Výlet na rodnou hroudu

800px-Horní_Mokropsy,_Všenory_a_Dobřichovice,_z_Hladké_skályPřišel podzim a v naší velmi početné rodině se opět nakupilo několikero důvodů k oslavám. V tak hojném počtu to není vůbec neobvyklá situace! Vlastně je spíš neobvyklý jeden jediný měsíc v roce, kdy u nás v rodině nikdo neslaví svátek ani narozeniny. Tím měsícem je leden.

Tak tedy na konci září jsme se opět sešli, abychom oslavili několik svátků a narozenin. Oslavička byla naplánována v našem rodném domě, kde jsem už nějaký ten pátek nebyla a moc jsem se na to těšila. Znáte to, kořeny asi nikdy nepřestanou táhnout.

Máma dostala senzační nápad, že bychom tedy mohli podniknout nějakou pěší túru, abychom zavzpomínali na staré dobré časy, kdy jsme jako malé děti byly nuceny do pochodů skrz na skrz Českým krasem ať už za účelem sbírání odpadků nebo absolvování naučné stezky Ochránců přírody.

Nápad to byl veskrze dobrý, všichni bychom ho uvítali. Jen já jsem měla obavy, jak to zvládnu  s madam Měbolínožičky a možná ještě větší starosti mi dělal pan Nesnášímkočárek. Zkrátka mé vyhlídky nebyly nikterak růžové. Jediné pozitivum jsem shledala na tom, že můj muž se z oslavy šikovně vyvlíknul, takže aspoň starost ohledně jednoho nepřizpůsobivého a nepříliš nadšeného výletníka mi odpadla.

Ovšem je třeba to brát postupně a než došlo na výlet, musela jsem jeden daleko horší absolvovat. A to autem. Ó ano! I na tuto fázi jsem se velmi naivně těšila. Těšila jsem se, jak si tu cestu autem sama s dětmi vychutnám, staré známé silničky s vyhlídkou, sem tam nějaké to „Maminko, mně se chce blinkat!“ a „Kdy už tam budeme?“, ale jinak klídek a pohoda.

Jak jsem brzy zjistila, nečekaly mě jen známé klikatice, ale také objevitelská expedice. Celá cesta probíhala hladce, ale pár kilometrů od cíle, přímo u odbočky s názvem mé rodné vsi (tomu se říká pech), mě zastavil zákaz vjezdu. Jak bývá na našem území pravidlem, značení objížďky se u toho samozřejmě nevyskytovalo.

Po marném pokusu dotázat se dvou kolemjdoucích se mi nedostalo žádné uspokojivé odpovědi. Jeden popis cesty byl sice velmi přesný, ale doprovázený názvy vesnic, o nichž jsem v životě neslyšela. A druhá rada zněla „Projeďte ten zákaz vjezdu.“ Pro člověka s mým orientačním nesmyslem by jistě byla druhá varianta jistější, nicméně jsem ji vyřadila ze seznamu možností. Zaparkovala jsem na bezpečném místě a zvažovala následující možnosti:

  • Otočit se a jet zpět domů, cestou se stavit v cukrárně, aby se neřeklo.
  • Zkusit tu absolutně neznámou cestu, kterou mi velmi ochotně popsala jedna paní.
  • Risknout krátkou cestu po dálnici bez dálniční známky.
  • Pokračovat na Prahu a vzít to druhou stranou, kterou bych měla relativně znát (třas v kolenou, břichabol při představě Pražského okruhu).

Zkrátka jedna varianta lepší než druhá, kromě té první všechny nereálné pro někoho, kdo je schopný zabloudit i cestou do obchodu. Nakonec jsem využila nápovědy manžela na telefonu a nechala jsem se navigovat na delší, ale bezpečnější trasu.

No jo, to by vše bylo hezké, ale mělo to háček. Respěktive několik háčků a těmi byly další objížďky, uzavírky, desetiminutové prodlevy na železničním přejezdu a nakonec i moje blbost při odbočování z kruhového objezdu.

Při třetí objížďce už jsem se rozbrečela, to byla jasná pomsta! A ze zadního sedadla mě směle podporovala Valentina, Eliášek jí začal po chvíli přizvukovat.

Když jsem po hodině a půl zběsilého hledání dorazila na místo, byla jsem už úpně vyčerpaná a zralá na postel. Máma ovšem neustále švitořila, kam že se to tedy vydáme na ten výlet, aby nám to hezky vyšlo do odpoledních hodin, kdy jsme měli rezervaci v nedaleké pizzerii.

Nebudu vás trápit detaily. Z původních tří variant kratších výletů (všechny okolo 7-8 km) jsme nakonec zvolili procházku kolem řeky se zastávkou na dětském hřišti a tak jsme došli skoro nejkratší trasou do pizzerie. Člověk míní, děti mění.

Prožili jsme nádherný podzimní den a já osobně se těším na další takový. Hlavním bavičem tlupy byla samozřejmě Valentina, díky jejím nekončícím hláškám nikomu úsměv na tváři nestihl ani ztuhnout.

Největší výbuch smíchu bezesporu vyvolala otázka, kteoru vybafla na kolemjdoucího rybáře: „Čau! Kde máte rybu?“ Nebohý rybář ani nevěděl co odpovědět, tak jen vykoktal, že ji zase pustil do vody. To ovšem zvídavé dítě nemohlo zastavit a proto následovala další otázka: „A proč? Já myslela, že si ji uvaříte k večeři!“. Jindy zase vymýšlela strategii, jak bychom mohli koupit koně a vzít si ho domů tak, „aby si toho tatínek nevšimnul“.

Byl to zkrátka úžasně strávený den. Ano, málem jsme se nedostali na místo, Valentina byla celý den jako utržená ze řetězu a neustále nás všechny velmi hlasitě informovala o všech svých nápadech, Eliáš byl většinu dne protivný a nesnesitelný, moje máma jako obvykle chaotická a roztěkaná a já jsem od ní k nadcházejícímu svátku dostala opět oblečení o tři velikosti větší než jaké obléknu, ale STÁLO TO ZA TO! Není nad to kochat se krajinou se zabarveným listím všude kolem a přitom vnímat to důvěrné známé okolí.

 

20150926_144210[1]

Facebook Comments

Autor: Eliška Kovalská

Jsem zpěvačka, kytaristka a spisovatelka. Ráda vedu lidi k tomu, aby si vytvořili a hýčkali svůj vztah k hudbě a udělali z ní svého životního parťáka. Chcete se o mně dozvědět více?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.