Výlet na rodnou hroudu

800px-Horní_Mokropsy,_Všenory_a_Dobřichovice,_z_Hladké_skályPřišel podzim a v naší velmi početné rodině se opět nakupilo několikero důvodů k oslavám. V tak hojném počtu to není vůbec neobvyklá situace! Vlastně je spíš neobvyklý jeden jediný měsíc v roce, kdy u nás v rodině nikdo neslaví svátek ani narozeniny. Tím měsícem je leden.

Tak tedy na konci září jsme se opět sešli, abychom oslavili několik svátků a narozenin. Oslavička byla naplánována v našem rodném domě, kde jsem už nějaký ten pátek nebyla a moc jsem se na to těšila. Znáte to, kořeny asi nikdy nepřestanou táhnout.

Máma dostala senzační nápad, že bychom tedy mohli podniknout nějakou pěší túru, abychom zavzpomínali na staré dobré časy, kdy jsme jako malé děti byly nuceny do pochodů skrz na skrz Českým krasem ať už za účelem sbírání odpadků nebo absolvování naučné stezky Ochránců přírody.

Nápad to byl veskrze dobrý, všichni bychom ho uvítali. Jen já jsem měla obavy, jak to zvládnu  s madam Měbolínožičky a možná ještě větší starosti mi dělal pan Nesnášímkočárek. Zkrátka mé vyhlídky nebyly nikterak růžové. Jediné pozitivum jsem shledala na tom, že můj muž se z oslavy šikovně vyvlíknul, takže aspoň starost ohledně jednoho nepřizpůsobivého a nepříliš nadšeného výletníka mi odpadla.

Ovšem je třeba to brát postupně a než došlo na výlet, musela jsem jeden daleko horší absolvovat. A to autem. Ó ano! I na tuto fázi jsem se velmi naivně těšila. Těšila jsem se, jak si tu cestu autem sama s dětmi vychutnám, staré známé silničky s vyhlídkou, sem tam nějaké to „Maminko, mně se chce blinkat!“ a „Kdy už tam budeme?“, ale jinak klídek a pohoda.

Jak jsem brzy zjistila, nečekaly mě jen známé klikatice, ale také objevitelská expedice. Celá cesta probíhala hladce, ale pár kilometrů od cíle, přímo u odbočky s názvem mé rodné vsi (tomu se říká pech), mě zastavil zákaz vjezdu. Jak bývá na našem území pravidlem, značení objížďky se u toho samozřejmě nevyskytovalo.

Po marném pokusu dotázat se dvou kolemjdoucích se mi nedostalo žádné uspokojivé odpovědi. Jeden popis cesty byl sice velmi přesný, ale doprovázený názvy vesnic, o nichž jsem v životě neslyšela. A druhá rada zněla „Projeďte ten zákaz vjezdu.“ Pro člověka s mým orientačním nesmyslem by jistě byla druhá varianta jistější, nicméně jsem ji vyřadila ze seznamu možností. Zaparkovala jsem na bezpečném místě a zvažovala následující možnosti:

  • Otočit se a jet zpět domů, cestou se stavit v cukrárně, aby se neřeklo.
  • Zkusit tu absolutně neznámou cestu, kterou mi velmi ochotně popsala jedna paní.
  • Risknout krátkou cestu po dálnici bez dálniční známky.
  • Pokračovat na Prahu a vzít to druhou stranou, kterou bych měla relativně znát (třas v kolenou, břichabol při představě Pražského okruhu).

Zkrátka jedna varianta lepší než druhá, kromě té první všechny nereálné pro někoho, kdo je schopný zabloudit i cestou do obchodu. Nakonec jsem využila nápovědy manžela na telefonu a nechala jsem se navigovat na delší, ale bezpečnější trasu.

No jo, to by vše bylo hezké, ale mělo to háček. Respěktive několik háčků a těmi byly další objížďky, uzavírky, desetiminutové prodlevy na železničním přejezdu a nakonec i moje blbost při odbočování z kruhového objezdu.

Při třetí objížďce už jsem se rozbrečela, to byla jasná pomsta! A ze zadního sedadla mě směle podporovala Valentina, Eliášek jí začal po chvíli přizvukovat.

Když jsem po hodině a půl zběsilého hledání dorazila na místo, byla jsem už úpně vyčerpaná a zralá na postel. Máma ovšem neustále švitořila, kam že se to tedy vydáme na ten výlet, aby nám to hezky vyšlo do odpoledních hodin, kdy jsme měli rezervaci v nedaleké pizzerii.

Nebudu vás trápit detaily. Z původních tří variant kratších výletů (všechny okolo 7-8 km) jsme nakonec zvolili procházku kolem řeky se zastávkou na dětském hřišti a tak jsme došli skoro nejkratší trasou do pizzerie. Člověk míní, děti mění.

Prožili jsme nádherný podzimní den a já osobně se těším na další takový. Hlavním bavičem tlupy byla samozřejmě Valentina, díky jejím nekončícím hláškám nikomu úsměv na tváři nestihl ani ztuhnout.

Největší výbuch smíchu bezesporu vyvolala otázka, kteoru vybafla na kolemjdoucího rybáře: „Čau! Kde máte rybu?“ Nebohý rybář ani nevěděl co odpovědět, tak jen vykoktal, že ji zase pustil do vody. To ovšem zvídavé dítě nemohlo zastavit a proto následovala další otázka: „A proč? Já myslela, že si ji uvaříte k večeři!“. Jindy zase vymýšlela strategii, jak bychom mohli koupit koně a vzít si ho domů tak, „aby si toho tatínek nevšimnul“.

Byl to zkrátka úžasně strávený den. Ano, málem jsme se nedostali na místo, Valentina byla celý den jako utržená ze řetězu a neustále nás všechny velmi hlasitě informovala o všech svých nápadech, Eliáš byl většinu dne protivný a nesnesitelný, moje máma jako obvykle chaotická a roztěkaná a já jsem od ní k nadcházejícímu svátku dostala opět oblečení o tři velikosti větší než jaké obléknu, ale STÁLO TO ZA TO! Není nad to kochat se krajinou se zabarveným listím všude kolem a přitom vnímat to důvěrné známé okolí.

 

20150926_144210[1]

Pěvecké kurzy aneb Nemožné se stává skutečností

A takhle to vypadá, když jedete na pěvecký kurz zahraniční lektorky a musíte někde „udat“ pětiměsíční mimino 🙂 

4:30

Zvoní budík.

Neexistuje nic krásnějšího, než probouzet se za zvuku Chopinova klavíru, ale ta hodina?!

Neexistuje nic krásnějšího, než vstávat za světla! I když bych se ráda nechala tím překrásným valčíkem hýčkat, realita je neúprosná. Jen předtaktí, první akord a rychle budík zamáčknout, aby nevzbudil rodinku, především toho nejmenšího člena. Potichu se plížím z ložnice a upaluju do koupelny, abych vše stihla.

Vyčistit zuby. Obléct. Nasnídat. Ze severozápadního směru  se ozývá broukání a sopránové trylky, to dítě ohlašuje svoje probuzení a snídaně pro mě tím pádem zůstává pouze vysněnou představou, kterou si budu moci vybavovat celé ty krásné dvě hodiny na cestě. Řítím se tedy zpět do ložnice, popadnu žvatlající dítě do náruče a mířím přímou čarou do „přebalovárny“.

„Valentinko, hezky hajej, mamka ti najde oblečení,“ domlouvám dceři zatímco prohrabuju šuplíky a zároveň se snažím ten pytel blech udržet na svém místě – to znamená na stole, metr dvacet nad zemí, což je přesně o metr dvacet výš než chce být ona.

Je to boj, který jsem naštěstí vyhrála a miminko se nakonec velmi neochotně nasoukalo do všech vrstev oblečení. Ještě v rychlosti namíchat kojeneckou stravu; zákon schválnosti pochopitelně musel zafungovat – voda byla příliš horká. Mamka chladí, mimi křičí, taková rodinná idyla, nemyslíte? Konečně má mléko správnou teplotu a Valja si může nacpat bříško. Následuje chvíle blaženého ticha doprovázená jen hladovým polykáním mléka. Teď už jen odříhnout a může se vyjet. Ovšem to, co přišlo místo odříhnutí, bych odborně nazvala „šavlí“, neboť všichni přítomní byli mokří od mléka. Nukleární řetězová reakce se rozjíždí nanovo: převlékání, jekot, boj. Pro mě opět výhra, dítě se mi podařilo obléct do svetru a čepice a připoutat do sedačky.

5:30

Svádím boj s fyzikou a ze všech sil se snažím připevnit sedačku do auta, nakonec sedám za volant a konečně odjíždíme.

„Vali, buď hodná holčička, jedeme k babičce,“ odpovídám na nesouhlasné bručení ozývající se ze zadního sedadla. „Maminka se bude učit zpívat, jednou to snad oceníš i ty.“

Musím se pousmát. Zezadu se stále ozývá nesouhlasné hlaholení. Po pětačtyřiceti minutách našeho společného dialogu (chvílemi jen mého monologu) přijíždíme k babičce.

„Ahoj mami,“ zdravím, když se dveře konečně otevřely. „Podrž ji, ještě nanosím věci z auta.“ Nečekám na odpověď, vrazím jí sedačku i s dítětem do ruky a vracím se pro všechna ta zavazadla. To jsme sem přijeli na týden nebo co?! Ne, jen na půl dne a k tomu jen jedna z nás…

„Dáš si snídani?“ zeptá se mamka starostlivě.

„Jo, to snad stihnu.“ Takže dokonce i tu vytouženou snídani dostanu! Den se konečně začíná ubírat dobrým směrem.

6:45

Vyrážím směr Plzeň. Od osmi hodin mám domluvené zkoušení z harmonie a jen zázrakem jsem to stihla.

Myslíte si: „Zažít takové ráno, tak nejspíš umřu!“ Ano, bylo to náročné, ale po zkoušení z harmonie, před začátkem pěveckých kurzů jsem měla hodinu pro sebe, kdy jsem se mohla v klidu najíst, vypít si kávu, popovídat se spolužáky. A právě tohle byla jedna z nejvzácnějších chvil z celého dne. Ach ano, takovou chvíli zažije průměrná matka na mateřské dovolené asi tak jednou za měsíc. No není to skvělá „dovolená“?

10:00

Většina zpěváků je již nečekaně nastoupená v Domě hudby, respektive v prostorách bufetu. Netrpělivě čekáme na příchod madamme Genevieve  Bouillet, která má být lektorkou letošních masterclasses. O pár minut později madamme Bouillet konečně přichází, samozřejmě v doprovodu vedoucí pěveckého oddělení naší konzervatoře, která jako by toho měla málo, na sebe vzala roli překladatelky. Všichni jsou překvapeni nečekanou dochvilností, jež bývá jindy považována za luxus, který si nikdo nemůže dovolit. Nicméně hned zezačátku je nám všem sděleno, že se naše lektorka musí ještě občerstvit a tudíž se začne později. Možná jsem moc náročná, ale musím říct, že mě to trochu dopálilo vzhledem k tomu, v kolik hodin jsem vstávala a kolik jsem toho musela stihnout jen kvůli těmto několika hodinám. Nutno poznamenat, že mi dlouho vrtalo hlavou, proč většina zpěváků nezná slovo respekt. Nejspíš už jsem pochopila, jak moc je člověk ovlivněn svým okolím.

Madamme Bouillet byla velmi příjemná, práce s našimi zpěváky se jí dařila a mně najednou přišlo líto, že jsem si nepřipravila žádnou píseň, na níž bych mohla s její pomocí pracovat. Snad příště! A v průběhu dne mě mrzelo i víc věcí. Například že se nemohu dostavit následující dva dny nebo že vedení nebylo schopné dodržet ani pauzu na oběd, ačkoliv my všichni ostatní jsme oběd stihli v daném časovém limitu.

Nu, co dodat? Kdyby se takovéto masterclasses uskutečnily před rokem, asi bych nebyla moc nadšená. Naopak, nadávala bych na maličkosti, které se mi nelíbily a byla bych spíš otrávená. Ale teď to pro mě mělo mnohem větší význam. Díky tomuto výletu jsem se mohla opět stát plnohodnotným člověkem uprostřed nekonečného cyklického procesu „přebalit – nakrmit – spát“.

Merci, madamme Bouillet!