Bezdětné problémy

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne…

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak… Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

V 19:00 už se definitivně rozplynul veškerý romantický odér z doznívajícího víkendu bez dětí. V 19:15 už jsme se stihli pohádat kvůli čtení pohádky, natřesené peřině nebo pyžamu.

Zkrátka a dobře, po hodinové šichtě s naší krví byl náš harmonický vztah opět narušen. To už totiž Pažout nemá sílu ani na tu harmoniku. A to pak už člověku nezbyde nic jiného než sedět v obýváku a pěkně od srdíčka se pohádat.

Facebook Comments

Matka obecná nebo-li chemická

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Místo aby vařila lektvary z pelyňku nasbíraného za úplňku ve snaze ochránit své děti takto před veškerým bakteriálním zlem světa, nechává své ratolesti dokonce očkovat. Vážně, představte si to.

Děti vozí v pekelném separačním a záda devastujícím stroji zvaném kočárek. Pokud používá šátek nebo nosítko, jedná se pouze o výjimečné situace, kdy nemůže dítě týrat v kočárku. Výjimečné! Jako kdyby vůbec šlo nemít někdy přivázané dítě k tělu a zároveň si nervat vlasy hrůzou, jestli to odcizení unese! A přiznejme si, že jev, kdy by matka obecná používala šátek, je skutečně unikátní. V tom případě by se dalo dotyčnou označit podtitulem „mírně lesanoidní“. A stejně ten šátek určitě zaváže špatně!

Svým dětem dává na nohy boty. A ve většině případů nejde o vegan barefoot, na to vemte jed.

Veškeré své počínání omlouvá naprosto nesmyslným argumentem: „My jsme to dělali taky a žijeme“. A vůbec ji nezajímá uhozenost tohoto odůvodnění. Jako by nevěděla, že jeden vzorek (ještě ke všemu podle všeho vadný) neodpovídá žádnému serióznímu výzkumu.

Nyní už máte dostatek informací. Pokud byste někdy někde zahlédli matku obecnou, okamžitě uvědomte místní sdružení lesan, aby si na dotyčnou počíhaly a pořádně ji zdrbly ve své skupině na fejsbůku.

Doporučuju taky kontaktovat osobního šamana, aby vám namíchal pořádně silnou směs čajů pro posílení imunity vůči všem těmto nežádoucím vlivům, případně nějaké antistresové bio zrní.

Facebook Comments

Tajemství úspěchu spokojené hausfrau, část první: Televizní seriály podávané v malých dávkách (ne)škodí v jakémkoliv množství

Několikrát už se mi dostalo uznalého, ba téměř obdivného konstatování skutečnosti, že při mateřské neúnavně studuju a pracuju. Jakkoliv je moje ego obrovské, jsem toho názoru, že nejde zrovna o ojedinělý jev vyžadující slavobránu a písemné poděkování v tisku (ale neodmítla bych, to zase ne). A dokonce si myslím, že matek, které při mateřské studují, podnikají, pracují nebo na sobě jinak pracují,  je dnes opravdu hodně.

Ať už je to jakkoliv, napadlo mě pár věcí, na které jsem za těch téměř sedm let praxe přišla, a že by možná nebylo od věci se podělit s ostatními. Třeba se to někdy někomu bude hodit a pak by to mělo nějaký smysl.

Tak tedy co dělat (a taky nedělat), aby se člověk v tom nekonečném frustrujícím koloběhu s dětmi, domácností a utahaným manželem na krku zvládnul věnovat i tomu, co ho opravdu baví? Vezmeme to postupně. Jde o životní styl, na který si člověk musí trochu zvyknout a k tomu patří i změna návyků.

Televizní seriály

Přesně před sedmi lety touto dobou nastala ona osudná chvíle, kdy jsem se svým prostorovým rozložením začínala podobat Titanicu a unavovalo mě i dýchat. Vlastně spíš funět, abych byla přesná. V té době jsem ukotvila svou znavenou a na porod se připravující pánev na gauč a začala jsem se učit zpaměti televizní program. Ano, tehdy jsem začala sledovat televizní seriály. Ty samé seriály, jejichž obsah a provedení jsem dříve zesměšňovala. A pak že se člověk z toho mateřství nemůže zbláznit…

Dnes vím jedno: Televizní seriály jsou vlastně odlehčenou formou autolobotomie.

Je to takový milosrdný akt, kdy se zoufalý jedinec upíná k jedinému světlému bodu v krátkodobém časovém horizontu, aby přežil střednědobý až dlouhodobý časový horizot (týden, měsíc, tři roky) plný utrpení.  Seriály mi pomohly přežít devátý měsíc těhotenství, laktační psychózy, poporodní deprese, pětiměsíční koliku, milion dětských nemocí i zkoušková období. Ale problém nastal v době, kdy už mělo období vymývání mozku skončit a neskončilo. Pak se takové sledování seriálů může stát i závislostí.

Je to vlastně symbolický krůček k samostatnému životu v době, kdy se zdá, že vás naprosto ovládají děti nebo jiné okolnosti. Člověk si přijde o něco blíž svobodě, když si vymůže jeden díl seriálu za celý den v záplavě kvalitních snímků Walta Disneyho. Samozřejmě, že jde o to, aby dotyčná (na seriály trpíme především my ženy, chlapi si pustí radši porno) nějakým způsobem překlenula náročné období a zachovala si zdravý rozum. A tady je právě ten háček.

Jasně že chápu, že koukat po sedmisté čtyřicáté deváté na jedno DVD s Krtkem a poté absolvovat Šmouly s podobným číslem zhlédnutí a to pořád dokola je horší než strčit nohu do mixéru. Člověk už začíná černat a chvílemi i modrat. Potom se jeví jako logický krok vydobýt si v té dětské televizní diktatuře nějakou tu jasně ohraničenou chvilku, kdy si můžete plnohodnotně vymýt mozek pořadem, v němž účinkují dospělí.

Ale přiznejme si důležitý fakt. To, že v seriálu hrají dospělí tvářící se jako normální lidi, ještě neznamená, že vám z toho nemůže regulérně hrábnout. Taky to rozhodně neznamená, že se vaše mozkové buňky neleknou všech těch spletitých zápletek a hlubokomyslných problémů, jako například jestli sestra mojí nejlepší kamarádky nemá něco se švagrem souseda mého bratra, protože je zahlídla sekretářka manželky mého bratrance, jak se spolu podezřele bavili (dramatická hudba v pozadí).

Na každý pád sledování televizních seriálů vás možná v budoucnu ušetří strachu z toho, co přijde. Prostě vám upadne kus mozku a už nebudete muset nic řešit. Dokonce ani to, kdo si nakonec  vezme tu zatracenou Esmeraldu.

Ne, teď vážně. Nevyspalá a zničená matka v seriálu vypadá pořád líp než já po dvou hodinách intenzivního líčení a česání svépomocí. Moje drby nebudou nikdy tak zajímavé jako v Ulici. A ne, doopravdy se v reálném životě nezjeví zničehonic kamarádka, která mi pohlídá děti, abych si mohla vyrazit na víkendový wellness. A jen tak mimochodem – kde bych na ten wellness vzala peníze, že?

My jsme takové, jaké jsme. Neumíme se probudit se super make-upem, neumíme vypadat sexy v teplákách a dost možná neumíme nablýskat podlahu u nás doma jako zrcadlo (a už vůbec ne ji nablýskanou udržet ). Taky nemáme děti, které řvou jen dvě minuty a dělají si bez remcání úkoly.

Ale abychom si mohly dovolit ten luxus koukat sem tam na seriál, musíme mít důvěru v sebe sama, že si tu drogu zvládneme nadávkovat. A taky že to ustojíme. Protože upřímně řečeno, já mám při sledování seriálu občas nutkání začít drhnout podlahu, abych měla taky tak čisto, potažmo sekat trávu na zahradě nebo péct makronky. A hlavně ten poslední bod by nemusel dopadnout dobře…

Co tím básník chtěl říct? Hledejte svou výjimečnost uvnitř sebe, ne venku, v nereálném světě. Možná nakonec zjistíte, že jste unikátní právě tím, že ty makronky upéct neumíte a vlastně ani nechcete.

Příště snad nakousnu něco málo o denním rozvrhu.

Facebook Comments

Poblijón školkový

Střevní viróza je definitivně jedním z nejefektivnějších nástrojů pro rodinný teambuilding.

Aktivní pobyt, kde trávíte většinu času spolu, povětšinou na záchodě. Mezi společné aktivity lze zařadit blití, uklízení zvratků, sezení na záchodě, řvaní, celonoční sledování Krtka.

Tímto pobytem značně vylepšíte své vyjednávací schopnosti v oblasti diplomacie při boji o záchodovou mísu,  kyblíček na blití nebo panáka pálenky.

Poznáte další level mateřské lásky. Pokud to doteď bylo jen „Maminka mi utře zadek, maminka mě uloží, maminka mě vykoupe“, nyní přibyde ještě: „S maminkou blinkat.“ Přes to vlak nejede.

Průběh podle Pažouta:

První dítě lehlo – Pažout dezinfikuje Metaxou.

Manželka ulehne – Pažout znovu dezinfikuje Metaxou.

Druhé dítě ulehne – Pažout dezinfikuje borovičkou. Metaxa došla (při tom všem lítání kolem kýblů jsem si ani nevšimla, že jaksi vysublimovala).

Všichni  se*ou jak prokopnutí, jen Pažout má zácpu. Prý to jehličí z borovičky funguje výborně.

Má snaha o pozitivní pohled na průběh nemoci:

Den po viróze váha ukazuje velmi příznivou cifru. Bohužel jsem si na tu váhu vlezla i další den. Entuziasmus je ten tam.

Nemusím vařit, což je vážně za odměnu. Nejen pro mě.

Doma je perfektně uklizeno, protože se několikrát denně vytírá. Z podlahy by se dalo prakticky jíst, i když to nemůžu doporučit.

Pro samé blití a utírání zadků mě opustilo i škrábání v krku a migréna.

Po pěti dnech: Pořád někdo chvilkově blije. Jen Pažout zpívá „Booorovička, rum a slivovička…“

Kéž bych tuto medicínu dokázala naordinovat i sobě. To by se mi poblijón jistě taky vyhnul. Ale zase bych si neužila ten jeden den s váhou pod šedesát kilo.

 

 

Facebook Comments

O pokrmu, který zažehne jiskru

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo… To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to co je to. Jen tak se nevzdám.

Kromě sterilovaného leča, hrášku a žampionů (které nemám) je v receptu ještě rajský protlak. Situace je zachráněná, ten natuty doma mám. Tedy přesněji řečeno mívala jsem. Teď se v lednici nachází cosi, co bývalo protlakem někdy v minulém roce. Teď je to uleželá hmota s dvouplísňovou krustou. Výborné k bílému vínu, koňaku nebo bulimii.

Takže si říkám – neexistuje nic, co by nespravila trocha kečupu, že? Ten tu určitě někde býval. Ale kde? KDE?! Řekněte mi, proč se přede mnou všechny věci schovávají zrovna když je potřebuju?!

Tak fajn. Stane se. Tak nemám ani ten kečup, no a co má být? Vždyť si můžu dát jen těstoviny s kuřetem na cibulce. Co je tahle malichernost ve srovnáním s hladomorem ve světě. Chci říct, že nemáme být tak zmlsaní.

Něco mi říká, že právě tohle je ten moment, kdy většina kuchařek švihne se zástěrou, pustí si na plný pecky Alvaro Solera a v zoufalství vypije lahev Martini. Možná ještě vzpomene na své milé strávníky a objedná pizzu.

Já ale nejsem většina kuchařek.  Zaprvé proto, že Martini doma nemám. Zadruhé proto, že v okolí deseti kilometrů nemám donáškovou službu pizzy a tím pádem by se ta večeře  kapánek prodražila.  A navíc… Prostě chci tokáň. A jsem ochotná tomu něco obětovat.

Někde tady musí něco být. Po zuřivém nájezdu na špajz ale musím konstatovat, že toho zrovna dvakrát moc není. Když nepočítám švestkový kompot nebo med. Jen ze setrvačnosti otevírám lednici především proto, kdyby se tam přeci jen náhodou někde nacházelo to Martini, abych mohla následovat plán bé většiny hospodyněk.

Martini tam není. Ale oči mi padnou na jakýsi beztvarý pytlíček. Je to vakuované cosi tekutého charakteru. Marně se snažím vylovit z paměti, kde se to tu vzalo. Buď je to nějaké zabijácké chilli na mexickou tortillu, které nikdo neměl odvahu ochutnat nebo je to tekuté koření. Těžko říct. Každopádně datum minimální trvanlivosti ukazuje pouhý měsíc nazpět, což z toho dělá zaručeně tu nejbezpečnější surovinu naší skromné domácnosti.

Po rychlé ochutnávce shledávám, že můj odhad asi nebyl úplně nejhorší. Nikdo neumřel ani se ze mě nestal kejklíř chrlící oheň. Vypadá to na nějaký ten pikantnější kečup říznutý chilli, co se dává na tortillu. To půjde. Tokáň bude jedna báseň. Dokonce bych tomu mohla vymyslet nějaký přívlastek jako třeba „Tokáň po mexicku“ nebo „Tokáň , který rozpálí oheň i u vás doma“. To druhé zní opravdu poeticky.

A vůbec, musím se pochválit. Tohle každý nesvede, žejo. Řídit se receptem zvládne kdejaký jouda, ale já mám invenci a naprosto otevřený přístup. Ke všemu.

Nakonec to vypadá velmi slibně. Tenhle recept bude trhák, na to vemte klidně jed. Po chuťové zkoušce musím potvrdit, že to trhák doopravdy je – především žaludku a možná mi to natrhne i žlučník. Ten mexický pytlíček mi byl čert dlužen.

Nu což, těstoviny s vajíčkem jsou vlastně taky jídlo.

Nakonec mi určitě dáte za pravdu, že není ani tak důležité uvařit chutné jídlo, jako mít dobře uklizenou kuchyňskou linku.

P. S. Kečup jsem našla důkladně ukrytý ve vinotéce.

 

Facebook Comments

Diviny na konzervatoři dělají divy

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což

samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Byly jsme tu

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.

Tak jo. Já vím, že po tom drobném nedorozumění s pouliční lampou jsem jaksi zapomněla zkontrolovat, zda si madam vzala všechno z auta. Měla jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli z toho prasklého nárazníku nebude mít Pažout doživotní tik v oku nebo sklony k depresím. Proto jsem se nechala vykolejit jejím prohlášením: „Mami, já jsem nechala ty pastelky v autě…“ a prodělala jsem menší citový výlev. Na větší výlev nebyl čas, protože dorazil profesor a hodina mohla vesele začít. Naštěstí celou situaci zachránilo torzo pastelek v mém penálu.

Pak to celkem šlo. Valja chvílemi i seděla a něco si čmárala do sešitu. Zbytek času vyplnila laškováním s mým profesorem na kytaru buď tak, že ho zásobovala humornými historkami naší rodiny, snažila sama sebe zavřít do futrálu na kytaru nebo do skříně a na závěr mu čmajzla klíče. Pak si lehla pod klavír a odpočítávala, kolik minut ještě zbývá do konce hodiny. Celkem vzato, byla neodolatelná.

Abychom ten den jaksepatří završily, rozhodly jsme se pro trochu nefalšovaného konzumu v nákupním centru. Určitě chápete, že my burani z venkova si to zkrátka jednou za čas musíme vychutnat se vším všudy. Nejdřív jsem projevila snahu sehnat něco na sebe. Jak je známo, my ženy nemáme nikdy nic na sebe. A i kdybychom tím pocitem náhodou zrovna netrpěly, ta kvanta obchodů na metru čtverečním nám tuhle myšlenku zaručeně vnuknou. Takže já zrovna podlehla dojmu, že potřebuju kalhoty.

Mno, už jsem asi nebyla nakupovat hodně dlouho. Ale doufala jsem, že ta móda kalhot á la kamaše prince z pohádky  už pominula. Evidentně ne. Nedalo mi to a přesto jsem pár kousků vyzkoušela. Zatímco se v kabince odehrávalo menší drama pro pozorovatele zvenčí nejspíš připomínající boj s krajtou královskou, a personál nervózně obcházel kolem s vysílačkou, dcera mě informovala, že už ji tyhle nákupy nebaví a jde si koupit do hračkářství filíky. Nakonec se mi podařilo se do jedněch kalhot dokonce nasoukat a ve finále je i zapnout. Povím vám to takhle: Radši budu chodit nahá. Ono to nakonec vyjde totiž nastejno. Moje nohy v těch kalhotách vypadají jako dva slimáci, kteří si právě pochutnali na čtyřech hlávkách zelí a omylem k tomu sežrali ještě pět kámošů. A to ani nechci pomyslet, jak tu věc ze sebe vlastně sundám…

Ekologická katastrofa za stopade

Ze samého žalu nad tím, že se ještě pár let budu muset obejít bez džín, jsem svolila k návštěvě McDonaldu. Tam jsme si objednaly deset papírových sáčků a hračku z Číny za stopade jinak známé jako dětské menu a menu se salátem. Když jsem si tak v poklidu užívala vrcholu konzumu a žvýkala gumovou housku s přepáleným tukem uprostřed, napadlo mě najednou, kde je vlastně ten slibovaný salát? Začala jsem zkoumat všechny ty předražené papírové pytlíky, abych zjistila, že těch šest zelených oschlých mikrokousíčků o velikosti 2X2 mm odpadávajících z hamburgeru zřejmě mají představovat onen slibovaný salát. Zkrátka McDonald ví dobře, že nic se nemá přehánět. Ani zelenina. A hlavně jíst střídmě. Pět hranolek, gumovou housku a maximálně ještě papírový pytlík, těch mají dost. Víc ani ťuk. Možná se i do těch kalhot jednou dostanu.

Nakonec nejlepší fází výletu bylo kino. I když jsem byla připravena na nejhorší, film měl opravdu příjemně překvapil. Díkybohu bylo v celém sále pouhých devět lidí, takže nás nemohli vyhodit za nevhodné chování ani ve chvíli, kdy Valja běžela překážkovou dráhu přes celou řadu sedadel.

 

 

 

Facebook Comments

Co vám o mateřství nikdo neřekne

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

  • Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
  • Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
  • Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
  • Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
  • Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
  • „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
  • Alergie na tepláky je vážná nemoc.
  • Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
  • Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na celé odpoledne.
  • „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
  • Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
  • Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
  • Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
  • Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
  • Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
  • Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
  • Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

 

Facebook Comments

Lego příběh jako reklama na OCD (recenze filmu)

Zdroj: www.youtube.com

Každý trpíme nějakou tou formou obsese. Někdo při  odjezdu z domu desetkrát kontroluje zamčené dveře a pokaždé se nezapomene zeptat své drahé polovičky, jestli náhodou nenechala doma zapnutou žehličku (a to i v případě, že žehličku doma nemáte). Někdo si skládá oblečení podle barev od nejsvětlejšího po nejtmavší. Jiný rovná věci podle geometrických tvarů, přičemž musí být v rovnoběžné linii s kuchyňskou linkou, prahem nebo ledničkou. Prostě každý máme něco. Ale pokud se kvůli svému OCD cítíte méněcenně, nezoufejte a zhlédněte Legopříběh. Ten vás uklidní, že je to naprosto v pořádku.

Alegorický příběh vypráví o psychotickém otci s těžkou formou obsedantně kompulzivního syndromu projevujícího se skrz jeho privátní sbírku Lega a jeho synovi, který si chodí s jeho Legem tajně hrát. Příběh ze života takové normální rodinky.

Tato alegorie se odehrává prostřednictvím postaviček z Lega. Lord Byznys (otec) je naštvaný, že mu mistři stavitelé ničí jeho stavby. Proto se spiknul se zlým poldou, který mu pomáhá stavitele pochytat. Vlastní nejmocnější zbraň – krágl (lepidlo). Pak se ale zjeví nějaký maník ve stylu Gandalfa a říká o jakémsi proroctví, v němž přijde Výjimečný, nalezne blokátor (zavírátko na lepidlo) a může zachránit Vesmír.

Výjimečným se ukáže být Emmet, chlapec zaměstnaný u stavební firmy. Emmet je typický výplod moderní doby, snaží se vést úspěšný život a stát se oblíbeným. Jednoho dne ale spadne na staveništi do díry, kde najde tajemný blokátor. Probudí se až ve spárech zlého poldy, který ho chce v rámci výslechu roztavit. Super pohádka pro děti. Poučná a mírumilovná.

Před jistou smrtí ho zachrání Hustěnka, opravdu hustá holka zaslíbená Batmanovi, pravděpodobně na extázi, protože je schopná postavit létající motorku za letu a ještě laškovně házet očkem po Emmetovi. Definitivně jde o nadčasové jméno mezinárodního kalibru a vsadím se, že se po premiéře tohoto kvalitního snímku narodilo již hodně Hustěnek. Dokonce to má vliv i na starší dítě, které si tuhle nemohlo vybavit, jak se jmenovala ta holka v Mrazíkovi, prý Hustěnka.

Ústředním hitem filmu je píseň „Všechno je tu boží“. Ne že by to bylo nějak extra důležité, ale pro majitele hudebního sluchem tohle disco s mizerným textem poněkud traumatické je.

Vlastně se s Pažoutem nemůžeme shodnout, jestli je tenhle film spíš socialistickou nebo kapitalistickou propagandou. Ale možná je to nakonec jen reklama na lepidlo nebo unikátní psychiatrickou kliniku, kde vás za přiměřený poplatek OCD zbaví.

Co se stane po útěku Emmeta a Hustěnky před zlým poldou po mně nechtějte vědět. Touto dobou se mi obvykle podaří utéct do ložnice, kde se snažím o humánější smrt udušením polštářem. Bohužel si pro mě dítě během pár minut zase dojde, abych se s ním šla koukat na „Panáčka novýho“.

Nakonec to samozřejmě dopadne dobře. Kdesi v průběhu příběhu se Batman rozhodne dát Hustěnce košem, aby mohla chodit s Emmetem.

Před koncem filmu je provedena geniální projekce do reálného světa. V této scéně otec přichází domů a hubuje synkovi, že mu zničil stavby. Důrazně vysvětluje, že místnost plná Lega je jeho a že synek má svou nicotnou stavebnici kdesi v krabici. Tedy nevím, co všechno jim v té Americe ještě trpí, ale tohle je vrchol, takové týrání dětí!

Vše ale dobře skončí, otec uzná, že se synkovi moc nevěnoval a že zakazovat mu Lego je blbost. Nakonec se vše vyřeší, ti dva si padnou do náručí a ani jedno oko nezůstane suché.

Když už chcete jásat, že ten správný americký happy end pro vás znamená konec muk, v titulkách přijde co? Ano, samozřejmě kasovní hit „Všechno je tu boží“. Když přežijete i tohle, dítě pak přijde s požadavkem, že to chce pustit od začátku. Teď už vás ani smrt udušením nezachrání.

S Pažoutem zakládáme aktivní odboj proti „Panáčkovi novýmu“. Film byl smazán z pevného disku právě včas, abychom zvýšili své šance na záchranu zdravého rozumu. Obávám se ale, že je už pozdě ve chvíli, kdy je celá rodina skrz naskrz prolezlá hitem „Všechno je tu boží“, který si zpívá už i na záchodě.

Takže lidi: než dětem něco pustíte, radši si to prostudujte a důkladně rozmyslete.

Facebook Comments

Samostatná disciplína: výběr rodinné dovolené

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte… Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

No co, není přeci kam spěchat. Je teprve leden. Můžeme se přeci ještě v průběhu jara rozhodnout, že koupíme dražší, ale zato méně kvalitní zájezd.

Možná zkusím změnit destinaci… Třeba na „Doma na zahradě“ nebo „V krematoriu“ bude nějaká speciální sleva.

Po chvíli se jdu jen tak náhodou podívat, co dělá Pažout. A hádejte co! Sleduje zájezdy, syčák jeden! Nadšeně mi ukazuje jeden hotel za druhým. To je sice pěkné, jenže my přeci nikam nejedeme… Pánejo, to moře vypadá úžasně! Možná bychom měli…

Nene, kdepak, se mnou to nehne. Ani omylem. Letos prostě nikam nejedeme a basta. Ale támhle měli vážně super dětské hřiště…

Zdrceně odcházím uklidnit nervy na fejsbůk. Šlo by to skvěle, kdyby na mě za každým příspěvkem nevysakovala reklama na nezapomenutelnou dovolenou. A taky kdyby kolem nelítaly dvě neřízené střely, které kdovíkde uslyšely, že pojedeme k moři a rozhodly se pro jistotu už teď si sbalit své bábovičky a poprat se o přebytečnou lopatku.

Poté chvíli předstíráme, že nás ta dovolená vůbec nezajímá a ve skutečnosti je vlastně dobře, že nikam nepojedeme. Střídavě pod různými záminkami odbíháme, abychom každý na svém počítači překontrolovali stav hotelů v naší destinaci a jestli se tam náhodou za ty dvě minuty neobjevil nějaký nový hotel s bezkonkurenční nabídkou čekající jen na nás.

Nakonec oba téměř s brekem konstatujeme, že už nemáme na to, abychom dovolenou dál hledali a přesvědčujeme sami sebe, že je určitě lepší koupit si bednu šampáňa, lehnout si v obýváku pod palmu a čekat, až moře přijde k nám.

Epilog: Nakonec jsem Pažouta udolala. Našlo se jedno místo, které vyhovovalo našim požadavkům a cena se zdála být příznivá. S velkou pompou jsem odeslala nezávaznou objednávku a spát jsem šla s blaženým pocitem na duši, že už za necelých stopadesát dnů budeme u moře. Doslova mi moře šplouchalo celou noc v uchu. Pak mě Pažout nad ránem vzbudil a prohlásil, že nikam nejede, protože se mu zdálo o havárii letadla.

Letos teda asi vycestujeme jenom prstem po mapě.

 

 

 

 

 

Facebook Comments

Desatero učitelky v lidušce

 

  • Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů.
  • Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
  • Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
  • „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny…“
  • Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
  • „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
  • Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
  • Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
  • Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
  • „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
  • Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
  • Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
  • Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní.
Facebook Comments

Porodní plán Es dur

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

  • Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
  • Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
  • Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
  • Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
  • Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
  • Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
  • Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
  • Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
  • Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Facebook Comments

Výtvarný neznaboh jde za kulturou

Jakkoliv se považuju za umělce, v některých ohledech jsem do nebe volající vidlák. Především se to týká výtvarného umění. To je pro mě prostě nepochopitelná parketa.

Byli jsme tuhle s Pažoutem v divadle. U nás v kulturním domě totiž párkrát do roka hostuje nějaké pražské divadlo, aby pozvedlo kulturní život v našem skromném kraji. Předhodí plebsu nějakou tu komedii z manželského života, v níž je obsazena herečka, kterou babičky důvěrně znají z Růžovky jako doktorku, která ve třítisícé šestisté padesáté deváté epizodě přišla jako náhrada za těhotnou exmanželku nastávajícího primáře a následně se stala nevlastní tetou jeho nemanželského syna a nakonec ji museli  o deset epizod později nechat umřít, aby mohli natočit další řadu.

Představení to ale bylo celkem povedené. Tedy pokud od činohry neočekáváte velkou pointu a stačí vám pár vtípků, kterými by se dal zamaskovat nedostatek invence v ději.

Jenže pak jsme udělali tu chybu, že jsme se šli ve volné chvilce kouknout do vedlejšího sálu na vystavované obrazy.

Já a umění, to nejde dohromady. Vážně! Přísahám, že kdyby autorka prskla na papír nepovedenou rajskou od oběda a rozmatlala by to záchodovou štětkou, vyjde to z mého pohledu na stejno.

Zatímco kolem nás procházeli lidé se sklenkou vína v ruce a zúčastněným intelektuálním výrazem přičemž znalecky pokyvovali hlavami nad jednotlivými díly, já nevěděla, kam se koukat. Jestli na jeden napůl obnažený zadek nebo na chroští se zátiším ještě většího chroští.

„… Zajímavé náměty…“

„…Ten neotřelý styl!“

„… Perfektní stínování…“

Pažoutovi to zřejmě vrtalo hlavou. Zastavil se u jednoho obrazu a začal ho obdivovat.

„To je zajímavý, ne? Na tom dřevě to vypadá … ehm … no, zajímavě.“

„Myslíš toho onanujícího zhulence?“

Dobře, asi to není onanující zhulenec. A tu paní stojící za mnou mé prohlášení opravdu pobouřilo. Znechuceně zamlaskala a zpražila mě pohledem, který jasně vypovídal cosi o dnešní oprsklé mládeži. Jenže mně to prostě přijde jako reklama na ganju. Ale to není nic oproti dalšímu obrazu, k němuž utíkám před stále více znechuceným pohledem té paní. Psycho ruka vystupující odnikud či co. Začínají na mě doléhat vedlejší účinky těch halucinogenů, které na mě dýchají z obrazů.

Prchám zpět do bezpečí onanujícího zhulence. A najednou koukám, že zrovna tenhle obraz se ještě neprodal. To je výzva!

Chci zavolat na Pažouta, zda mu ten obraz nemám koupit. Ale Pažout stojí u dalšího obrazu celý ochromený úžasem. Jdu se podívat, co mu tak učarovalo.

No, popravdě, nevím, co si mám myslet. Já vím, že nejsem kompetentní osoba k posuzování umění. Jsem naprostý umělecký ignorant a mé výtvarné dovednosti dosahují kvalit čtyřletého dítěte s ADHD.

Ale kreslit rozpadlou maringotku vedle hromady bordelu, to je přesně ten druh umění, který nikdy nepochopím. Zlatá rajská.

S Pažoutem na sebe koukáme trochu rozpačitě.

„No co. Já taky píšu o … ehm … kdečem!“

Inspirace se někdy shání velmi těžko, jen co je pravda.

 

 

Facebook Comments

5 věcí, které vás zaručeně přivedou k šílenství na vašem chytrém telefonu

smartfoun

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Ucho touch

A pokud už se vám podaří v tomto časovém pásmu přeci jen někomu zavolat, pravděpodobně se vám během hovoru povede zmáčknout uchem buď funkci GPS, Wi-fi, automatické otáčení displeje (viz první bod)  nebo alespoň režim blokování.  Postrádám už jen funkci odjištění detonátoru.

Chytré odstavení od přístroje

Váš chytrý telefon ví nejlíp, kdy máte dost a měli byste si dát pauzu. Vlastně tím plní funkci vaší maminky nebo doktora, kteří by vás v tuto chvíli pokárali, ať pořád nevisíte na tom telefonu. Přesně v ten moment se buď sám vypne nebo alespoň nepřijímá hovory ani esemesky, přičemž se tváří zapnutě.

Zkrátka ať chcete dělat cokoliv, váš telefon je obvykle jiného názoru. Je vskutku chytrý a ví, co je dobré. Když už se jednou zadaří a vy se s ním shodnete na tom, co chcete dělat vy a co on, můžete si připadat doopravdy chytře.

Facebook Comments