Hudba jako nástroj osobního rozvoje

Když jsem v roce 2015 viděla film The Secret, byla jsem jak v Jiříkově vidění. Tehdy jsem si definitivně uvědomila svůj exotismus, když jsem poprvé začala vnímat pojem osobní rozvoj. Proč? Protože v té době se kolem mě přehnal úplný tajfun s osobním rozvojem. Najednou tím všichni žili. Každý, kdo chtěl být in, sdílel motivační citáty, vyvěšoval si po bytě kartičky s cíli a dvacetkrát denně přeříkával mantru. Nabyla jsem nakonec dojmu, že osobní rozvoj je kouzelné slůvko, kterým každá lidská bytost od šesti měsíců věku dokonale vládne. Pokračovat ve čtení „Hudba jako nástroj osobního rozvoje“

O rozhovoru s trémou v alternativním bio vydání

Hrála jsem tuhle na koncertě a přišla na zajímavou věc. Užuž jsem se viděla, jak píšu na blog děsně učenej článek o tom, kterak jsem se konečně naučila zvládat trému. A víte co? Já ho už i začala aktivně psát. Měl to být takový ten poučný text poukazující na to, jak já na to mám, jsem fakt dobrá a nejlepší a tak si vyskočím, poskočím atakdále. Pokračovat ve čtení „O rozhovoru s trémou v alternativním bio vydání“

Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo

Kovářova kobyla, to je takový ten prevít, co se v nějaké podobě objevuje v každé domácnosti. Je to fenomén. Nebo taky novodobý domácí mazlíček.

Bude tomu pomalu rok, co jsem si tak trochu zoufala, že i u nás na dvorku se tahle kobyla pase. Rozumějte, když dítě dvou muzikantů ještě v první třídě povinné školní docházky na nic nehraje, je to alarmující. Mozart už měl na kontě několik oper! A my těžce pokulháváme. Pak jsem si ale položila otázku, co mi vlastně brání situaci změnit?

Pokračovat ve čtení „Proč naše kovářova kobyla nechodí bosa a jak mě to ovlivnilo“

Desatero učitelky v lidušce

 

  • Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů.
  • Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
  • Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
  • „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny…“
  • Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
  • „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
  • Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
  • Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
  • Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
  • „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
  • Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
  • Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
  • Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní.

Jak zkrotit kobru jménem TRÉMA?

Jsem typ absolutního trémisty. Toho co všechno umí a zvládá perfektně až do chvíle, kdy vyleze na pódium a oslní ho světlo. V tu chvíli se změní v ratlíka stojícího v průvanu a klepe se jak rosol, dokud z toho pódia zase nesleze. Během párminutového vstupu je schopen udělat z jakékoliv skladby proslulé Čtyři a půl minuty ticha od  Johna Cagea. Nebo v lepším případě (no, lepším…) vytvořit na místě improvizaci na úplně jinou skladbu, pravděpodobně taky z období moderny. Na druhou stranu mě teď napadá ta varianta, že by posluchači pod vlivem silných emocí se soucitným pohledem přišli k pódiu a velkoryse mi hodili do futrálu pár drobných, když mám, já chudák, tu slintavku a třasavku. Ale to se mi tedy ještě nepovedlo.  Nicméně za zvážení to stojí. Jako plán B.

Tak to jsem já, když mám hrát nebo mluvit na veřejnosti. Ratlík se slintavkou.

Jeden by si myslel, že nás to na konzervatoři naučí, ale to jsem se šeredně pletla. Slýchala jsem jen: „Musíš hodně vystupovat, to se poddá.“ Jenže to se mi nedařilo splnit, tak jsem se ptala ostatních, jak se zbavují trémy. Buď se na mě nechápavě podívali a řekli jen: „Nijak!“ nebo „To bych taky rád věděl…“ nebo jsem se doslechla i o rituálech, z nichž by měl každý psychiatr radost.

A pak jednou, před čtyřmi lety, přišel ten velký den, kdy jsem měla zahrát na vernisáži. Byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená o svých schopnostech. „Mám přece dítě, tak vo co gou?“ Něco takového jsem si říkala. A dopadlo to naprosto katastrofálně. V hrobě se obracelo několik skladatelů od baroka až po současnost a já po vystoupení hledala nouzový východ v suterénu.

Od té doby jsem se veřejnému hraní zdárně vyhýbala. Ale pár měsíců zpátky ve mně začalo sílit přesvědčení, že s tím musím něco udělat. Já přeci přijdu na způsob, jak krotitelé hadů drží kobru v koši. Zkouším to dál a jsem neúnavná! To přeci nemůže být tak těžké, no ne?

Podělím se s vámi o záznam z koncertu, kde jsem tento týden hrála. Byl to takový můj první pokus a jakkoliv jsem byla zklamaná, že to nešlo jako mávnutím kouzelného proutku samo hned, zlepšení tam vidím. Omluvte kvalitu videa, je to natočené na mobil a časem se snad dostanu i k lepší nahrávce.

P. S. Doufám, že si na mně nesmlsnete v komentářích na youtube! 😀