Novoročními předsevzetími k šílenějším zítřkům

ja-kytaraVšechny ty nesmysly, které na Nový rok sami sobě zadáváme pod vlivem zbytkového alkoholu v krvi, dokážou být vážně velmi deprimující.

Pro letošní rok jsem si dala nejšílenější předsevzetí a to hrát na kytaru celkem 274 hodin a 30 minut (a to jsem byla naprosto střízlivá! – pozn. red.). O něco méně vražedně sice zní 45 minut denně, ale záleží pouze na úhlu pohledu. K dnešnímu dni mám už 90 minut zpoždění. Z druhé strany jsem v tomto roce zahrála už 405 minut a to jde. Co mi taky zbývá jiného? Novoroční devadesátiminutová sekyra nade mnou visí jak Damoklův meč, proto si nemůžu dovolit žádný den vypustit a hraju i když mám za sebou sérii nocí o maximálně 4 hodinách spánku (a to ještě převážně ve stoje). To vše po 1,5 roce nepřetržitého mizerného spánku, takže bych si místo drnkání na kytaru nejradši šla pobrečet do koutku, jakého tyrana jsem to porodila.

Dále jsem si dala za úkol napsat v tomto roce alespoň 52 článků. A tady už je dosavadní výkon horší… Mám jeden. Ale nevadí, opět se na to dívám optimisticky – povinnou kvótu jednoho článku týdně jsem za minulý týden splnila, tak teď už jen doufat, že úměrně požadavkům neporoste ještě spánkový deficit, který by mě mohl dostat na pokec s chocholouškem. Zase bych si popovídala s někým, kdo by mi konečně rozuměl.

Teď už vím, že jsem se měla na všechna předsevzetí vykašlat a dát si místo toho hlavní úkol pro rok 2016: spát aspoň 2562 hodin. V horizontální poloze, v posteli a s minimálním prostorem 90 cm okolo. Není mi tedy jasné, jak by to Vesmír zařídil. Možná by mi poslal předpis na valium nebo dithiaden. Ale jak se říká – pozdě bycha honit. Každopádně nad tím teď nemám čas moc dumat, protože nastal čas na dnešní pětačtyřicetiminutovku hry na kytaru. Je fakt těžký žít s učitelkou, zvlášť když s ní bivakujete v jednom těle.
Takže kávě zdar, předsevzetím zmar a spánek je prej pro nuly.

 

Facebook Comments

Pravidla pro přežití vánočních svátků

VánoceVánoce – svátky klidu a míru. Zvláštní ale je, že o nich ve výsledku skoro nikdo nemluví jako o svátcích klidných a už vůbec ne mírných. Vlastně se většinou skloňují slova jako „šílenství“, „mánie“ nebo „manželovražda“.

I v té nejnormálnější a nejklidnější rodině obvykle k nějaké té kolizi dojde. A nejspíš mi dáte za pravdu, že lze mluvit o štěstí, pokud je jen jedna. Můžete totiž dospět k prožití jedné velké krize od začátku do konce Vánoc.

Po letošní čerstvé zkušenosti jsem dala dohromady pár poznatků nezbytných pro přežití Vánoc v kruhu rodinném.

Svařák – elixír života

Moje máma vždy říkala, že na Vánocích je nejlepší punč. Já bych si dovolila nesouhlasit. Nejlepší je svařák! Nebýt svařáku, asi bych letošní Vánoce netrávila na současné adrese, ale buď v borské věznici – pavilon B nebo o kus dál v dobřanském parku místní psychiatrické léčebny. Takhle mířím spíš k Apolináři do protialkoholické léčebny, ale ani tam by to nemuselo být tak zlé. Akorát bez svařáku.

Pro jasnou představu uvedu pár příkladů, kdy vám může svařák zachránit život.

  • Dítě se na sebe všemi možnými způsoby snaží shodit stromeček se vší parádou a je v této činnosti velmi vytrvalé. Dejte si svařák. Na skutečnosti, že se dítě chce zabít a k tomu zdemolovat půlku bytu, stejně nic nezměníte. Ale s trochou svařáku si ušetříte nervy na horší časy.
  • Partner má připomínky ohledně konzistence salátu, množství řízků nebo vašeho účesu? Dejte si svařák! Partnerovi tím pusu sice nezavřete, ale sobě ano.
  • Tchyně, maminka, babička nebo jiný člen rady starších a moudřejších vám uděluje životní moudro neslučující se s životem matky 21. století? Dejte si svařák. Ale nenabízejte starší osobě také, chytla by slinu a v poučování by pokračovala s ještě větší vervou.

Mytí oken v zimě škodí zdraví (a oknům)

Vážně nevím, z jaké tradice tohle předvánoční uklízecí šílenství vzešlo, ale je to naprostá kravina. Většina rodičů stejně musí povinně lepit do oken papírové vločky s láskou vyrobené jejich ratolestmi. Celé to patlání izolepy a skákání kolem oken se světýlky a dalšími více či méně vkusnými doplňky nakonec docílí akorát toho, že jsou okna po Vánocích zralá na další mytí.

No řekněte – má to smysl?

S celkovým úklidem bych se držela spíš zpátky a dala za pravdu příspěvku, který pravidelně před Vánoci koluje po sociálních sítích. Píše se v něm, že Ježíšek se narodil ve chlévě, tak byste se měli snažit, aby se u vás cítil jako doma.

Vykašlete se na cukroví a udělejte vaječňák

Manžel mi prokázal obrovskou laskavost hned na začátku našeho společného soužití. Zakázal mi péct vánoční cukroví. Nikdy jsem pro tuto činnost neměla moc pochopení a mezi námi dodnes ani netuším, co je vlastně to těsto na linecké a z čeho se dělá. Naučila jsem se ale vyrábět vaječňák a to je k nezaplacení. Snadný recept a něco sladkého ke kávě je na světě.

K výrobě dostatečného množství vaječňáku budete potřebovat litrovou láhev. Víte jaká se k tomu výtečně hodí? Přeci láhev od svařáku! Dále viz první pravidlo.

 Lesní školka taky školka

Asi tak po dvou dnech, kdy se dosytosti nabažíte rodinné pohody kterážto vám leze už i ušima a nosem, začnete proklínat prázdniny. A babičky, které se o děti raději nehlásí. Jak se stupeň zoufalství postupně zhoršuje, zvažujete i varianty dříve rezolutně zavrhované: mateřské centrum, jesle a nám žijícím v lesích začne hlavou vrtat i lesní školka. Ač jsem si pod tím pojmem nedokázala dřív nic představit, teď mám před očima obraz naprosto jasný. Zavést děti do lesa a zdrhnout se jeví jako bezva řešení. Koneckonců pro své děti chci jen to nejlepší a čerstvý vzduch JE tím nejlepším, no ne? Neočkované děti ani srny mě netrápí.

Pravidlo o spodním prádle a hořící svíčce – velmi důležité!

Pokud vám Ježíšek nadělí rajcovní značkové spodní prádlo, nikdy ale opravdu NIKDY ho nepokládejte do blízkosti hořící svíčky. Byť je tento počin hnán dobrým úmyslem (totiž rychle to odklidit z dohledu, aby nedošlo k pohoršení mladé generace), může mít až fatální následky.  Nicméně historka o hořících kalhotkách na Štědrý den sklízí úspěch.

Společenské hry pro děti = trest pro rodiče

Asi jste si toho už všimli. Děti dostanou hromadu dárků v životní velikosti a z čeho mají největší radost? Myslíte, že vede všestranně edukativní hra, kterou jste vybírali několik dní, aby rozvíjela kreativitu, fantazii či matematické a jiné schopnosti vašeho zlatíčka? Omyl! Největší úspěch sklidí ta nejobyčejnější cetka s nápisem Made in China zakoupená na poslední chvíli v hračkářství.

Dítě časem vezme na milost i onu hru, v tu chvíli ale nastane pravé peklo. Ono hrát stále dokola Monopoly, Dostihy a sázky nebo Carcassonne několikrát za den, to člověka úplně sebere. Potom ani neví, jestli kupuje koně nebo cukrárnu, stejně to vždycky končí zoufalstvím a dětským řevem, že chtělo raději pouť, kterou jste koupili vy, a proto jste nejhorší rodič na světe.

 

Teď už mám potřebné know-how a nezbývá než doufat, že příští Vánoce strávím opravdu v klidu a míru. Jen si budu muset dát pozor, abych při nácviku zvládání krizových situací nakonec neskončila v té protialkoholické léčebně.

Snad budete mít to štěstí i vy.

Facebook Comments

Prokletí jménem mladistvý vzhled aneb To nechceš!

 

????????????????????????????????????

Všichni chtějí vypadat mladě. A kdo ne, ten je považován přinejmenším za podivína nebo blázna. My ostatní pak zděšeně pozorujeme nejrůznější výjevy v ulicích jako třeba babičky v legínách a minisukních. A vy, kdo to neznáte… Buďte rádi!

Dle mého soukromého výzkumu existují dvě skupiny lidí. Tu první tvoří ti, kteří se za každou cenu snaží omladit. Na druhou stranu my ve druhé skupině kolikrát vypadáme mladě až moc. Někteří z nás ale potom mají spoustu príma zážitků!

Velmi často slýchám věty jako: „Co já bych dal/a za to vypadat mladě jako ty!“ nebo: „Počkej, jednou na to budeš vzpomínat!“ S tím druhým výrokem bych i souhlasila – budu na to určitě jednou vzpomínat. Ale stejně sentimentálně budu pravděpodobně vzpomínat i na pohodové porody a strašně hodňoučké dětičky, levnější potraviny a hodného šéfa.

Ale já vám říkám: nechtěli byste vypadat mladě jako já. Opravdu ne. Není o co stát, když zamrznete vzhledově u sedmnáctiletého výrostka. Pominu-li neustálé vytahování občanky při nákupu jakéhokoliv alkoholu, zcela běžného tykání od cizích lidí, přejdu k tomu nejlepšímu. Jako učitelka v „lidušce“ se tím bavím opravdu hodně často. Měli byste vidět, jak se tváří rodiče, kteří ke mně poprvé přivedou dítě. Jsou ve většině případů naprosto zděšení, do jaké třídy to vstoupili, jestli se nespletli a kdo je, krucinál, ta holka vevnitř. Když mi ale i vlastní dcera řekne, že nevypadám jako její maminka, je to už asi opravdu k zamyšlení.

Z letošního adventu mám pár obzvláště zdařilých zážitků, o které se s vámi ráda podělím. Abyste věděli, kolik radosti si člověk s takovým mladistvým vzhledem může užít.

Dnem trapasů bych vyhlásila ten den, kdy jsem byla zaangažována vedením školy, abych poslala žáky zazpívat na vernisáž. Po příchodu do místního muzea, kde se vernisáž konala, jsem se bavila s ředitelem, ten si zapsal program a jména mě a kolegyně. Pak se na mě podíval a řekl, že asi zná mého otce. Ujistila jsem ho, že mého otce určitě nezná, protože není místní. Nakonec jsme dospěli k tomu, že zná manžela.

Jinak se vernisáž vydařila, děti zazpívaly v rámci svých možností dobře a po skončení jsem plnila svou asi jedinou funkci na místě – usmívala jsem se na všechny a tvářila se přátelsky a čekala, až všichni odejdou, abych mohla jít taky domů. V tu chvíli ke mně přišla paní z místního tisku a povídá: „Mohla bych si tě vyfotit u betlému? Když jsi tak hezky zpívala…“

Odolala jsem pokušení se zviditelnit a zahodila šanci dostat se do novin jakožto dvanáctiletá žákyně ZUŠ. Paní novinářku jsem nasměrovala na správnou osobu a jela domů. Cestou jsem se zastavila nakoupit a do košíku jsem přihodila nezbytnou lahvinku vína. Bylo mi jasné, co mě čeká u pokladny, tak už jsem pomalu začala lovit občanku. Ale ten milý pán ji ani nechtěl. Asi jsem vypadala vážně zbědovaně. Jako správná úča.

Ptala jsem se ho: „Vy po mně nechcete občanku?“ a on se uchechtl se slovy: „No původně jsem vám o ni chtěl říct, ale pak jsem si vzpomněl, že ji tu po vás chtěl minulý týden kolega.“  Bezva. Už i v supermarketu jsem známá firma. Poté mě ten milý prodavač uklidnil prohlášením, že podle jeho odhadu po mně tu občanku budou chtít ještě tak deset let.

Po týdnu, kdy jsem si už už začala připadat jako dospělá, jsme s kolegyní ze školy pořádaly koncert. Však víte, takové to předvánoční cvrlikání. Dětičky si zahrajou nějaké koledy, rodiče si zaslzí, učitelé se ztrapní. Alespoň já jsem tedy využila všech možností jak se ztrapnit, to mi věřte. Ať už to bylo formou nemožného uvádění nebo ještě nemožnějšího doprovázení na klavír, to jsem ovšem dovedla k dokonalosti v předposledním čísle, kdy jsem musela konstatovat, že nemám k doprovodu ani noty.

I přes to všechno ale bylo publikum nadšené. Prý mají moc rádi koncerty s uvolněnou atmosférou, jakou jsme vytvořily my. A celý zážitek završila jedna maminka, když mi řekla: „Bylo to moc hezké. A já už teď aspoň vím, že jste učitelka a ne žákyně. A budu vás o to uctivěji zdravit.“

A co vy ostatní? Pořád ještě chcete vypadat mladě jako já? Je to vážně zábava! Rozhodně se těším, až to moje novorozeně č. 1 nastoupí v září do školy a já budu mít další náměty k povídání. 🙂

Facebook Comments

Pasta á la Elis

Dneska je to naprosto trapná pohoda. Úplně jako by vařil Emanuel Ridi nebo Pohlreich. Ani nevím, jestli to stojí za zdokumentování. Jen asi dvakrát během celé doby vaření oběda jsem odolávala pokušení nalít si do kafe rum. To je úspěch!
Tak tedy dnešní královské menu sestává z těstovin s mletým masem a smetanou. Ale abych nekecala, zase úplná pohoda to nebyla. Nastalo pár okamžiků, kdy jsem se docela i bála, jestli oběd bude vůbec hotov nebo jestli bude poživatelný pro zhýčkanou bytost moderní doby žijící ve střední Evropě.
Jeden z těch momentů nastal ve chvíli, kdy jsem se už už chystala zamíchat připalující se masovou směs na pánvičce a zjistila jsem, že Eliáš mi odnesl všechny špachtle na nějaké předem určené a dobře utajené místo. Po chvíli zuřivého hledání jsem nakonec jednu našla.
Tak fajn, špachtle nalezena. Ovšem to samé se bohužel nedá říct o koření. Vím prdlačku o tom, čím takové jídlo okořenit. Kdybych se měla řídit receptem, asi bych musela vyhnat děti ven pro muškátový oříšek. Nevím sice co to je, ale podstatné je slovo oříšek. Určitě se to dá sehnat v lese.
Chtěla jsem tam dát alespoň oregano, abych vypadala světaznale a taky že vím, čím co nahradit. Jak říká Babica: „Když nemáte bílý jogurt, dejte tam borůvkový.“ Když to říká Babica, musí to být pravda. Že bych místo muškátového oříšku nastrouhala vlašský? Mělo by to logiku… Ne, oregano bude lepší. Jenže oregano se u nás taky nevede. Nu což, tak tedy trocha soli a pepře to jistí. Konec konců je to jídlo určené i dětem, no ne? Spolek nature matek by ze mě měl radost. Teda až na to, že maso je vražda, vejce a mléko týrání zvířat a pšeničné těstoviny zlo.
Sice mi trochu nevystačila smetana, ale samozřejmě si vím rady. Přidávám polotučné mléko a trnu, aby se to nesrazilo. Zdá se, že ne. Tak tedy dám vše do zapékací mísy a šoupnu do trouby. Mezitím končí v televizi Popelka a je nezbytně nutné jít okamžitě pustit Sněhurku nebo Krásku a zvíře.

Poznatek dne: Když máte smíchat těstoviny s omáčkou, je dobré vzít si dostatečně velkou pánev...
Poznatek dne: Když máte smíchat těstoviny s omáčkou, je dobré vzít si dostatečně velkou pánev…

Hned po vyřešení dilematu ohledně kulturní vložky (mimochodem zvítězila nakonec Popelka podruhé – pozn. red.) se vracím k troubě a zarazí mě lehce přichycený obsah uvnitř. Nechápu, co se děje, protože přesně kvůli takovým případům pouštím troubu raději na nízkou teplotu. Zjistím, že i program je jiný než ten, který jsem nastavila. No jo, holt malý šéfkuchař měl jiný záměr a přešteloval si troubu k obrazu svému.
A je to hotovo. Snědeno během chvíle. Všechno snažení zmizelo závratnou rychlostí. Obzvlášť zajímavý je tento úkaz u Valentiny, která normálně nejí nic a ještě projevila své jazykové nadání poděkováním: „Senk jů, madr!“
No řekněte mi – má vůbec smysl se patlat se složitými pokrmy, když všichni strávníci si stejně nejvíc pochutnají na prachobyčejných těstovinách?

Facebook Comments

Zápisník malého teroristy

  IMG_7335[1]

Dost bylo umírněné snahy přivést rodiče na svou víru nonstop day&night pařby. Představte si, že ti měkkýši si dovolují v noci i spát. A co hůř… Všechny mé dosavadní pokusy, kdy jim v noci připomínám, že noc je ještě mladá, končí fiaskem. Pusu mi zacpou lahví s mlíkem a tím to hasne.

Je třeba přitvrdit. Vyhlašuju svatou válku. Jestli okamžitě nezačnou sdílet mou životní filozofii a nebudou skákat, jak já pískám, bude to pro ně mít katastrofální následky. Už teď jsou nalomený a dorazit je nebude problém.

První fázi mise už jsem zahájil a celkem se daří. V noci jsem vytrvale vyřvával „Pařímeeee!“ kdykoliv mě uložili do postýlky s úmyslem zdrhnout a jít spát.

Sice na mě zkoušeli nějaký ty svoje fígle uspávačů hadů, ale to věčné „Ššššššššš“ mi lezlo na nervy, že jsem se radši začal dusit nudlí. Pořád lepší odsávačka než postýlka.

Tady je má dokumentace dosavadního průběhu mise:

 

20:00

První pokus hned po uložení do té pekelné vrzající klece, kterou nazývají postýlka. Přišel mě uklidnit fotr. No jo, přiznám se, že jsem byl celodenním zlobením tak vyčerpanej, že jsem i na chvíli zdřímnul.

21:30

Už jsem vyspalej a chci pařit. Kde je kdo? Aaaa, přišla matka, je to dobrý. Tu mám na háku, ta mě vezme. Pochrochtávám si u ní na rameni, ale až do chvíle, než mě zase položí do postýlky. Tím si to u mě fakt rozházela. Řvu jako o život.

21:35

Dveře se otevřou. No hurá, to jí to ale trvalo. Ale ne! Poslala ke mně fotra. Ten mě z postýlky nevyndá.

21:50

Tak nakonec mě z postýlky vyndal. Trochu si u mě zlepšil reputaci. A dokonce mě vzal i k sobě do postele. Usnul sice dřív než já, ale aspoň jsem si mohl krátit dlouhou chvíli šťouráním se v jeho nose.

Možná si na chvíli zdřímnu.

1:45

Co to zase je? Jak jsem mohl dopustit, aby mě přenesli zase do tý rozvrzaný postýlky? Teď jim to natřu.

Matka mi zase nutí tu flašku s mlíkem, bleee. No ale lepší než postýlka, žejo. Tak si dám a pak se tvářím jen pro pořádek, že si schrupnu.

4:45

No dobře. Přiznávám se. Tak jsem si trochu schrpnul. A co má být? I ty největší pařmenské hvězdy si musí dát občas voraz. Ale už zase žiju a křičím do světa svou pařmenskou víru.

Máma přichází přesně, jak jsem chtěl. Ale ne! Zase mi nutí to mlíko. No co mi zbývá, tak si trochu dám. Jenže tohle nezvládla – zase mě pokládá do postýlky. Přitvrzuju v řevu.

4:50

Pořád nikdo nejde. Asi budu muset přitvrdit. Zkusím vzbudit sestru. Technicky vzato sice nejsme na jedné lodi soudě podle toho, jak vyspává po ránu, ale třeba by se dala zlomit.

Povedlo se! Teď už fňuká i ségra a z ložnice se ozývá dohadování, kdo sem k nám teda jako dojde.

4:55

Přichází nasupenej fotr. No nazdar. Procedí skrz zuby něco, co tady nemůžu publikovat, a bere si mě do ložnice. Houpeme se na křesle a je do docela švanda! Akorát mi v břiše šplouchá ten hektolitr mlíka, co do mě matka nalila. To houpání je tááák hezký. Až bych z toho… NE! To nemůžu. Nebudu spát! Nebudu spát! Nebudu … Spát … Ne … Chrrrrr!

6:25

Tak tohle mi moc nevyšlo. To se teda vážně nepovedlo. Budu muset vymyslet novou strategii.

Nebo ne? Fotr ráno povídal něco o tom, že mě dneska bude držet celý den vzhůru. Konečně rozumné rozhodnutí! Už skáče, jak já pískám! To se mi líbí!

Ještě dopilovat taktiku na noc.

 

Facebook Comments