Chtěla jsem vám sem dát poněkud netradičně fotoreportáž z naší dovolené v milovaném Bulharsku. Nějaké více či méně vtipné fotky s více či méně vtipnými glosami. Tento plán jsem chtěla uskutečnit včera a předevčírem (vlastně už od našeho návratu domů před týdnem, ale… no znáte to).

No a předevčírem mi přestal fungovat web. Trochu v tom figurovala má snaha si dokázat, jak jsem schopná ajťačka, co si všechno zařídí sama. Ale to je na dlouhé vyprávění. Nicméně se mi za vydatné podpory hodných hochů z webhostingu povedlo včera večer stránky opět rozchodit.

A víte co? Asi jsem ten výpadek potřebovala. Dneska vám totiž ten článek napíšu úplně jinak. Pokračovat ve čtení “Prokletí jménem “Hlavně si to musíme užít!””

Minulý týden jsem ukončila jednu významnou životní éru. Byla to éra matky věčné studentky a trvala s krátkou pauzou devět let. Je to pro mě teď velmi citlivé a tak nějak nedokážu myslet na nic jiného, tak moc mi bude škola chybět. Je to k smíchu? Možná. Ale já jsem se za těch devět let toho spoustu naučila. Pokračovat ve čtení “Co mi studium při dětech dalo”

Člověk si dlouho klade otázku, v čem je fakt borec. Já nejsem žádnou výjimkou. Lámu si s tím hlavu stále a to i přesto, že jsem už mnohými (svými žáky například – pozn. red.)  považována za generaci fosílií. Ale včera mi konečně došlo, kde je můj pravý potenciál. Přišla jsem na to, že bych si normálně mohla zřídit živnost na psaní historek o tom, jak jsme někam jeli, během toho nám odešlo auto a musel nás potom odvézt děda.

Zkrátka ten oblíbený vtípek „Fordem tam a vlakem zpátky“, který tak rád používá náš mechanik, když k němu auto přivezeme, jsme dotáhli k dokonalejšímu: „Fordem tam a s dědou zpátky“. Pokračovat ve čtení “Fordem tam a s dědou zpátky”