Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo

Kovářova kobyla, to je takový ten prevít, co se v nějaké podobě objevuje v každé domácnosti. Je to fenomén. Nebo taky novodobý domácí mazlíček.

Bude tomu pomalu rok, co jsem si tak trochu zoufala, že i u nás na dvorku se tahle kobyla pase. Rozumějte, když dítě dvou muzikantů ještě v první třídě povinné školní docházky na nic nehraje, je to alarmující. Mozart už měl na kontě několik oper! A my těžce pokulháváme. Pak jsem si ale položila otázku, co mi vlastně brání situaci změnit?

Tak jo, věděla jsem přesně co. Valja je velmi živé dítě. Pracovat s ní je skutečná výzva. A já si myslím, že výzvy by měly být pro všechny a ne jen pro mě. Nebylo by vůbec fér upřít ostatním možnost nějaké té výzvičky v podobě výuky mého dítěte. V tom mi jistě dáte za pravdu. Jenže v tom byl právě zádrhel.

Tehdy jsem zjistila, že příliš mnoho vědění někdy škodí. A protože jsem nebyla schopná sehnat učitele kytary, který by odpovídal mým požadavkům, ve vzdálenosti menší než padesát kilometrů, začalo mi svítat, že se zřejmě budou u nás doma dít velké věci.

Ano, hádáte správně. Vloni na jaře jsem se rozhodla pokořit přesvědčení, že učit vlastní dítě nelze. Prostě jsme to s Valjou zkusily. Na mou otázku „Co přesně dělí naši Valju od Mozarta?“  nyní již tuším odpověď: Jedny až dvoje hlasivky, velké balené lexaurinu, dvě kila čokolády, moře nervů a dost možná i kapka toho talentu, ač to nerada přiznávám.

Šla jsem na to chytře. Nejdřív jsem kytaře udělala významné pijár tím, že jsem Valju vzala s sebou do své konzultace na konzervatoři. Pak přišel na řadu nákup nástroje a to už byla tak natěšená, že jsem ji měla v hrsti. Téměř.

Jenže po raketovém začátku, kdy vše vypadalo dobře, přišly různé karamboly. Tak třeba… Téměř vše. Křížení mého a Valji temperamentu zkrátka někdy připomíná míchání výbušnin. Je to pro mé (a nejspíš i její) nervy neskutečná výzva.

Co mi ale tato zkušenost dala především?

Dokud jsem učila jen cizí děti, spoustu věcí jsem nechápala. Upřímně řečeno, velmi často jsem si ťukala na čelo, proč ti neschopní rodiče nemohou na dítě dohlédnout, jak cvičí. A jestli vůbec cvičí. A jak dlouho cvičí. A nakonec, mohli by ho to rovnou i naučit, když už u něj budou sedět…

Teď po tom ročním očistci (a opět opakuji, že je to očistec pro nás obě) vidím svět své práce v jiné perspektivě. Učit své vlastní dítě hrát na nástroj je totiž výborný seberozvojový kurz.

Kdyby to jen trochu šlo, strašně ráda bych hodila vinu na krk nemožnému učiteli. Tomu, co to mou dceru nenaučil v hodině. Aha, počkat. To jsem vlastně já. Stejně tak jako někdy mívám tendenci z pozice učitele svádět cokoliv na rodiče, protože to byli oni, kdo měli s dítětem skladby nacvičit nebo na to alespoň dohlédnout. Moment, i to jsem vlastně já. Takže radši buď zticha, jo?

Jsem jak rodič, tak učitel. A je to vážně dřina. Ať se snažím ukázat prstem sebelíp, vždycky to padne na mě.

A právě to mě přivedlo na spoustu převratných myšlenek.

Tak třeba že to vážně není souboj o to, kdo je lepší nebo větší neschopa.

Nebo že rodiče to mají opravdu  těžké, když mají s dítětem efektivně cvičit.

A že kdybych neměla hudební vzdělání, jen těžko bych věděla, co to všechno obnáší a jak na to. A ne, zřejmě bych se neorientovala ani v tom, co je půlová nota nebo hudební osnova.

A taky že spousta rodičů to hudební vzdělání nemá. Jak to, proboha, zvládají? Neměla bych jim ty informace poskytnout? Možná rodiče neví, jak mají své dítě ke cvičení dovést. Možná neví, jak ho kontrolovat, aby drželo nástroj správně, hrálo správné noty apod. A co je nejhorší: Co když rodiče ani neví, že by dítě mělo pravidelně cvičit?!

Nakonec a především jsem se na vlastní kůži přesvědčila ze všech úhlů pohledu, že každé dítě je originál a ke každému je třeba mít originální přístup. Třeba když chci Valje říct, jak má zahrát tu kterou notu, tak na to musím jít přes ptáčky na obrázcích, blechy skákající z pražce na pražec a podobně.

Nakonec jsem došla k závěru, že není k zahození mít doma:

  • intenzívní vzdělávací kurz trpělivosti a organizace rodinného života (zatím trochu propadám, ale nikomu to neříkejte)
  • nekonečnou zásobárnu inspirace pro to, co chci rodičům svých žáků sdělovat
  • pokusného králíka pro řešení problémů, s nimiž se setkávám, který má tu smůlu, že mě nemůže nikam poslat
  • nadšence do kytary, který občas hýří výrazy: „Nesnáším tu primavoltu!“ (a pravděpodobně také ví, co to ta primavolta je…

Takže jedeme dál a tady si můžete prohlédnout jedno video z Valji začátků.

Skutečně umělecký příspěvek!Včera jsme s Valjou uspořádaly malý recitál pro rodinu. Ale to by nebyl Eliš, aby nám tam nepřidal trochu toho svého umění. Kdoví odkud vytáhnul atrapu kytary, kterou jsem na svatbě měla připevněnou k autu, a pustil se do toho. Nakonec slíznul největší potlesk a uznání od Pažouta, že to "jako jedinej zahrál z koule". Život zkrátka není fér… 😀

Zveřejnil(a) Umělec v domácnosti dne 11. červen 2017

Facebook Comments

Autor: Eliška Kovalská

Jsem zpěvačka, kytaristka a spisovatelka. Ráda vedu lidi k tomu, aby si vytvořili a hýčkali svůj vztah k hudbě a udělali z ní svého životního parťáka. Chcete se o mně dozvědět více?

2 komentáře na „Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo“

  1. To je krása! Můžu vést děti k hudbě, když u nás se i zpívání zakazovalo (aby byl klid) a nemám hudevní sluch? Mám pocit, že starší syn je hodně hudebně zaměřený..

    1. Proč by ne? 🙂 Pokud má syn vlohy a alespoň elementární chuť se hudbě věnovat, jen směle do toho! Pak už doporučuju vybrat učitele, který mu sedne a nechat si od něj vše vysvětlit, co je třeba dělat, jakým způsobem, jak často atd. Držím palce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.