To, že něco nevíš, z tebe nedělá blbce

Už několik týdnů se mi honí hlavou taková myšlenka a dosud jsem ji odháněla s tím, že: Tohle si asi nikdo nemyslí. Nebo že: Tohle se neříká, na mém blogu se nehodí mluvit sprostě a tak. Ale ona se ta myšlenka stále vrací. A tak si říkám, že to asi není jen tak.

Ta myšlenka zní: To, že teď něco nevíš, neznamená, že jsi blbej.

Pokud vám to zní jako naprosto samozřejmá blbost a nechápete ani za mák, o čem to ten blázen mluví, klepete si na hlavu a myslíte si cosi o paranoidní obsesi, buďte rádi. Pravděpodobně to znamená, že máte zdravě vypěstovaný vztah k sobě, snadno se vzděláváte a vlastně i komunikujete. Nevytváříte si každou minutu každého dne mylné domněnky o své neschopnosti a máte alespoň elementární dávku sebevědomí. Gratuluju. Jste šťastný jedinec. Ale všichni takové štěstí neměli.

Kdybych tohle věděla a měla pod kůží, žilo by se mi lépe. Vlastně musím nerada konstatovat, že tato podivná vlastnost shazovat sama sebe poměrně zásadně ovlivňovala mé jednání v průběhu života, průběh vzdělávání i mé chování v nejrůznějších situacích.

Deformace ze školních let

Možná jste to taky zažili v době, kdy jste sedávali ve školních lavicích a poslouchali výklad učitele. Učitel položil dotaz a vás napadlo, že možná znáte odpověď. Nadšeně jste se přihlásili a učitel vás zpražil s tím, že takhle to není. Poté se osmělili další spolužáci a zasypali vyučujícího množstvím ohromujících odpovědí. A ve vás zůstal hořký pocit pokoření z toho, že to či ono nevíte. Příště už si jakoukoliv odpověď rozmýšlíte a přihlásíte se jedině v případě, že jste si jisti na tisíc procent, což se ale nikdy nestane, protože vás předběhnou všichni ostatní. Aby toho nebylo málo, doma vás zahrnovali namísto ovacemi za každou dobrou známku spíš spíláním za všechny ty o něco horší známky. A tak to pokračovalo na všech frontách. „Vidělas tenhle díl seriálu? Ne? Ty to neznáš? Jseš divná!“

Pokud se toto stane každodenním chlebem, člověk si v sobě uzavře dohodu, že když něco neví, dělá to z něj automaticky méněcenného imbecila. To je nezlomná logika pro vnitřního kritika.

Chtěla bych teď apelovat na všechny, kdo vychovávají děti, sami dětmi jsou nebo tohle v sobě mají zakořeněno. Je normální něco nevědět. Dobře, tohle asi všichni víme. Ale řeknu vám ještě něco. Do školy se chodí proto, abyste se něco naučili. Fajn, já vím. I tohle je známá věc, je však velmi důležité ji opakovat. Celý život se učíme. Je normální některé věci nevědět a navzdory tomu jednat. Zjistit něco nového, poučit se a příště to udělat jinak. A i poté se něco nového naučit a udělat to zase trochu jinak, lépe. Právě teď to děláte dobře, ba dokonce dokonale. Příště to uděláte zase jinak, dokonale pro tu danou chvíli.

Nejsem dokonalý tudíž nejsem dost dobrý…

Vidím to u dětí ve škole, když je opravím v nějaké skladbě nebo jim cokoliv vytknu. Rychle zakroutí hlavou a na čele problikne na kratičkou chvíli jasně čitelný vzkaz: „Zase něco nevíš, achjo.“

A nemusím chodit ani tak daleko. Když já sama sedím na konzultaci kytary, zažívám hotovou smršť negativních pocitů, kdykoliv mi profesor něco vytkne. Hned mě napadne: „Sakra! Měla jsem to vědět a udělat hned! Nejsem dokonalá! Uáááá!“

Vrstvení informací nejen v hudbě

Jelikož kromě hudby jsem nepoužitelný exemplář, uvedu to zase na tomto příkladu. Představte si, že přijde osmiletý Pepíček na hodinu kytary a já mu dám zahrát novou skladbu. Vysypu na něj, v jaké je skladba tónině, jaké jsou tam harmonické funkce, nechám ho přezpívat všechny hudební motivy a nakonec mu vysvětlím, jakou má dělat v které frázi dynamiku a budu to po něm chtít do příští hodiny zahrát. Co myslíte, bude chápat oč jde a zasvěceně přikyvovat nebo na mě bude koukat spíš jako na vyšinutého Marťana z Vesmíru, který nedopatřením přistál v hudebce? Ano, druhá možnost je správně.

Kdepak. Takhle by měla většina dětí velmi rychle silnou alergickou reakci na slovo hudba. Nejdříve se prokoušeme notovým zápisem, uděláme prstoklady a pak se postupně dle vnímavosti dětí přidává frázování, dynamika, agogika.

Zjednodušeně řečeno lze takový postup vidět i v životě. I tady mi to nedá nepoznamenat, že hudba je skvělým nástrojem k osobnímu rozvoji, jak jsem o tom psala v minulém článku. Některé věci zkrátka nejsme schopni pochopit, dokud si nezažijeme jiné věci. Dokonalost není nedostižný ideál, k němuž máme směřovat. Dokonalost je právě teď. A příště taky.

 

 

Facebook Comments

Autor: Eliška Kovalská

Jsem zpěvačka, kytaristka a spisovatelka. Ráda vedu lidi k tomu, aby si vytvořili a hýčkali svůj vztah k hudbě a udělali z ní svého životního parťáka. Chcete se o mně dozvědět více?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.