To, že něco nevíš, z tebe nedělá blbce

Už několik týdnů se mi honí hlavou taková myšlenka a dosud jsem ji odháněla s tím, že: Tohle si asi nikdo nemyslí. Nebo že: Tohle se neříká, na mém blogu se nehodí mluvit sprostě a tak. Ale ona se ta myšlenka stále vrací. A tak si říkám, že to asi není jen tak.

Ta myšlenka zní: To, že teď něco nevíš, neznamená, že jsi blbej.

Pokud vám to zní jako naprosto samozřejmá blbost a nechápete ani za mák, o čem to ten blázen mluví, klepete si na hlavu a myslíte si cosi o paranoidní obsesi, buďte rádi. Pravděpodobně to znamená, že máte zdravě vypěstovaný vztah k sobě, snadno se vzděláváte a vlastně i komunikujete. Nevytváříte si každou minutu každého dne mylné domněnky o své neschopnosti a máte alespoň elementární dávku sebevědomí. Gratuluju. Jste šťastný jedinec. Ale všichni takové štěstí neměli. Pokračovat ve čtení „To, že něco nevíš, z tebe nedělá blbce“

Hudba jako nástroj osobního rozvoje

Když jsem v roce 2015 viděla film The Secret, byla jsem jak v Jiříkově vidění. Tehdy jsem si definitivně uvědomila svůj exotismus, když jsem poprvé začala vnímat pojem osobní rozvoj. Proč? Protože v té době se kolem mě přehnal úplný tajfun s osobním rozvojem. Najednou tím všichni žili. Každý, kdo chtěl být in, sdílel motivační citáty, vyvěšoval si po bytě kartičky s cíli a dvacetkrát denně přeříkával mantru. Nabyla jsem nakonec dojmu, že osobní rozvoj je kouzelné slůvko, kterým každá lidská bytost od šesti měsíců věku dokonale vládne. Pokračovat ve čtení „Hudba jako nástroj osobního rozvoje“

O rozhovoru s trémou v alternativním bio vydání

Hrála jsem tuhle na koncertě a přišla na zajímavou věc. Užuž jsem se viděla, jak píšu na blog děsně učenej článek o tom, kterak jsem se konečně naučila zvládat trému. A víte co? Já ho už i začala aktivně psát. Měl to být takový ten poučný text poukazující na to, jak já na to mám, jsem fakt dobrá a nejlepší a tak si vyskočím, poskočím atakdále. Pokračovat ve čtení „O rozhovoru s trémou v alternativním bio vydání“

Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo

Kovářova kobyla, to je takový ten prevít, co se v nějaké podobě objevuje v každé domácnosti. Je to fenomén. Nebo taky novodobý domácí mazlíček.

Bude tomu pomalu rok, co jsem si tak trochu zoufala, že i u nás na dvorku se tahle kobyla pase. Rozumějte, když dítě dvou muzikantů ještě v první třídě povinné školní docházky na nic nehraje, je to alarmující. Mozart už měl na kontě několik oper! A my těžce pokulháváme. Pak jsem si ale položila otázku, co mi vlastně brání situaci změnit?

Pokračovat ve čtení „Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo“

Desatero učitelky v lidušce

 

  • Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů.
  • Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
  • Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
  • „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny…“
  • Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
  • „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
  • Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
  • Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
  • Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
  • „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
  • Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
  • Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
  • Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní.