Fordem tam a s dědou zpátky

Člověk si dlouho klade otázku, v čem je fakt borec. Já nejsem žádnou výjimkou. Lámu si s tím hlavu stále a to i přesto, že jsem už mnohými (svými žáky například – pozn. red.)  považována za generaci fosílií. Ale včera mi konečně došlo, kde je můj pravý potenciál. Přišla jsem na to, že bych si normálně mohla zřídit živnost na psaní historek o tom, jak jsme někam jeli, během toho nám odešlo auto a musel nás potom odvézt děda.

Zkrátka ten oblíbený vtípek „Fordem tam a vlakem zpátky“, který tak rád používá náš mechanik, když k němu auto přivezeme, jsme dotáhli k dokonalejšímu: „Fordem tam a s dědou zpátky“.

A vždycky se to stane v březnu, to je zvláštní. Jako před dvěma lety když jsme jeli za babičkou do lázní.

Jednoho březnového sobotního rána jsme se probudili do řádné chumelenice. Což nás jaksepatří rozladilo. Pažout nejméně hodinu častoval počasí nelichotivými výroky o ruském filmu a poté s brbláním odjel kamsi za vzděláním.

Já jsem se připravovala na velký koncert na Svaté Hoře v Příbrami, který jsme měli se sborem naplánovaný už týdny. To bude fakt terno, říkala jsem si. Kdoví, jestli  vůbec zvládnu zpívat v takové zimě. A už jsem se chválila, jakej jsem fakt borec, když to dám a že toto bude aspirovat na největší zážitek v horizontu několika let.

To jsem ale ještě nevěděla, že daleko větší zážitek bude se do té baziliky dostat. A že si možná zahraju na boží zjevení nebo tak něco.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si nestíhám před odjezdem na koncert dát své obvyklé vejce na měkko, bez něhož zkrátka nezpívám, jsem začala propadat lehké panice. Tak fajn, budu si alespoň hlídat hranici řvaní na děti, abych se úplně neunavila. To snad postačí.

Křivka nestíhání je však stále nemilosrdnější a já stále pokukuju z okna na zasněženou (fuj!) krajinu a naše auto pod nánosem toho bílého hnoje. Vzdávám tu věc s hranicí řvaní a začínám kvaltovat. Nebo alespoň řvát na děti, ať hejbnou.

Když se konečně po nekonečných dvaceti minutách vykýbluju s dětmi z verandy až před domovní dveře (hodně podstatných pět metrů naší pouti), mám zase takový ten pocit zadostiučinění, že to fakt zvládám. Teď už jenom zvládnout cestu do Příbrami, vyložit děti u babičky a dát si sprint do kostela. To půjde.

Děti se natěšeně ženou k autu v očekávání brzkého přistání u babičky. Já s o dost menším entuziasmem vyndavám  škrabku a věnuji se bohulibé jarní činnosti, jakou bezpochyby takové škrabání auta je.

S myšlenkou, že tohle byl ten největší opruz dnešního rána sedám do auta, posílám sboru zprávu, že vyrážím a budu mít takové tradiční zpoždění. Já to přeci zvládnu. I bez Pažouta.

Auto kupodivu nastartuje. Projeví i jakýsi pokus o jízdu, nicméně to jde dosti ztuha. Asi tím sněhem, napadá mě. Stejně musím jet pomalu, že. No jo, jenže ono to vážně tak nějak nechce jet. Do toho se rozsvítí kontrolka ABS, která mě lehce vyvede z míry.

Na to nejsem zvyklá na takový srandy. A zrovna dneska. Vzpomněla jsem si na tabulku s přehledem automobilových kontrolek, které kolují na všech možných internetech pro ženy. ABS tam vysvětlovali jako „asi bude sex“.

„A co já s tím?“ odpovídám kontrolce, která však vytrvale svítí dál. Zkouším tedy nápovědu Pažout na telefonu. Jenže ani Pažout neví, co může znamenat kontrolka ABS, i když na ten sex by prej slyšel.

„Nevím. Jeď pomalu. Musím jít,“ loučí se.

Není nad rodinu. Zvlášť tu na telefonu.

Beru si radu k srdci a jedu fakt pomalu. Vlastně dost pomalu. O dost pomaleji, než bych ve skutečnosti chtěla. Hlavně teda do kopce to moc nejde. Ani na dvojku a nakonec ani na jedničku.

To už i mně došlo, že to dneska asi nepojede. Zatímco jsem to pojala jako komentovaný zápas já versus auto, publikum na to velice hlasitě reagovalo. Na zadních sedadlech se strhla hotová vřava ohledně toho, zda pojedeme k té babičce či ne.

Proběhl chabý pokus o návrat nebo alespoň přiblížení se naší garáži, ten však ztroskotal u nejbližšího převýšení, které ford prostě nezvládnul a byl proto odstaven na nejbližší louce. Zatímco děti pokračovaly v litaniích ohledně toho, proč nejedeme k babičce, já jsem se pokoušela vymyslet plán, jak to zařídit. Valji pohotové řešení „chytíme si taxíka“ mě nakoplo k akci. Vždyť máme dědu. To je nápad!

Nedalo by se říct, že se děda tvářil dvakrát nadšeně, ale nakonec odvezl děti k babičce a mě vstříc vytváření kulturních hodnot.

Takže jsem nakonec to zjevení na Svaté Hoře zvládla i se selfíčkem. Pak už to byla všechno brnkačka. Koncert  dopadl  na výbornou. Abych přihodila nějaký ten bonmot ze zákulisí, tak musím říct, že je celkem zážitek, když varhaník při vašem sólu vyndavá z kláves varhan granule s jedem na krysy. Ale všechno je jednou poprvé, no ne?

Zbytek dne plynul ve stylu čekání na Pažouta u našich nad sklenkou vína (dvěma, třemi), dortem a s příjemnou konverzací. Když se to vezme kolem a kolem, nebyl to tak špatný den.

Jak mě napadlo při té třetí sklence: To, že jsou okolnosti na houno, ještě neznamená, že si necháš zkazit den.

 

Pobavila vás tato perlička z našeho života? Mám pro vás dobrou zprávu! Je jich plná kniha. Pojďte se pobavit nebo darujte trochu smíchu někomu blízkému. Více info o knize ZDE >>

 

 

A video na konec (P. S.: Já nejsem ten plešoun):