím, kdy už konečně půjde to dítě spát, abych čas nemusela dělit mezi sebe a dvě děti, ale jen mezi sebe a jedno dítě. A abych pak musela zase řešit, co dělat, když jsem jako spráskaný pes a nejradši bych se šla uklidit někam do boudy.

Zákon „Čím víc toho máš, tím víc toho stíháš“ se mi zkrátka neustále ukazuje jako pravdivý.

Mimochodem: kde jinde bych získala ocenění sympatická úča než od rodičů svých žáků na koncertu? To se prostě vyplatí!

 

Facebook Comments

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.