Zápisník malého teroristy

  IMG_7335[1]

Dost bylo umírněné snahy přivést rodiče na svou víru nonstop day&night pařby. Představte si, že ti měkkýši si dovolují v noci i spát. A co hůř… Všechny mé dosavadní pokusy, kdy jim v noci připomínám, že noc je ještě mladá, končí fiaskem. Pusu mi zacpou lahví s mlíkem a tím to hasne.

Je třeba přitvrdit. Vyhlašuju svatou válku. Jestli okamžitě nezačnou sdílet mou životní filozofii a nebudou skákat, jak já pískám, bude to pro ně mít katastrofální následky. Už teď jsou nalomený a dorazit je nebude problém.

První fázi mise už jsem zahájil a celkem se daří. V noci jsem vytrvale vyřvával „Pařímeeee!“ kdykoliv mě uložili do postýlky s úmyslem zdrhnout a jít spát.

Sice na mě zkoušeli nějaký ty svoje fígle uspávačů hadů, ale to věčné „Ššššššššš“ mi lezlo na nervy, že jsem se radši začal dusit nudlí. Pořád lepší odsávačka než postýlka.

Tady je má dokumentace dosavadního průběhu mise:

 

20:00

První pokus hned po uložení do té pekelné vrzající klece, kterou nazývají postýlka. Přišel mě uklidnit fotr. No jo, přiznám se, že jsem byl celodenním zlobením tak vyčerpanej, že jsem i na chvíli zdřímnul.

21:30

Už jsem vyspalej a chci pařit. Kde je kdo? Aaaa, přišla matka, je to dobrý. Tu mám na háku, ta mě vezme. Pochrochtávám si u ní na rameni, ale až do chvíle, než mě zase položí do postýlky. Tím si to u mě fakt rozházela. Řvu jako o život.

21:35

Dveře se otevřou. No hurá, to jí to ale trvalo. Ale ne! Poslala ke mně fotra. Ten mě z postýlky nevyndá.

21:50

Tak nakonec mě z postýlky vyndal. Trochu si u mě zlepšil reputaci. A dokonce mě vzal i k sobě do postele. Usnul sice dřív než já, ale aspoň jsem si mohl krátit dlouhou chvíli šťouráním se v jeho nose.

Možná si na chvíli zdřímnu.

1:45

Co to zase je? Jak jsem mohl dopustit, aby mě přenesli zase do tý rozvrzaný postýlky? Teď jim to natřu.

Matka mi zase nutí tu flašku s mlíkem, bleee. No ale lepší než postýlka, žejo. Tak si dám a pak se tvářím jen pro pořádek, že si schrupnu.

4:45

No dobře. Přiznávám se. Tak jsem si trochu schrpnul. A co má být? I ty největší pařmenské hvězdy si musí dát občas voraz. Ale už zase žiju a křičím do světa svou pařmenskou víru.

Máma přichází přesně, jak jsem chtěl. Ale ne! Zase mi nutí to mlíko. No co mi zbývá, tak si trochu dám. Jenže tohle nezvládla – zase mě pokládá do postýlky. Přitvrzuju v řevu.

4:50

Pořád nikdo nejde. Asi budu muset přitvrdit. Zkusím vzbudit sestru. Technicky vzato sice nejsme na jedné lodi soudě podle toho, jak vyspává po ránu, ale třeba by se dala zlomit.

Povedlo se! Teď už fňuká i ségra a z ložnice se ozývá dohadování, kdo sem k nám teda jako dojde.

4:55

Přichází nasupenej fotr. No nazdar. Procedí skrz zuby něco, co tady nemůžu publikovat, a bere si mě do ložnice. Houpeme se na křesle a je do docela švanda! Akorát mi v břiše šplouchá ten hektolitr mlíka, co do mě matka nalila. To houpání je tááák hezký. Až bych z toho… NE! To nemůžu. Nebudu spát! Nebudu spát! Nebudu … Spát … Ne … Chrrrrr!

6:25

Tak tohle mi moc nevyšlo. To se teda vážně nepovedlo. Budu muset vymyslet novou strategii.

Nebo ne? Fotr ráno povídal něco o tom, že mě dneska bude držet celý den vzhůru. Konečně rozumné rozhodnutí! Už skáče, jak já pískám! To se mi líbí!

Ještě dopilovat taktiku na noc.

 

Facebook Comments

Pohádka o hodné maceše

????????????????????????????????????

Byla nebyla jednou jedna macecha, která měla tři nevlastní děti. Ochotně s nimi trávila čas o víkendech a o prázdninách, k tomu zvládla vychovat ještě své vlastní tři děti. Na všechny děti byla hodná i přes veškeré nástrahy a lumpárny, které jí přichystaly.

Tohle se v žádné tradiční pohádce nedočtete, že? Nicméně v dnešní době rozvedených rodin se o nevlastních rodičích mluví čím dál tím častěji jako o hotové věci. A já bych byla ráda, kdyby i všichni ostatní při zmínce o nevlastních rodičích používali samé superlativy jako já.

Má macecha měla značný vliv na utváření mé osobnosti už od dětství. Díky ní jsem se ocitla přímo v centru dění „waldorfského života“ a mohla jsem si dost dobře utvořit svůj názor. A nebylo to jen waldorfské vzdělávání. Šlo třeba i o očkování, biopotraviny, látkové pleny, vegetariánství nebo zdravý životní styl. Přineslo mi to další pohled na věc.

Jak asi všichni víme (nebo v některých případech alespoň tušíme a nechceme si to zatím přiznat), přejímáme vzorec chování a názory svých rodičů. A pro mě jako pro malou holku a později puberťačku bylo nesmírně matoucí se zorientovat v postojích svých rodičů. Chápejte to tak, že moje mamka vždy byla zastánkyní té „normální“ výchovy, životního stylu a vůbec všeho. Zkrátka se řídila a dodnes řídí pravidlem zlaté střední cesty. Žádné extrémy nejsou žádoucí, vše musí být v normě. Normální je chodit do normální školy, všechny ostatní systémy vzdělávání jsou „divné“ a pro hloupější děti, které nezvládnou klasickou výuku. S masem by se to nemělo přehánět, ale nejíst maso vůbec je hloupost. Bio potraviny jsou jen hloupost, není to k ničemu. No a nakonec látkové pleny moje máma vyznávala, ale jen klasické čtverce, které po vzoru své maminky vyvařovala, žehlila a skládala na rovno.

Macecha mi dala naprosto opačný úhel pohledu. Takový, který vyznával především alternativní způsob života ve všech jeho aspektech. Viděla jsem, že mí sourozenci chodili do waldorfské školy, učili se jinými způsoby a učitelé ve výuce kladli důraz na jiné věci než v normální škole. V kuchyni měla macecha naprosto vše s nápisem bio, značky Countrylife, v koupelně zase vládla Weleda a Alverde, moderní látkové pleny jsem prvně viděla také tam a zamilovala jsem se do nich na první pohled.

Zezačátku to nebylo snadné. Asi víte, jak to chodí, obzvlášť pak u dospívajících jedinců… Začne to vzdorem proti známému – což znamenalo proti „normálnímu“. Nastoupil nekritický obdiv k novému – „alternativnímu“ a přejímání těchto názorů za své. Později jsem ale dokázala oddělit názory rodičů a utvořit si jakousi kompilaci svých vlastních názorů. Jsem ovšem nesmírně vděčná za tu možnost mít tyto dva odlišné pohledy takříkajíc pod kůží.

Byť se v současné době opět přikláním spíš na stranu NEbio, má na mě macecha stále velký vliv i teď v dospělosti. V roli matky najednou vidím spoustu věcí v jiném světle.

Sice nejsem objektivní, ale myslím si, že je to osoba, která by mohla inspirovat mnoho dalších maminek. Třeba tím, že jít si za svým se vyplácí. Možná to není vidět hned, ale projeví se to, pokud tomu uvěříte.

Dobrá zpráva pro ostatní ženy je i to, že ani samoživitelka se třemi dětmi se nemusí nutně vžít do role uhnané matky, která honí jedno zaměstnání za druhým, aby zaplatila nájem. Namísto toho může dělat to, co ji baví, a dělat to s chutí a nadšením, být svým vlastním pánem a mít čas i na své děti.

Vlastně je to skvělé a jen si vzpomenu, čeho všeho dosáhla má macecha, a na její nadšení, se kterým se věnuje práci, jsem hned klidnější. Ono to jde!

Ženy, věřte si a nepropadejte negativním pocitům! Eko-bio-kojo-natur nátlak berte s rezervou a udržujte úsměv na tváři a také v duši! 🙂

 

 

Facebook Comments

V kuchyňském živlu

IMG_7136[1]

 

Zvládnu to! Tentokrát už se doopravdy naučím vařit.

Tak přesně tyhle myšlenky mě napadají velmi často – asi tak několikrát týdně, když si hladová smečka kdoví proč vymyslí, že bych měla něco vytvořit. Ačkoliv ze zkušeností minulých prokazatelně vyplývá, že tato jinak bohulibá činnost nepatří mezi mé silné stránky a ač se v průběhu let již mnohokrát stala svými důsledky zdraví škodlivá, stejně je ode mě vyžadována se stejnou ne-li větší naléhavostí.

Většinou zkouším různé výmluvy typu „nejde trouba“, „zlobí termostat na sporáku“ (má sporák vůbec termostat?), „nemáme nic v lednici/mrazáku“ atd. Ale dopadne to pokaždé stejně – musím sklapnout krovky a nějaký hodnotný a poživatelný chod vytvořit.

Jako by toho utrpení bylo málo, z Juniora nám roste pěkný vyčůránek. Začal odmítat večerní dávku sunárku, čímž jeho noční dostaveníčka zvyšují frekvenci a čas první noční mléčné svačinky se posouvá před půlnoc. A já v marné snaze co nejvíc ho před spaním zasytit skládám největší oběť a uchyluji se k nouzovému řešení. Začínám zavádět teplé večeře! Olalá! Vidíte dobře.

Chvíle strávené v kuchyňské zástěře se tímto počinem stále prodlužují a prodlužují, ale zásadní otázkou zůstává, jestli se objeví nějaký výsledný efekt. Tedy žádoucí efekt. Nejlépe v podobě zdravého, výživného a pokud možno chutného jídla.

To, co jiné hospodyňky považují za samozřejmost, já beru jako třešničku na dortu nebo bonus navíc. Obvykle jsem štěstím bez sebe, když se mi podaří splnit alespoň jednu z uvedených podmínek. Nebo se aspoň tak tvářím. Podle toho, jaká je reakce okolí. Když vidím nelibé výrazy, obvykle bez váhání argumentuju: „Sněz to, je to zdravý!“. A když rodince podstrčím polotovar a hranolky, zase říkám: „Nemůžeme jíst pořád zdravě!“

Bohužel polotovary se stejně jako polévky z pytlíku nedají jíst věčně. Tak tedy do práce. Dnes probíhá akce s názvem rajská s těstovinami.

Tak jo, plán už mám a to je hlavní! Dokonce jsem si při vší duchaplnosti zvládla s dostatečným předstihem vyndat maso z mrazáku a zkontrolovat, že mi nechybí rajčatová passata, cibule, nové koření a vůbec všechny ty serepetičky k vaření potřebné.

Aby mi to lépe odsýpalo, dám si na rozjezd sklenku vína. Jsou čtyři hodiny odpoledne a dávám do trouby maso. Dítě kolem mě s jekotem lítá a dožaduje se čehosi na baru. Snažím se přijít na to, co chce. Ale poté, co obejdeme celou kuchyň a na všechno ukážu, zjistím, že chce víno. Pokládám ho na zem a řev pokračuje. Podlévám maso, při tom se dozvídám samé důležité informace o krásných šatech Elsy z Ledového království, o Adélce ze školky a o tisícerém a prvním přání k Vánocům.

Když je maso podlito a vráceno do trouby, odskočím si zahrát soudce v kauze Duplo vs. kostky. Po chvíli se obě strany smíří s rozsudkem a utiší srdcervoucí řev. Jedna strana vyhlásí protestní akci s názvem „všechna hlína z květináčů ven“. Po několika dlouhých minutách, kdy mi v útěku z domu někam hodně daleko brání jen skutečnost, že mám nějaké to nepatrné promile a tudíž nemůžu řídit, hlínu vrátím zpět a letím směrem k troubě. Opět podlévám maso nabírající trochu tmavší barvu, než jsem předpokládala.

Dávám dítěti sirup na kašel. Utírám sirup na kašel z podlahy a jdu krájet cibuli. Cibule nakrájená, dítě visící na lince a hystericky řvoucí má stejný počet prstů jako předtím, vše probíhá dobře. Hlídám cibulku, aby se nepřichytila a mezitím odbíhám přerovnat příbory v myčce, vrátit židle ke stolu a ucítím podivný smrad. Chvíli mi trvá, než přijdu na to, odkud vítr vane, a jdu dítě přebalit. Po důkladné dezinfekci rukou si dolévám víno a přidávám do omáčky passatu.

Je šest hodin. Večeře stále není hotová, ale já už jsem stihla třikrát odsát juniorovi nudle, dvakrát změnit pohádku v televizi, vyluxovat obývák po opakovaném přesazování kytek a nesčetněkrát uklidit všechen obsah kontejnerků na tříděný odpad.

Zhruba o půl hodiny později se mi konečně daří prohlásit večeři za hotovou. Potlačím touhu bušit si do prsou jako šimpanz a bouchnout šampáňo pro vítěze maratonu. Ještě mě čeká dostat jídlo z bohu A do bodu B. Jedno dítě už je natolik ořvané a zpruzené, že se večeře ani nedotkne a druhé odmítá jídlo z principu.

Ve stavu, který by se za střízliva blížil nepříčetnosti před spácháním dvojnásobné vraždy, láduju děti do vany a zaháním je do postelí. Těším se, že alespoň jeden vděčný strávník po celém dni hladovění v práci  ocení mé úsilí. Ale odpovědí mi je pouze stručné sdělení, že by si dal radši steaky.

Tedy řeknu vám – jsem na umření, jdu spát a těším se, že už zítra nastane ten den, kdy si jdu odpočinout do práce.

 

 

Facebook Comments

Krtek – zabiják dětských ideálů

krtek

Nedávno jsem se zúčastnila jedné velmi vášnivé diskuze na téma domácích porodů. Debata se postupně stočila od dohadů ohledně (ne)bezpečí domácích porodů až k vhodnému sdělení dětem, jak vlastně přichází na svět. Maminky si vyměňovaly názory jako například v jakém věku a jakým způsobem dětem tuto skutečnost osvětlit.

A na přetřes přišel i Krteček a díl, ve kterém asistuje u porodu zaječice. V diskuzi zazněl názor, že toto je ukázka porodu řízeného Krtkem – tedy ne přirozeného porodu, a tím pádem je to nevhodný příklad pro malé holčičky a neměl by jim být zaznamenáván do podvědomí. Je prý lepší pustit dítěti v předškolním věku reálný porod v přírodě.

Nejdřív jsem to považovala za pokus o vtip. Ale jak se diskuze ubírala dál tímto směrem a také vzhledem k přizvukujícím komentářům a počtu lajků u příspěvku, mi konečně došlo, že to přítomné lesany myslí vážně. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo být v šoku, tak jsem dělala obojí. Nakonec jsem se rozhodla to „rozseknout“ tím, že znovu zhlédnu pár dílů Krtka a zamyslím se nad jeho škodlivým působením na novou generaci.

Varování: V následujícím odstavci bude prozrazena zápletka některých dílů Krtka. Text je psán jako úsměvné pozastavení a je třeba ho tak i brát. Za jakékoliv osobnostní újmy je zodpovědný čtenář.

  • Porod řízený Krtkem už jsem zmínila. Ale pro shrnutí: Nevhodný příklad pro malé holčičky jakožto budoucí matky, které si tímto zapisují do podvědomí, že řízený porod je správné řešení.
  • Propaganda umělého mléka.

Vzpomeňte si na díl Krtek a orel, kdy Krtek zachrání při povodni orla a krmí ho mlékem z lahve. Měl by se spíš zaměřit na hledání správné laktační poradkyně. 

  • Prozrazení podstaty Vánoc

Nevím jak je možně, že jsem si toho všimla až v souvislosti s porodem, ale je to tak. Krtek ničí dětem představu o Vánocích v tradičním pojetí – tedy že Ježíšek nosí stromeček a dárky. Jistě si vybavíte, že v jednom díle si kupuje v obchodě stromeček a ve své podzemní chodbičce balí dárek. 

  • Vejce je vražda

V továrně na piškoty zachrání doslova na poslední chvíli před jistou smrtí kuře, které se vylíhlo z vejce. Hotový horor!

  • Krádež je v cajku

Když Krtek se svými vypečenými kamarádíčky ukradne meloun a ještě se dopustí ublížení na zdraví prodavače, kterému meloun ukradli, náramně se tím baví.

  • Malý pyroman

Výčet Krtkových leváren ale ještě není u konce! Nejlepší hračka jsou zápalky a škrtat s nimi v lese je fakt švanda! 

  • Krtek rebelem

Přehodit pár kolíků na trase buldozeru není nic špatného. Vždyť přeci účel světí prostředky, ne? 

  • Krtek vizionář

Nakonec Krtek přináší dětem i poměrně pochmurnou prognózu budoucnosti. Co bude, až nám dojdou zásoby ropy nebo nám někdo přivře kohoutek? To se dozvíte v díle Krtek ve snu.

Tedy milé spolumatky, nevím jak vy, ale já jsem zhrozená, co to svým dětem pouštím do podvědomí!

Nicméně jsem se svými názory  a návyky natolik zvyklá žít a uplatňovat je ve výchově, že nejsem schopná ani ochotná teď něco měnit. Vlastně něco možná přeci jen ano. Chtěla bych své děti naučit, že ne vše, co se děje kolem nich, je správné. Budu teď o to víc neodbytná ve vysvětlování, že ne vše, co říkají dospělí, je pravda. A také je budu od určitého věku nabádat, aby nevěřili slepě všemu, co jim říkám já, jejich táta, strejdové a tety, babičky nebo dědečkové ani paní učitelka ve škole. Budu je vybízet k tomu, aby si všechny informace ověřovali u dalších zdrojů a aby o všem přemýšleli.

Myslím, že to nebude tak těžké. Dcera už si tuto cestu našla sama a když dostane vysvětlení, které se jí nezamlouvá, neváhá se obrátit s otázkou na někoho jiného. Myslím, že se v budoucnu nemusím obávat z její strany jakéhokoliv obviňování ve stylu “Proč jsi mi jen pouštěla porod řízený Krtkem? Teď nemůžu s klidem rodit v lese!”. Pokud se rozhodne porodit dítě na pláži, bude jí úplně ukradené, že v dětství viděla ukázku řízeného porodu.

Krtkům zdar a pocta panu Zdeňku Milerovi!

 

 

Facebook Comments

Výlet na rodnou hroudu

800px-Horní_Mokropsy,_Všenory_a_Dobřichovice,_z_Hladké_skályPřišel podzim a v naší velmi početné rodině se opět nakupilo několikero důvodů k oslavám. V tak hojném počtu to není vůbec neobvyklá situace! Vlastně je spíš neobvyklý jeden jediný měsíc v roce, kdy u nás v rodině nikdo neslaví svátek ani narozeniny. Tím měsícem je leden.

Tak tedy na konci září jsme se opět sešli, abychom oslavili několik svátků a narozenin. Oslavička byla naplánována v našem rodném domě, kde jsem už nějaký ten pátek nebyla a moc jsem se na to těšila. Znáte to, kořeny asi nikdy nepřestanou táhnout.

Máma dostala senzační nápad, že bychom tedy mohli podniknout nějakou pěší túru, abychom zavzpomínali na staré dobré časy, kdy jsme jako malé děti byly nuceny do pochodů skrz na skrz Českým krasem ať už za účelem sbírání odpadků nebo absolvování naučné stezky Ochránců přírody.

Nápad to byl veskrze dobrý, všichni bychom ho uvítali. Jen já jsem měla obavy, jak to zvládnu  s madam Měbolínožičky a možná ještě větší starosti mi dělal pan Nesnášímkočárek. Zkrátka mé vyhlídky nebyly nikterak růžové. Jediné pozitivum jsem shledala na tom, že můj muž se z oslavy šikovně vyvlíknul, takže aspoň starost ohledně jednoho nepřizpůsobivého a nepříliš nadšeného výletníka mi odpadla.

Ovšem je třeba to brát postupně a než došlo na výlet, musela jsem jeden daleko horší absolvovat. A to autem. Ó ano! I na tuto fázi jsem se velmi naivně těšila. Těšila jsem se, jak si tu cestu autem sama s dětmi vychutnám, staré známé silničky s vyhlídkou, sem tam nějaké to „Maminko, mně se chce blinkat!“ a „Kdy už tam budeme?“, ale jinak klídek a pohoda.

Jak jsem brzy zjistila, nečekaly mě jen známé klikatice, ale také objevitelská expedice. Celá cesta probíhala hladce, ale pár kilometrů od cíle, přímo u odbočky s názvem mé rodné vsi (tomu se říká pech), mě zastavil zákaz vjezdu. Jak bývá na našem území pravidlem, značení objížďky se u toho samozřejmě nevyskytovalo.

Po marném pokusu dotázat se dvou kolemjdoucích se mi nedostalo žádné uspokojivé odpovědi. Jeden popis cesty byl sice velmi přesný, ale doprovázený názvy vesnic, o nichž jsem v životě neslyšela. A druhá rada zněla „Projeďte ten zákaz vjezdu.“ Pro člověka s mým orientačním nesmyslem by jistě byla druhá varianta jistější, nicméně jsem ji vyřadila ze seznamu možností. Zaparkovala jsem na bezpečném místě a zvažovala následující možnosti:

  • Otočit se a jet zpět domů, cestou se stavit v cukrárně, aby se neřeklo.
  • Zkusit tu absolutně neznámou cestu, kterou mi velmi ochotně popsala jedna paní.
  • Risknout krátkou cestu po dálnici bez dálniční známky.
  • Pokračovat na Prahu a vzít to druhou stranou, kterou bych měla relativně znát (třas v kolenou, břichabol při představě Pražského okruhu).

Zkrátka jedna varianta lepší než druhá, kromě té první všechny nereálné pro někoho, kdo je schopný zabloudit i cestou do obchodu. Nakonec jsem využila nápovědy manžela na telefonu a nechala jsem se navigovat na delší, ale bezpečnější trasu.

No jo, to by vše bylo hezké, ale mělo to háček. Respěktive několik háčků a těmi byly další objížďky, uzavírky, desetiminutové prodlevy na železničním přejezdu a nakonec i moje blbost při odbočování z kruhového objezdu.

Při třetí objížďce už jsem se rozbrečela, to byla jasná pomsta! A ze zadního sedadla mě směle podporovala Valentina, Eliášek jí začal po chvíli přizvukovat.

Když jsem po hodině a půl zběsilého hledání dorazila na místo, byla jsem už úpně vyčerpaná a zralá na postel. Máma ovšem neustále švitořila, kam že se to tedy vydáme na ten výlet, aby nám to hezky vyšlo do odpoledních hodin, kdy jsme měli rezervaci v nedaleké pizzerii.

Nebudu vás trápit detaily. Z původních tří variant kratších výletů (všechny okolo 7-8 km) jsme nakonec zvolili procházku kolem řeky se zastávkou na dětském hřišti a tak jsme došli skoro nejkratší trasou do pizzerie. Člověk míní, děti mění.

Prožili jsme nádherný podzimní den a já osobně se těším na další takový. Hlavním bavičem tlupy byla samozřejmě Valentina, díky jejím nekončícím hláškám nikomu úsměv na tváři nestihl ani ztuhnout.

Největší výbuch smíchu bezesporu vyvolala otázka, kteoru vybafla na kolemjdoucího rybáře: „Čau! Kde máte rybu?“ Nebohý rybář ani nevěděl co odpovědět, tak jen vykoktal, že ji zase pustil do vody. To ovšem zvídavé dítě nemohlo zastavit a proto následovala další otázka: „A proč? Já myslela, že si ji uvaříte k večeři!“. Jindy zase vymýšlela strategii, jak bychom mohli koupit koně a vzít si ho domů tak, „aby si toho tatínek nevšimnul“.

Byl to zkrátka úžasně strávený den. Ano, málem jsme se nedostali na místo, Valentina byla celý den jako utržená ze řetězu a neustále nás všechny velmi hlasitě informovala o všech svých nápadech, Eliáš byl většinu dne protivný a nesnesitelný, moje máma jako obvykle chaotická a roztěkaná a já jsem od ní k nadcházejícímu svátku dostala opět oblečení o tři velikosti větší než jaké obléknu, ale STÁLO TO ZA TO! Není nad to kochat se krajinou se zabarveným listím všude kolem a přitom vnímat to důvěrné známé okolí.

 

20150926_144210[1]

Facebook Comments