Já vím, nic neříkejte. Technicky vzato by ta věta měla znít: „Má dcera potřebuje odklad!“ nebo bych mohla použít tak oblíbený mateřský plurál „Potřebujeme odklad!“ ale tak to není. Ona školu zvládá, já nikoliv. Ona se vzteká, že dělat úkol nechce, já ji naháním. Ona zamáčkne budík a spí dál, já ji tahám z postele. Určitě vám neuniklo, že já jsem tady tou osobou, která školu nezvládá.
Bylo prvního září a my se probudili jako rodinka školou povinná. A od té doby to jde všechno do kopru. Začalo období nekonečných honiček, stresu a uspěchaných rán. Někdy si dokonce říkám, jestli nepodceňuju své sportovní nadání a neměla bych se ještě na stará kolena dát na štafetový běh. Myslím, že by mi to celkem šlo, obzvlášť přičtu-li léta tvrdého tréningu, která budou následovat. Mé šance na poli vytrvalostního běhu se štafetou na olympijských hrách by si snad nemusely vést nejhůř.
Víte, se zahájením povinné školní docházky u dítěte je ten problém, že jsou z toho všichni členové rodiny vyřízení. Obzvlášť to platí pro matky, které si celých šest let myslely, jaké jsou borkyně a všechno mají na háku. Je to jako kdyby vás někdo poslal na vojnu. Od teď už ani chvíle volna.
5:00-6:00 Vstává Eliš, což se může zdát býti výhrou, protože tím vzniká jistý časový náskok pro matku věčně nestíhající. Jenže matka věčně nestíhající trpí neschopností vstát a hned fungovat, takže to až taková výhra není. Je to spíš utrpení a protloukám se jím až do šesté ranní.
6:00 Zvoní budík v dětském pokojíku. V době předškolní jsem si neuváženě stěžovala, že zvoní celou věčnost a Valju to ani přesto nevzbudí. Věci se změnily. Teď zvoní velmi krátce, skoro ho ani nestíhám zaregistrovat. Avšak Valja spí dál.
6:00-6:30 Probíhá vyprošťování dítěte z postele. Mám vyzkoušené různé postupy od jemného hlazení, šeptání do ouška a šimrání po nemilosrdné odebrání peřiny, výhružky či vyslání Eliše, aby zkonfiskoval všechny hračky. U výše zmíněných fíglů byl efekt nula. Zabírá jen staré dobré vytažení za nohu z postele.
6:30-7:00 Děti snídají. Respektive abych to trochu rozvedla: děti nesnídají, snídani vytrvale vzdorují. Matka by se s chutí nasnídala za ně, ale nestíhá, neb si musí nandat čočky, namalovat obličej, udělat dvě kafe, dvě kakajíčka a neustále buzerovat obě děti, aby se nasnídaly.
7:00-7:10 Matka vede děti ke koupelně s myšlenkou správné zubní hygieny. Podle jejich výrazů a způsobu láteření to spíš vypadá na celu smrti než na koupelnu. Děti se oblékají a obouvají. V ideálním případě si Eliš v 7:10 ve dveřích vzpomene, že chce dělat „šišku“ do nočníku.
Pane jo, zatím jsme to vždycky stihli, ale těším se, až budu psát Váje omluvenku za pozdní příchod stylem: „Její bratr vykonával ve chvíli odjezdu neodkladnou potřebu.“ Je ale fakt, že jednou mi v tomto duchu omluvilo dítě v hudebce svůj pozdní příchod na hodinu. Musíte ale uznat, že: „Pani učitelko, jdu pozdě proto, že Mates se cestou pos*al“ podáno ústní formou nezní tak honosně jako omluvenka v žákajdě.
7:10-7:15 Vyrážíme do školy. A tohle je zvláštní. Víte, škola je od nás vzdálená asi tak 3 minuty cesty autem. Děti mají sedět v lavicích v 7:30. Zdá se, že máme spoustu času. Přesto pokud nesedíme v autě nejdéle v 7:15, přijdeme pozdě. Asi ovládáme nějakou magickou smyčku zrychlující čas. Musím si to nechat patentovat.
7:30-8:20 Sedím s Elišem ve školce a tiše se modlím, aby si na školku co nejrychleji zvyknul a nechal se tam taky jednou odložit. Zatím to ale nevypadá. Sem tam si odběhnu v rychlosti nakoupit a vždycky mě čeká stejný obrázek uřvaného Eliše a zoufalých učitelek.
8:30-10:30 Snažím se stihnout následující: úklid, vaření, hry s Elišem, psaní alespoň v útržcích, příprava do práce, hraní na kytaru. No vážně, člověk by si myslel, že když podstoupí ten ranní půlmaratón a poskytne tak drahé polovičce čas na jeho aktivity, po příjezdu domů si beze slova převezme dítě se slovy: „Miláčku, další dvě hodiny máš volno!“ Ale ono houby.
Zbytek dne ubíhá v takovém všeobecném šrumci a shonu. Stále vyvíjím snahu věnovat se svým zálibám a povinnostem, nenechat umřít děti hladem a kontrolovat úkoly. V některých dnech si odběhnu do práce a jeden den mám dokonce pré a prožívám blázinec od 6:00 do 19:00 mimo domov.
Uběhlo přesně 13 a půl školních dní v tomto školním roce. Za tu dobu jsem už stihla mít angínu, vzápětí lehnout s virózou, přivézt dítě pozdě do školy 3x (jenom), zapomenout učebnice jen jednou, zapomenout papíry nezbytné k zahájení školní docházky, přijít pozdě na výtvarku, zapomenout donést notýsek na hodinu zpěvu, přinést málo peněz na školní výlet a ještě tomu nebožátku přikázat, že mi má zbytek peněz vrátit.
Stihla jsem si spočítat, kolikrát se ještě vyspinkám, než budou prázdniny, kolikrát do příštích prázdnin pojedu do školy, kolikrát do práce a dokonce jsem vytvořila odhad, kolikrát se musím pořádně opít, abych to přestala počítat.
Lidi, nejsou to hezká čísla.
Potřebuju odklad. Neodkladně.