V kuchyňském živlu

IMG_7136[1]

 

Zvládnu to! Tentokrát už se doopravdy naučím vařit.

Tak přesně tyhle myšlenky mě napadají velmi často – asi tak několikrát týdně, když si hladová smečka kdoví proč vymyslí, že bych měla něco vytvořit. Ačkoliv ze zkušeností minulých prokazatelně vyplývá, že tato jinak bohulibá činnost nepatří mezi mé silné stránky a ač se v průběhu let již mnohokrát stala svými důsledky zdraví škodlivá, stejně je ode mě vyžadována se stejnou ne-li větší naléhavostí.

Většinou zkouším různé výmluvy typu „nejde trouba“, „zlobí termostat na sporáku“ (má sporák vůbec termostat?), „nemáme nic v lednici/mrazáku“ atd. Ale dopadne to pokaždé stejně – musím sklapnout krovky a nějaký hodnotný a poživatelný chod vytvořit.

Jako by toho utrpení bylo málo, z Juniora nám roste pěkný vyčůránek. Začal odmítat večerní dávku sunárku, čímž jeho noční dostaveníčka zvyšují frekvenci a čas první noční mléčné svačinky se posouvá před půlnoc. A já v marné snaze co nejvíc ho před spaním zasytit skládám největší oběť a uchyluji se k nouzovému řešení. Začínám zavádět teplé večeře! Olalá! Vidíte dobře.

Chvíle strávené v kuchyňské zástěře se tímto počinem stále prodlužují a prodlužují, ale zásadní otázkou zůstává, jestli se objeví nějaký výsledný efekt. Tedy žádoucí efekt. Nejlépe v podobě zdravého, výživného a pokud možno chutného jídla.

To, co jiné hospodyňky považují za samozřejmost, já beru jako třešničku na dortu nebo bonus navíc. Obvykle jsem štěstím bez sebe, když se mi podaří splnit alespoň jednu z uvedených podmínek. Nebo se aspoň tak tvářím. Podle toho, jaká je reakce okolí. Když vidím nelibé výrazy, obvykle bez váhání argumentuju: „Sněz to, je to zdravý!“. A když rodince podstrčím polotovar a hranolky, zase říkám: „Nemůžeme jíst pořád zdravě!“

Bohužel polotovary se stejně jako polévky z pytlíku nedají jíst věčně. Tak tedy do práce. Dnes probíhá akce s názvem rajská s těstovinami.

Tak jo, plán už mám a to je hlavní! Dokonce jsem si při vší duchaplnosti zvládla s dostatečným předstihem vyndat maso z mrazáku a zkontrolovat, že mi nechybí rajčatová passata, cibule, nové koření a vůbec všechny ty serepetičky k vaření potřebné.

Aby mi to lépe odsýpalo, dám si na rozjezd sklenku vína. Jsou čtyři hodiny odpoledne a dávám do trouby maso. Dítě kolem mě s jekotem lítá a dožaduje se čehosi na baru. Snažím se přijít na to, co chce. Ale poté, co obejdeme celou kuchyň a na všechno ukážu, zjistím, že chce víno. Pokládám ho na zem a řev pokračuje. Podlévám maso, při tom se dozvídám samé důležité informace o krásných šatech Elsy z Ledového království, o Adélce ze školky a o tisícerém a prvním přání k Vánocům.

Když je maso podlito a vráceno do trouby, odskočím si zahrát soudce v kauze Duplo vs. kostky. Po chvíli se obě strany smíří s rozsudkem a utiší srdcervoucí řev. Jedna strana vyhlásí protestní akci s názvem „všechna hlína z květináčů ven“. Po několika dlouhých minutách, kdy mi v útěku z domu někam hodně daleko brání jen skutečnost, že mám nějaké to nepatrné promile a tudíž nemůžu řídit, hlínu vrátím zpět a letím směrem k troubě. Opět podlévám maso nabírající trochu tmavší barvu, než jsem předpokládala.

Dávám dítěti sirup na kašel. Utírám sirup na kašel z podlahy a jdu krájet cibuli. Cibule nakrájená, dítě visící na lince a hystericky řvoucí má stejný počet prstů jako předtím, vše probíhá dobře. Hlídám cibulku, aby se nepřichytila a mezitím odbíhám přerovnat příbory v myčce, vrátit židle ke stolu a ucítím podivný smrad. Chvíli mi trvá, než přijdu na to, odkud vítr vane, a jdu dítě přebalit. Po důkladné dezinfekci rukou si dolévám víno a přidávám do omáčky passatu.

Je šest hodin. Večeře stále není hotová, ale já už jsem stihla třikrát odsát juniorovi nudle, dvakrát změnit pohádku v televizi, vyluxovat obývák po opakovaném přesazování kytek a nesčetněkrát uklidit všechen obsah kontejnerků na tříděný odpad.

Zhruba o půl hodiny později se mi konečně daří prohlásit večeři za hotovou. Potlačím touhu bušit si do prsou jako šimpanz a bouchnout šampáňo pro vítěze maratonu. Ještě mě čeká dostat jídlo z bohu A do bodu B. Jedno dítě už je natolik ořvané a zpruzené, že se večeře ani nedotkne a druhé odmítá jídlo z principu.

Ve stavu, který by se za střízliva blížil nepříčetnosti před spácháním dvojnásobné vraždy, láduju děti do vany a zaháním je do postelí. Těším se, že alespoň jeden vděčný strávník po celém dni hladovění v práci  ocení mé úsilí. Ale odpovědí mi je pouze stručné sdělení, že by si dal radši steaky.

Tedy řeknu vám – jsem na umření, jdu spát a těším se, že už zítra nastane ten den, kdy si jdu odpočinout do práce.

 

 

Facebook Comments

Autor: Eliška Kovalská

Jsem zpěvačka, kytaristka a spisovatelka. Ráda vedu lidi k tomu, aby si vytvořili a hýčkali svůj vztah k hudbě a udělali z ní svého životního parťáka. Chcete se o mně dozvědět více?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.