Smutný příběh tuňáka ve vlastní šťávě

Bylo nebylo. Jednou po výplatě si rozjařená učitelská rodinka koupila konzervu tuňáka. Byl v akci za 169 Kč, no nekup to! Tak jsme to koupili. Už samotný nákup byl však opředen dramatem, ostatně jako většina akčních nákupů v Lidlu. Takové ty drobné projevy násilí jako podrážení nohou, slovní napadání a nakonec přetahovaná o poslední kus čehokoliv, to už k tomu neodmyslitelně patří. Bez toho by tuňák nebyl tuňákem, kobereček koberečkem atakdále  (doplňte si, o co jste se naposledy porvali vy).

Asi po týdnu, kdy tuňák poklidně odpočíval u nás ve spíži, jsem zdrchaná po celodenní nadvládě dvou malých tyranů zachraňovala své nervy sklenkou vína. S tou se probudily i gurmánské choutky nejrůznějšího charakteru. Abych to zkrátila, ten tuňák si vyloženě říkal o načnutí. Dala jsem si trošku nebo dvě a poté jsem konzervu důvěřivě uložila do lednice. Současně mě napadlo, že bych z něho mohla něco uvařit.

Následujícího dne jsem se nasoukala do zástěry s kočkou a odhodlána pokořit Láďu Hrušku jsem brázdila stránky internetu ve snaze sehnat nějaký snadný recept na cosi s tuňákem. To by bylo, aby nebylo, když toho tuňáka bylo skoro kilo, no ne?

IMG_7605[1]Soustřeďte se na tvar slovesa být. To préterium mluví za vše. Co není, může být. Ovšem jen když to někdo dojde koupit. Znovu. Přes noc totiž za velmi podezřelých okolností zmizela půlka konzervy.

No nic, i z té poloviny konzervy ještě pořád můžu udělat chutnou a zároveň výživnou večeři. Alespoň v to doufám.

Jenže po návratu Satanova pomocníka ze vzdělávacího zařízení se strhla bitva na život a na smrt. Dítě č. 1 nahodilo výraz měsíc hladovějícího lachtana a demonstrativně vystavilo na odiv vystupující žebra. Pak se bez varování vrhlo na tuňáka a cpalo se jím hlava nehlava. Dítě č. 2 vycítilo příležitost k důkladnému tréninku hlasivek. Začalo ječet a ohlodávat konzervu. Sice netušilo, co v ní je, ale davové šílenství je nade vše. Třeba z toho něco kápne.

Zbytky tuňáka jsem musela bránit vlastním tělem. Jistě chápete, pro dobro rodiny. Až když se pak děti hladově vrhly na mě a začaly mi ohlodávat koleno, na chvíli jsem zaváhala, jestli by nebylo lepší hodit jim tuňáka a využít nestřeženého okamžiku ke zbabělému úprku. Nakonec jsem tuhle variantu zavrhla. Sociálka by si mě stejně dříve či později vyhmátla a vyšlo by to draho. Určitě dráž než tuňák za 169.

Poté jsem se pasovala do role hlavního vyjednavače. Vykomunikovala jsem s dětmi, že mi tuňáka dobrovolně vydají. Tedy přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Byl to celkem úspěšný obchod, měla bych asi zvážit, jakým směrem se bude ubírat moje další kariéra. Vyjednávání by mi šlo. Získala jsem předžvýkaný kus tuňáka o průměru tří centimetrů výměnou za stogramovou čokoládu. Jak říkám – nebývale úspěšný obchod.

Teď už zbývá jen vymyslet, jak nahradit v receptu na tuňákové těstoviny toho chybějícího tuňáka. Samozřejmě jsem ho mohla z receptu úplně vynechat a nikdo by nic nepoznal. Taky jsem byla z předešlého vyjednávání dost unavená a situaci moc nepomohl ani fakt, že mi jedno dítě stále ještě viselo na noze a nespokojeně kvílelo. Něco jako odvolání k ústavnímu soudu z důvodu podjatosti při soudním vyrovnání.

Vlastně mám celé té akce s tuňákem právě tak dost a to jsem ještě ani nezačala. S chutí bych jim předhodila plechovku s ožužlaným zbytkem tuňáka a zajela si sama na čínu. Chvíli jsem to zvažovala.

Pak mě najednou osvítila revoluční myšlenka. Chybějícího tuňáka můžu nastavit kukuřicí! Začala jsem hledat kukuřici, bohužel ne dostatečně rychle. Mezitím totiž došlo k sublimaci čokolády obětované před malou chvílí jako odškodné a dítě týrané hladem se znovu začalo hlásit o kus žvance.

Hurónské „Já chci kukuřiciiii!“ se za okamžik ozývá nejen celým domem, ale pravděpodobně i po celé vsi. Rychle jsem vysypala půlku konzervy s kukuřicí do tomatové omáčky a zbytek obětovala, tentokrát bez soudního sporu.

Takže pro shrnutí mimoňský recept na další těstoviny, tentokrát s tuňákem:

tunak
Ilustrační foto. Zdroj: www.cobudedobreho.cz

K osmahnuté cibulce přidáme rajský protlak, po chvíli tuňáka (pokud ho máme), kukuřici (pokud ji máme nebo z nějakého důvodu potřebujeme nahradit jinou surovinu). Okořeníme, povaříme a podáváme s těstovinami.

Můžeme i posypat sýrem, ale nakonec je to asi úplně jedno, protože když vám děti sežerou víc než polovinu surovin na večeři, samotnou večeři pak už jíst odmítají.

 

 

 

Pasta á la Elis

Dneska je to naprosto trapná pohoda. Úplně jako by vařil Emanuel Ridi nebo Pohlreich. Ani nevím, jestli to stojí za zdokumentování. Jen asi dvakrát během celé doby vaření oběda jsem odolávala pokušení nalít si do kafe rum. To je úspěch!
Tak tedy dnešní královské menu sestává z těstovin s mletým masem a smetanou. Ale abych nekecala, zase úplná pohoda to nebyla. Nastalo pár okamžiků, kdy jsem se docela i bála, jestli oběd bude vůbec hotov nebo jestli bude poživatelný pro zhýčkanou bytost moderní doby žijící ve střední Evropě.
Jeden z těch momentů nastal ve chvíli, kdy jsem se už už chystala zamíchat připalující se masovou směs na pánvičce a zjistila jsem, že Eliáš mi odnesl všechny špachtle na nějaké předem určené a dobře utajené místo. Po chvíli zuřivého hledání jsem nakonec jednu našla.
Tak fajn, špachtle nalezena. Ovšem to samé se bohužel nedá říct o koření. Vím prdlačku o tom, čím takové jídlo okořenit. Kdybych se měla řídit receptem, asi bych musela vyhnat děti ven pro muškátový oříšek. Nevím sice co to je, ale podstatné je slovo oříšek. Určitě se to dá sehnat v lese.
Chtěla jsem tam dát alespoň oregano, abych vypadala světaznale a taky že vím, čím co nahradit. Jak říká Babica: „Když nemáte bílý jogurt, dejte tam borůvkový.“ Když to říká Babica, musí to být pravda. Že bych místo muškátového oříšku nastrouhala vlašský? Mělo by to logiku… Ne, oregano bude lepší. Jenže oregano se u nás taky nevede. Nu což, tak tedy trocha soli a pepře to jistí. Konec konců je to jídlo určené i dětem, no ne? Spolek nature matek by ze mě měl radost. Teda až na to, že maso je vražda, vejce a mléko týrání zvířat a pšeničné těstoviny zlo.
Sice mi trochu nevystačila smetana, ale samozřejmě si vím rady. Přidávám polotučné mléko a trnu, aby se to nesrazilo. Zdá se, že ne. Tak tedy dám vše do zapékací mísy a šoupnu do trouby. Mezitím končí v televizi Popelka a je nezbytně nutné jít okamžitě pustit Sněhurku nebo Krásku a zvíře.

Poznatek dne: Když máte smíchat těstoviny s omáčkou, je dobré vzít si dostatečně velkou pánev...
Poznatek dne: Když máte smíchat těstoviny s omáčkou, je dobré vzít si dostatečně velkou pánev…

Hned po vyřešení dilematu ohledně kulturní vložky (mimochodem zvítězila nakonec Popelka podruhé – pozn. red.) se vracím k troubě a zarazí mě lehce přichycený obsah uvnitř. Nechápu, co se děje, protože přesně kvůli takovým případům pouštím troubu raději na nízkou teplotu. Zjistím, že i program je jiný než ten, který jsem nastavila. No jo, holt malý šéfkuchař měl jiný záměr a přešteloval si troubu k obrazu svému.
A je to hotovo. Snědeno během chvíle. Všechno snažení zmizelo závratnou rychlostí. Obzvlášť zajímavý je tento úkaz u Valentiny, která normálně nejí nic a ještě projevila své jazykové nadání poděkováním: „Senk jů, madr!“
No řekněte mi – má vůbec smysl se patlat se složitými pokrmy, když všichni strávníci si stejně nejvíc pochutnají na prachobyčejných těstovinách?

V kuchyňském živlu

IMG_7136[1]

 

Zvládnu to! Tentokrát už se doopravdy naučím vařit.

Tak přesně tyhle myšlenky mě napadají velmi často – asi tak několikrát týdně, když si hladová smečka kdoví proč vymyslí, že bych měla něco vytvořit. Ačkoliv ze zkušeností minulých prokazatelně vyplývá, že tato jinak bohulibá činnost nepatří mezi mé silné stránky a ač se v průběhu let již mnohokrát stala svými důsledky zdraví škodlivá, stejně je ode mě vyžadována se stejnou ne-li větší naléhavostí.

Většinou zkouším různé výmluvy typu „nejde trouba“, „zlobí termostat na sporáku“ (má sporák vůbec termostat?), „nemáme nic v lednici/mrazáku“ atd. Ale dopadne to pokaždé stejně – musím sklapnout krovky a nějaký hodnotný a poživatelný chod vytvořit.

Jako by toho utrpení bylo málo, z Juniora nám roste pěkný vyčůránek. Začal odmítat večerní dávku sunárku, čímž jeho noční dostaveníčka zvyšují frekvenci a čas první noční mléčné svačinky se posouvá před půlnoc. A já v marné snaze co nejvíc ho před spaním zasytit skládám největší oběť a uchyluji se k nouzovému řešení. Začínám zavádět teplé večeře! Olalá! Vidíte dobře.

Chvíle strávené v kuchyňské zástěře se tímto počinem stále prodlužují a prodlužují, ale zásadní otázkou zůstává, jestli se objeví nějaký výsledný efekt. Tedy žádoucí efekt. Nejlépe v podobě zdravého, výživného a pokud možno chutného jídla.

To, co jiné hospodyňky považují za samozřejmost, já beru jako třešničku na dortu nebo bonus navíc. Obvykle jsem štěstím bez sebe, když se mi podaří splnit alespoň jednu z uvedených podmínek. Nebo se aspoň tak tvářím. Podle toho, jaká je reakce okolí. Když vidím nelibé výrazy, obvykle bez váhání argumentuju: „Sněz to, je to zdravý!“. A když rodince podstrčím polotovar a hranolky, zase říkám: „Nemůžeme jíst pořád zdravě!“

Bohužel polotovary se stejně jako polévky z pytlíku nedají jíst věčně. Tak tedy do práce. Dnes probíhá akce s názvem rajská s těstovinami.

Tak jo, plán už mám a to je hlavní! Dokonce jsem si při vší duchaplnosti zvládla s dostatečným předstihem vyndat maso z mrazáku a zkontrolovat, že mi nechybí rajčatová passata, cibule, nové koření a vůbec všechny ty serepetičky k vaření potřebné.

Aby mi to lépe odsýpalo, dám si na rozjezd sklenku vína. Jsou čtyři hodiny odpoledne a dávám do trouby maso. Dítě kolem mě s jekotem lítá a dožaduje se čehosi na baru. Snažím se přijít na to, co chce. Ale poté, co obejdeme celou kuchyň a na všechno ukážu, zjistím, že chce víno. Pokládám ho na zem a řev pokračuje. Podlévám maso, při tom se dozvídám samé důležité informace o krásných šatech Elsy z Ledového království, o Adélce ze školky a o tisícerém a prvním přání k Vánocům.

Když je maso podlito a vráceno do trouby, odskočím si zahrát soudce v kauze Duplo vs. kostky. Po chvíli se obě strany smíří s rozsudkem a utiší srdcervoucí řev. Jedna strana vyhlásí protestní akci s názvem „všechna hlína z květináčů ven“. Po několika dlouhých minutách, kdy mi v útěku z domu někam hodně daleko brání jen skutečnost, že mám nějaké to nepatrné promile a tudíž nemůžu řídit, hlínu vrátím zpět a letím směrem k troubě. Opět podlévám maso nabírající trochu tmavší barvu, než jsem předpokládala.

Dávám dítěti sirup na kašel. Utírám sirup na kašel z podlahy a jdu krájet cibuli. Cibule nakrájená, dítě visící na lince a hystericky řvoucí má stejný počet prstů jako předtím, vše probíhá dobře. Hlídám cibulku, aby se nepřichytila a mezitím odbíhám přerovnat příbory v myčce, vrátit židle ke stolu a ucítím podivný smrad. Chvíli mi trvá, než přijdu na to, odkud vítr vane, a jdu dítě přebalit. Po důkladné dezinfekci rukou si dolévám víno a přidávám do omáčky passatu.

Je šest hodin. Večeře stále není hotová, ale já už jsem stihla třikrát odsát juniorovi nudle, dvakrát změnit pohádku v televizi, vyluxovat obývák po opakovaném přesazování kytek a nesčetněkrát uklidit všechen obsah kontejnerků na tříděný odpad.

Zhruba o půl hodiny později se mi konečně daří prohlásit večeři za hotovou. Potlačím touhu bušit si do prsou jako šimpanz a bouchnout šampáňo pro vítěze maratonu. Ještě mě čeká dostat jídlo z bohu A do bodu B. Jedno dítě už je natolik ořvané a zpruzené, že se večeře ani nedotkne a druhé odmítá jídlo z principu.

Ve stavu, který by se za střízliva blížil nepříčetnosti před spácháním dvojnásobné vraždy, láduju děti do vany a zaháním je do postelí. Těším se, že alespoň jeden vděčný strávník po celém dni hladovění v práci  ocení mé úsilí. Ale odpovědí mi je pouze stručné sdělení, že by si dal radši steaky.

Tedy řeknu vám – jsem na umření, jdu spát a těším se, že už zítra nastane ten den, kdy si jdu odpočinout do práce.