Kdo je Eliška?

Jmenuju se Eliška Kovalská a mou životní láskou je hudba. Našla jsem si k ní poněkud komplikovanou cestu, ale nyní jsme nerozluční parťáci. Vystudovala jsem konzervatoř s obory zpěv a kytara, své znalosti soustavně prohlubuji a dlouhodobě předávám dál prostřednictvím výuky hudby.

Snídat, obědvat a večeřet to, co milujeme, a ještě si o tom nechat v noci zdát, to je přání každého z nás. A mně se tohle přání splnilo. Vnímám hudbu jako nedílnou součást svého života, za kterou jsem vděčná, a je mi ctí a potěšením tento dar šířit dále.

Možná čekáte, že ze mě teď začnou padat věty o tom, jak jsem byla odmala opěvována coby hvězda a budoucnost rodiny a že mi ležela od samého začátku u nohou prkna, která znamenají svět. Či snad že má hudební kariéra byla všem od samého začátku zřejmá, protože jakmile jsem vyndala dudlík z pusy, vystřihla jsem árii od Pucciniho a zatančila tanec Louskáčka. Ono to však bylo trochu jinak.

“U ničeho nevydržíš a nic z tebe nebude!”

Jako dítě jsem neposlouchala ani tak moc často slova: “Jsi dobrá! Pracuj na sobě a bude z tebe něco velkého! Fandíme ti!” Daleko častěji to bylo toto: “Škola ti nejde, u ničeho nevydržíš, nic z tebe nebude.” Věřte nebo ne, ale když se to na vás valí horem dolem, zkrátka tomu jednoho dne uvěříte, svěsíte ramena a řeknete si: “Asi ze mě vážně nic nebude. Je čas připravit se na zářnou kariéru popeláře.”

Prostě zpívej

Tehdy se odkudsi objevila myšlenka: Zpívej. Zvláštní je, že vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Na hodiny zpěvu jsem nechodila, ve sboru jsem nikdy nedostala sólo a při každém koncertu mi máma nezapomněla vytknout, jak málo otvírám pusu. Všechno nasvědčovalo tomu, že kariéra profesionální pěvkyně je mi souzena asi se stejnou pravděpodobností jako dráha akrobatky na visuté hrazdě.

Nedostatkový artikl jménem učitel zpěvu

To přesvědčení však nejen zůstávalo v mé hlavě, ale naopak stále více sílilo. Ponoukalo mě k hledání učitelů zpěvu a snášení prvních verdiktů o tom, že se na konzervatoř asi nikdy nedostanu. Má první učitelka mi dala nezapomenutelné lekce.Ta první byla o vytrvalosti, kterou podpořila ne právě pozitivním ohodnocením mého talentu. Už při druhé hodině vzala své prohlášení zpátky a začala mě učit, jak využívat naplno svůj dar, své zlato. A ejhle, už za dva roky jsem byla přijata na konzervatoř.

Kytara sem, kytara tam

Celá tato cesta začala někdy před třinácti lety a díky ní jsem dnes tam, kde jsem chtěla být. Naučila jsem se následovat intuici a přijímat ty zdánlivě nedůležité věci, které se mi objevily v cestě. Jednou z takových “maličkostí” byla i hra na kytaru, kterou jsem navzdory názorům okolí nakonec také vystudovala na konzervatoři a dnes mě živí. Naučila jsem se přehodnocovat své původní představy, nelpět na nich a zároveň hledat pro sebe to nejlepší.

Těhule na vysněné škole

Když jsem si splnila sen a dostala se na druhý pokus na konzervatoř, všechno vypadalo dokonale. Najednou jako by všichni v rodině měli křišťálovou kouli a doslova cítili v kostech mé angažmá v operních scénách těch nejzvučnějších jmen. Křišťálová koule se však patrně porouchala, když je zapomněla upozornit, že budoucí operní diva je zcela neplánovaně těhotná a zavírá si tím cestu k perfektně nalajnované kariéře.
Dlouho jsem se toho snu nevzdávala. Jako buldok jsem se zakousla do úkolu dostudovat stůj co stůj a to hned oba dva mé obory – tedy zpěv a kytaru. Všichni si klepali na čelo, že to nejde. Žádná matka malého dítěte nemá tolik času, aby dokázala denně několik hodin trénovat. Nebo snad jo?

Matka zvaná turbomyš

Během osmi let mateřství s paralelním studiem a prací v ZUŠ jsem získala nedocenitelné zkušenosti.
První zkušenost je s diagnózou matka jako takovou, což je asi ta nejzávažnější nemoc, co existuje. Nutí vás jednat v rozporu s vlastními potřebami a mnohdy i zdravým rozumem. Doslova vás dotlačí lézt po střechách, když vás malý andílek zamkne v pokoji, lovit v záchodu hřeben na vlasy a přehrabovat se v pytlíku od vysavače ve snaze najít ztracenou součástku z Lega. A ne abyste se v těchto chvílích nedej bože otočili zpátky do minulosti ke svému bezdětnému já a pokoušeli se srovnávat a filozofovat! Ale to je jedna jedna strana mince.
Především jsem se však naučila, že když chce člověk umět hrát a vlastně celkově ten život tak trochu stíhat, musí mít perfektní disciplínu. Několikrát jsem chtěla všeho (rozuměj hudby) nechat a žít “normálně”. Jednou jsem to i zkusila, ale zjistila jsem, že k tomu takzvaně normálnímu životu patří i pocit naprostého vyhoření a frustrace, který mě jednou téměř udolal.

Hudba jako kouč osobního rozvoje? Proč ne!

Naučila jsem se najít klid ve své vlastní mysli a vnímat hudbu jako očistnou kúru, nástroj seberozvoje, něco, co mi dodávalo každým dnem sebedůvěru.
Při zpěvu trénuju oddanost své intuici a při kytaře zase testuju svůj smysl pro disciplínu. Současně je pro mě velkou výzvou překonávat své strachy a nízké sebevědomí při veřejném vystupování.
Narozdíl od hodin fyziky, o nichž se mi dodnes zdají noční můry, se i teď v oblasti hudby nadšeně vzdělávám. Hltám každou informaci o nových metodických postupech při výuce, o různé interpretaci nebo technikách zpěvu či hry na kytaru. Zkrátka teď vím, že i studium je zábava.

A přesně to předávám dál. Neslibuji, že z každého udělám profesionálního hudebníka. Toto rozhodnutí třímá v každém takovém jedinci a ten se musí rozhodnout na tuto cestu se vydat. Mým cílem je ukázat lidem, že hudba může být plnohodnotným parťákem v každodenním životě a že není jen pro vyvolené.

 

 

 

 

 

 

Facebook Comments