Domácí bábovka – bagrovka

Kulinářským mimoněm se člověk musí narodit. Ale jak to tak bývá, samotný talent nestačí. Je třeba techniku neustále pilovat, aby se vám nestalo to, že se jednoho dne probudíte a budete umět vařit. A já na sobě pracuju, takže mně se to stát nemůže. Pro jasnější představu uvádím jeden zážitek z let nedávných.

Onehdá jsme trávili s rodinou pár dnů na chalupě. Byla to taková ta prvoplánově příživnická dovolená, kdy dotyčný (můj otec) měl tu smůlu, že dceřino cvrlikání „Tak rádi bychom vás viděli! Můžeme přijet na chalupu?“ nemohl odbýt negativní odpovědí a nezbylo mu nic jiného než souhlasit. Když Hujerovi dovalili svou maličkost a nezanedbatelný avšak nezbytný vercajk pro přežití čtyř dnů mimo domov, začala ta dovolená být jaksepatří. Jaksepatří pro Hujerovi. Velké výlety (nad 1 km), menší procházky (200 metrů na koupaliště a zpátky), i větší výpravy (autem kamkoliv kde je ZOO, lunapark nebo výběh zdivočelých krocanů, prostě cokoliv, jen aby se ty děti doprdele zabavily). Obídky a večeře cestou v restauraci, pohoda.

Jenže po dvou dnech jsme si s Pažoutem uvědomili, že jsme učitelé, čili nižší sociální vrstva, a že by bylo nanejvýš vhodné začít žít poněkud úsporněji. Rozhodla jsem se jako matka rodu (ne roku, bacha na to) převzít tu nejdůležitější roli u rodinného krbu. To s tím krbem není tak úplně mimo mísu, protože jsem si při té příležitosti konečně všimla, že ta kachlová kamna, co má táta doma, asi nejsou jen doplňkem pro odkládání kabátů. Ono to asi vážně fajruje.

Teď nastala moje velká příležitost blýsknout se a nemohla jsem ji jen tak nechat plavat. Vzpamatuj se! Na tohle čekáš celý život! Hodnotné jídlo vařené s láskou na chalupě na kachlových kamnech. To musí někdy zažít každý. Vycítila jsem velkou příležitost vžít se do role poctivé hospodyně, která dokáže i na kachlových kamnech připravit vynikající chod pro celou rodinu.

Tak tedy dobře. Na pomoc jsem si vzala svou mladší sestru, kterou jsem považovala za zkušenější kuchařku a vložila jsem do ní nekonečné ambice. Rozhodly jsme se udělat něco přiměřeného podmínkám (především těm, že se vaření ujal mimoň), takže se naším hvězdným pokrmem stal domácí smažák s domácími hranolkami a k tomu jak jinak než domácí bábovka.

Panečku, to je menu jako z prostřena! Tak směle do toho. Obalit sýry a nakrájet brambory byla hračka, zvlášť když jsme si k tomu načnuly víno a hezky si zazpívaly. Usoudily jsme se sestrou, že nejhorší fázi máme za sebou a můžeme se tedy vydat v ústrety bábovce. Já osobně jsem v té době byla pečením nepolíbená, ale sestra působila velmi sebevědomě a odhodlaně, proto jsem se neodvažovala odporovat a o to víc jsem se snažila budit dojem, že naprosto přesně vím, co s tím.

Sestra začala míchat ingredience na těsto. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli do bábovky patří rum, ale v průběhu výměny názorů jsem si ho raději nepozorovaně nalila do čaje. Tak tedy bez rumu (škyt), to bude nefalšovaná venkovská klasika! Sestra znalecky míchá jakýmsi udělátkem těsto. Já si usrkávám svůj vylepšený čaj a zasvěceně se motám kolem, ve snaze být  konečně odeslána do pryč. Začíná se mi to vaření vážně zamlouvat. Asi to budu dělat častěji.

Sestra vymazává bábovkovou formu a dává do ní těsto. Panejo, to bylo ale snadné! Jestli jsem neříkala, že to zmákneme levou zadní, hm? Teď už máme prakticky hotovo!

To nejmenší, co jsem mohla pro rodinu tou dobou již hlady ohlodávající stůl udělat, bylo dílo dokonat a všechny ty pochutiny usmažit a upéct. Na mou obhajobu: s těmi kachlovými kamny by to nezvládla určitě ani michelinská hvězda. To je prostě věda. Poté co kamna byla odborně roztopena, jsem zavelela, že se jde smažit a péct. To, že je v tu chvíli pomyslný termostat nastaven „na uhel“, jsem netušila. Ani to, že mi tam Pažout naložil celou ošatku polen, aby se nám to hezky uvařilo.

A tak jsem zjistila, že někdy je skutečným kumštem i usmažit smažák. A že není pánev jako pánev. Dále to, že domácí hranolky z brambor jsou na hovno a když máte ještě blbou pánev a kachlová kamna, můžete si z nich rovnou usmažit imitaci kroket nebo spíš nějakou pochybnou šlichtu složenou z připáleného oleje a rozmačkaných brambor.

Poté co jsme se sestrou provázeny nevěřícnými pohledy naservírovaly rozblemcaný smažák s dvěma miniaturními kuličkami prapodivné smažené kaše (to vám taky nikdo neřekne, že se ty takzvané domácí hranolky značně zmenší), vzpomněly jsme si s úlevou, že celou situaci ještě můžeme zachránit naší úžasnou bábovkou.

To je ono! Bábovka nám zvedne body, na té přeci není co zničit…

Zkrátím to. Bábovku jsme po bezpočtu nadávek a marných pokusů o více či méně elegantní vyklopení z formy (to byste nevěřili, co všechno se dá použít jako páčidlo) servírovaly přímo z formy ve stylu „kdo máš lžíci, dlabej si svůj kus svrchu připečené a uvnitř nedodělané bábovky“.

Myslím, že s tímhle menu jsme opravdu trhly veškeré rekordy. Prázdný žaludek a podrážděný žlučník celé rodiny, dvě hodiny zbytečné práce, celé odpoledne větrání chalupy a nakonec jsme potupně přihlížely tomu, jak Pažout jede pro nějaký ten polotovar do supermarketu.

 

Facebook Comments

Fáze sexu v průběhu manželství

Poznávací a líbánková fáze

To je fakt bomba. Asi všichni na to vzpomínáme jako na fázi nonstop sexuálního dobrodružství a je celkem jedno, jestli to děláte ráno, v poledne nebo uprostřed noci, na lustru, v autě, na kuchyňské lince. Prostě to jde pořád. Dost lidí má tu smůlu, že tuhle fázi ukončí prvním těhotenstvím. Ministerstvo zdravotnictví varuje: za sex budete potrestáni svými vlastními geny.

Těhotenská fáze

S neochvějnou přesností se střídají nálady „chci to tady a teď“ s: „jdu blít“ nebo: „ten obrázek jsi pověsil nakřivo, asi mě už nemiluješ, budu brečeeet“ a nakonec je vše završeno: „s velrybou nechce souložit nikdo“.

Fáze mimino

Jinak známá jako hra Kdo usne dřív? Pokud chcete mít sex, nesmíte se dostat do horizontální polohy, protože vám okamžitě spadne oko.

Fáze batole

„Dneska by to šlo“ je vaší mantrou. Bohužel „dneska“ je osmý den v týdnu. Ale důležité je, že občas se to povede. Podle všeho ano, protože se tato fáze může dost dobře uzavřít prohlášením ministerstva zdravotnictví ohledně trestu za sex. Jo, jste v tom. Zase.

Fáze dva kazišuci v akci

Přeskočme nyní opakující se těhotenskou a miminkovskou fázi, která nutně nastává, a přejděme rovnou k věci. Sex je možný jen mezi půlnocí a druhou ranní, protože zbytek dne je vždycky někdo vzhůru. Na přeskáčku usínáte, pak vás přijdou vzbudit děti.

Holografický sex

Jste machři. Umíte si ten sex už představit natolik dobře, že ho nepotřebujete ani zažívat. Ráno si vyprávíte, jak to bylo velký, významně mrkáte a říkáte, že se vám z toho sexuálního vzrušení doslova podlamují nohy. Na druhou stranu je takový sex naprosto neškodný a nehrozí, že si pořídíte dalšího kazišuka.

Nepřejte si to porušit, protože pak jsme zase u těhotenské a miminkovské fáze a můžete maximálně brečet nad tím, jak si vaše dítě krásně plácá modelínu. Pak by nastala fáze „sex už jedině v televizi“.

 

Facebook Comments

Televizní outsider

Zdroj: www.kyblsrandy.cz

To, že se nekoukám na televizi, mě začíná seriózně diskvalifikovat v sociálním životě. Je ze mě definitivní outsider. Nejen že neznám hlavní postavy z Růžovky ani z Ulice,že vlastně ani netuším, kolikatisící díl momentálně probíhá a kdo koho zabil nebo přefiknul. Nemůžu diskutovat o tom, kdo je v jiném stavu a s kým. Zkrátka témata ke konverzaci s okolním světem se značně úží a nezbývá než probírat bolavé klouby. Jakmile se řeč stočí na cokoliv spojeného s televizí, mohu jen účastně přikyvovat a doufat, že se mě nikdo přímo nezeptá: „Vidělas ten poslední díl?“ To je pak docela blbý přiznat, že ne, když jste doteď přikyvovali jako o život.

Nedávno jsme byli s Pažoutem bez dětí a když nejsou ti malí svěřenci pekla doma, je to hrozná nuda. Nejenže se televize ani jednou nezapne, neprobíhají bouřlivé nepokoje ohledně toho, zda poběží nejdřív Locika nebo Balerína, kteréžto často vyústí až k létání náklaďáčků a hasičů.

Tak jsme se rozhodli jít takhle jednou večer v rámci sociálního začleňování navštívit Pažoutovy rodiče, abychom zažili trochu toho televizního vzrůša. Když to doma nemáme.

Nadšené očekávání kvalitní zábavy v podání televize Šlágr, kterou obvykle u tchyně chtě nechtě zhlédneme, je zničeno hned při příchodu k televizní obrazovce.Tchyně obvykle velmi prožívá všechny zážitky, které se tam probírají mezi Moravankou a Duem Yamaha, a pak nám o nich vypráví. Kdo s kým, za kolik a tak. Má perfektně zmáknutou tu sociální strukturu, kdo je čí otec, syn, děda, bývalý manžel, současný milenec a budoucí manžel atd. A když už se chcete ptát, jaké protiprdící slipy vám teleshopping doporučí, zjistíte, že Šlágr je dnes nahrazen televizí Barrandov.

Ale není třeba zoufat. Teď už dobře vím, že televize Barrandov je zárukou ještě kvalitnější zábavy než protiprdicí slipy a dva roboty na čištění porcelánových slonů za cenu jednoho.

Nejdřív jsem se ve zprávách dozvěděla k životu nepostradatelné informace o tom, jak funguje akupunktura pro pejsky a její nepostradatelný význam promoderní generaci pejsků, potažmo celou společnost. Své o tom ví i yorkšír Punťomil, který si takto vyléčil nechuť k psím granulím. Granule mu nedělaly dobře. Ale akupunktura ho vyléčila. Nyní mu šťastní páníčkové servírují jen lanýže a on je nejšťastnějším yorkšírem v republice. Páníčkové teď sice žijí pod mostem a přechodně na stanici veterinární akupunktury, ale nikdy nebyli šťastnější.

Po zprávách přichází hlavní program s názvem „Jak to skutečně bylo“ nebo tak něco. Tady čuchám velkou dávku kvalitních prožitků, to se pozná už z upoutávky. Proč se mladá žena vydala k věštkyni? Co se dozvěděla? Zhulila se věštkyně vonnými tyčinkami nebo mohla mluvit pravdu? To vše a mnohem víc po reklamě!

Po zmíněné reklamě (Correga) konečně přichází ta chvíle prozření. Věštkyně pochopitelně tvrdí, že viděla od první chvíle auru té paní, která už od začátku značila tragédii. Kdyby náhodou selhala aura, jistí to křišťálová koule, z níž vykouknul jednorožec. Jednorožec v křišťálové kouli samozřejmě symbolizuje smrt partnera, to ví každý. Zatímco se vědma snaží v přímém přenosu oběsit na svém náhrdelníku s pentagramem, napjatý divák s ní začíná soucítit. Určitě měla pravdu, když tu maldou paní vyděsila smrtí manžela. Jednorožec atakdále. Manžel, pravděpodobně neholografický a sedící hned vedle na pohovce, by jednoho sice znejistěl, ale nic ještě není zcela vysvětleno. A pak, když už byste se nad věštkyní slitovali a poslali ji na balkón dát si jointa, moderátor se vytasí s nějakým esem v rukávu. Kde se vzal tu se vzal, sedí tam šéf dotyčné paní a ukáže se, že vědma pro něj v minulosti pracovala. A to nadúvazkově a velmi usilovně, ve dne v noci.

Dál už je to Esmeralda hadr. Účastníci talkshow se do sebe pouští hlava nehlava a vědma chvílemi vypadá, že by se kromě jointa a vonných tyčinek klidně rozšoupla ještě o čáru koksu. Moderátor se hrdě bije do prsou a překřikujíc vřavu v pozadí nabádá posluchače, aby se na něj neváhali obrátit s další záhadou, kterou on hravě rozlouskne.

Říkám vám, že když člověk dokouká tohle, je to už jen krůček k Výměně manželek.

Facebook Comments

Babča jde na Robbieho

K Vánocům jsem Pažoutovi dala lístky na Robbieho Williamse. A jelikož jsem vyrozuměla, že není zrovna vhodné dávat darem jeden lístek, koupila jsem i jeden pro sebe. Sice jsem stále trochu doufala, že se najde vhodnější kandidát, který by šel místo mě, zatímco já bych mohla v klidu sedět doma a šoupat bačkorama, avšak nestalo se. Takže jsme tedy šli. Oba.

Když nesnášíte davy lidí, běžte na megakoncert, to vás vyléčí. Ve stručnosti shrnu dojmy z koncertu Robbieho Williamse. Jen dodávám, že pro mě to byl první (a zřejmě poslední) zážitek z tak obřího koncertu. Proto možná zcela samozřejmé věci popisuju jako senzaci. Buďte prosím shovívaví. Ale popořadě.

Všechno to začalo těmi prokletými botami. Víte, bývávaly doby, kdy jsem ve svých Steel Adlerkách pařila do mrtva a k místu u pódia jsem si tu cestičku prokopala . Myslela jsem si, že dnes je zase po letech obuju. Ale to tak docela neklaplo. Sice jsem je opravdu nazula, ale hned jsem je zase sundala a vyměnila za kecky. Na mé změkčilé nohy to už zkrátka není. Před deseti lety to bylo terno, dneska je to jako mít na nohou cihly. Takhle definitivně nastupuje důchod.

Nicméně mé osobní krize spojené s fyziologickým a psychickým věkem jdou na chvíli stranou. K věci. Na lístku stálo, že vstup na akci je od 16:00. Po mírném zdráhání jsme se k turniketu vrhli asi v 15:20 a překvapivě nás pustili. Ovšem byli před námi tací, kteří tu zřejmě přespávali už od minulé noci, takže přes veškerou snahu jsme se nedostali až do první řady.

Tady nastává moment pro důkladné uvažování o nesmrtelnosti chrousta. Za čtyři hodiny čekání vestoje člověk stihne v hlavě probrat všechno od nevyklizené myčky doma až po evoluční teorie. Tak třeba mě napadlo, že nám vyloženě chybí to čekání ve frontách, jak na něj pamětníci vzpomínají z dob socialismu. Ono čekat ve frontě na pračku celou noc bylo asi fakticky terno. A když mohli čekat lidi na pračku, proč bychom nečekali my čtyři, pět hodin na Robbieho, no řekněte?

Někdo si dával chrupku.

Takže po třech hodinách, několika jogínských pozicích (vážně jsem doufala, že si trochu rozhýbu záda), několika hodnotných snímcích, nespočtu nadávek, už dav za námi značně zhoustnul.  Což nakonec nebylo od věci, protože tak aspoň nespadnete. Prostě to nejde. Dokonce jsem se ani nemusela bát, že se ztratím. To taky v téhle sardinkové plechovce nejde.

Tady už jde do tuhého. Přemýšlím, jestli by mi pomohlo opírat stehna o sebe. Nebo aspoň kolena. Jak to dělají ty hubendíry, co těmi stehny o sebe netřou? Nebo ti co mají nohy jinak než do X? To by mě celkem zajímalo.

Po čtyřech hodinách se konečně začíná cosi dít. Začíná předkapela. Tak fajn, tu neznám. Popravdě, neznám ani moc písniček od Robbieho. Ale to se poddá.

Po předkapele nastává napjaté připravování, ještě větší vřava a tlačenice, lidi se hádají o svůj decimetr čtvereční místa a vůbec je to taková letní idyla.

Nastupuje Robbieho kapela a já se zmateně rozhlížím a přemýšlím, kdo z nich je vlastně Robbie. Nikdo, samozřejmě. Menší trapas, kterého si naštěstí nikdo nevšimnul, protože masa těl je neúprosná.

Když se konečně objeví Robbie (jo, poznala jsem ho, je to dobrý), já začínám chápat další věc. Proč všichni na koncertech v prvních řadách tancujou. Ono to totiž jinak nejde. Překvapivě když netancujete, hlídáte si svůj decimetr čtvereční životního prostoru a všichni kolem tancují, je to neustálé šťouchání celkem nepříjemné. A nemožné. Takže radši tancují i ti, kdo vlastně netuší, co je to ten Robbie zač.

Co dodat? Robbie nám hned zkraje ukázal prdel, takže dámy byly spokojené, hrál skoro dvě hodiny (což moje záda moc neocenily) a pak jsme se mohli zase v pohyblivé Sardinii odploužit do přecpaného metra, užít si ty poslední chvíle v davu, pozdravit bezdomovce na hlaváku a jet domů.

Tak o bychom měli. Další nový zážitek. Já mám sice záda jak z porcelánu a trochu špatně se mi dnes pohybuje po tom sedmihodinovém stání na značce, ale všichni jsme to přežili. Pažout je nadšený, že viděl Robbieho. Odmyslím-li své fyzické selhání, byl by to super zážitek i pro lidi před důchodem jako jsem já. Nicméně příště to jistí bačkory a televize.

P. S.: Pažout mě uklidňuje, že zítra přijedou pošťačky a přivezou mi důchod.

 

Krátká videa z koncertu zde:

Facebook Comments

Pat a Mat vaří gulášovku

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, že se  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve městě, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž se výrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není…“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si… Třeba gulášovku!“

A protože jsem se na gulášovou polévku nereagovala  dostatečným entuziasmem (i když předstíraný záchvat hluchoty podle mě v takové situaci projevem nadšení skutečně je, mohla bych po něm taky hodit talíř), Pažout přitvrdil. Obešel lednici, mrazák, spíž a dramaticky si mumlal pod vousy: „Tady nic není. Chcípneme hlady! Hlavně že tu je chlast!“

Tu poznámku o chlastu jsem přešla s tím, že moje hluchota je dlouhodobějšího charakteru. To musel být vtip. Je snad jasné, že daleko důležitější než mít doma jídlo, je mít doma chlast. Přesněji řečeno hodně chlastu. Proč bych jinak včera tak pečlivě drhla všechny skleničky?!

Nicméně Pažout byl neoblomný a když se nabídl, že oloupe brambory na tu gulášovku, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Z gulášovky se nevykroutím.

Neměla jsem ani tušení, kam až nás tato zkušenost posune z hlediska manželské sounáležitosti. Gulášovku do každého manželského páru. Manželská poradna hadr. Gulášovkou za kvalitnější život atakdále.

Vzhledem k výměně názorů předcházející celé akci Pažout velmi rychle pochopil, jak by bylo nebezpečné dávat nůž do ruky zrovna mně. Jako správný gentleman se tedy uvolil, že nakrájí maso. Nu dobře, ale je třeba odstranit ty nechutné bílé kousky z masa, které celou situaci výrazně komplikují. Nevím sice, co jsou ty bílé kusy na mase zač, ale nemám je ráda. I do toho se Pažout odvážně pustil (asi měl vážně hlad). Jenže tady nastal ten menší zádrhel. Konečně na vlastní kůži pocítil žalostný stav ostrosti našich nožů a možná mu i hlavou blesklo, jak moc bolestivá smrt by ho čekala, kdyby z nějakého důvodu, jak se to říká, začaly lítat ty zmíněné nože. Zkrátka to nemohl uříznout.

A teď přichází ta ohromná pravda. Totiž pravá energetická rovnováha ženské a mužské složky a ehm… synergie jin a jang nebo tak něco.

Pažout se stále nevzdává ve snaze elegantně a rychle onu bílou věc z masa sundat, což je technicky nemožné. Ale zase je tu ten entuziasmus. Copak mu ho můžu brát? No řekněte, můžu? Nemůžu, takže se zatajeným dechem sleduju, jak se statečně s tou podivnou součástí vraždy pere. Kdo ví, je to koumák, třeba vymyslí něco vážně velkého a neodolatelného, co bych mohla v budoucnosti také použít.

Pažout to hodnou chvíli zkouší jakýmsi podivným způsobem stáhnout a když už ho podezřívám, že se snaží totálně vzepřít všem zákonitostem Vesmíru, pronese větu, která mě dočasně uvrhne mimo realitu.

„Přines mi kombinačky.“

Když konečně ona věta dolehne k mému zastřenému vědomí a hlavou mi rezonuje jen to slovo kombinačky, něco se ve mně zlomí. Ano, definitivně existuje větší kuchyňský mimoň než já a hned si připadám o něco lépe, ale bůhvíproč se mi najednou před očima objevila scénka z Pata a Mata, kterak dělali kuře. To jsem nemohla dopustit.

Zkrátka a dobře, nakonec se to celé obešlo bez kombinaček, Pažout oloupal brambory, já udělala zbytek potřebného a brzy se naše terapie v kuchyni uchýlila ke zdárnému konci.

Nejvíc stmelujícím momentem celé události je bezesporu ten, kdy se oba po špičkách blížíme k hrnci s polévkou jako k bublajícímu semtexu. Tuhle fázi mám nejradši. Je to jako skákat s padákem.

Facebook Comments

Pravidla kyberprovozu na mateřských serverech

  • Když vidíte na zdi dotaz na jakékoliv téma, odpovězte vždycky na něco jiného. To se hodí, vážně. Tak třeba pokud se dotyčná maminka ptá na názor ohledně dvou značek příkrmů, poraďte jí, aby ještě minimálně rok dítě výhradně kojila. Značně jí tím usnadníte výběr.
  • Za žádných okolností nevyjadřujte svůj názor. Názor druhých je vždycky lepší, růžovější a sluníčkovější než ten váš. Když už si nedáte poradit a přemůže vás nutkání sdělovat své názory veřejně, alespoň důkladně prozkoumejte daný web, jestli zde náhodou někdo v posledních osmačtyřiceti hodinách nepoužil nějaké slovní spojení či nedej bože neudělal to, o čem se hodláte zmiňovat. Důvodem je ušetření citů všech uživatelek. Pokud by se tak stalo, byly by hluboce raněny křehké city mateřské a zřejmě by následoval výlev hormonů.
  • Cizí dítě (potažmo matku) můžete nejlépe posoudit vy, případně jiná naprosto neznámá osoba na druhém konci drátu. Máte přeci ten nadhled a odstup, no ne?
  • Pochlebování není nikdy dost a řitní alpinismus je nejlepší kardio na hubnutí po porodu.
  • Pokud uvidíte, že někdo zveřejňuje svůj blog nebo službu a jiné fuj zakázané věci, okamžitě na to upozorněte, vyhlaste veřejný pranýř a dotyčnou nahlaste vyšším orgánům.
  • Když někdo zveřejní zprávu o úžasném porodu/miminku/vzhledu/kočárku, počkejte na počet lajků a pak nadšeně přitakejte nebo plivejte.
  • Následující témata zaručují roztržku, přestřelku nebo rovnou exemplární popravu: Skákadla/hopsadla, nosítka/visítka, kojení/umělé mléko, očkování/neočkování. Vyhněte se jim nebo se řiďte pravidlem č. 6.
  • Když se vám podaří vypěstovat nehty, za které se vejde maminka, tatínek, obě děti, dům se zahradou a sousedův pes i s boudou (případně si takové nehty necháte vytvořit, jsme přeci moderní!), nalakujete si je epesním žůžo lakem s kytičkami, šup s tím na zeď. A běda, jak nenasbírá aspoň padesát lajků!
  • Čím víc duckface, tím větší záruka kvalitní konverzace.
  • Nemáš dítě, ničemu nerozumíš a tím spíš platí pravidlo o nevyžádaném názoru.
Facebook Comments

Fáze letních prázdnin rodiče učitelského

První fáze

Sláva, jsou tady prázdniny! Konečně si odpočinu! No jo, vlastně, já mám děti. Ale co, to bude cajk. To ještě člověk netuší,  jaká katastrofa přichází a naivně se těší na to takzvané volno.

Druhá fáze

Aha, takže prázdniny začaly. A kdože si vezme ty děti? Odpověď je jednoduchá – nikdo. Klid, třeba se ozve babička. Tato fáze by mohla mít pracovní název „Fatální naivita“.

Třetí fáze

Zuřivě lovíte v paměti, jestli někde v okolí neprobíhá letní provoz školky a čím byste mohli uplatit ředitelku, aby tam ještě vzala obě vaše děti včetně toho, co už do školky nechodí. Bohužel všichni v okolí vás a hlavně vaše děti znají, takže ani kdybyste ředitelce nabídli intenzivní každodenní masáž nohou, tak to nepřijme. Byla by padlá na hlavu.

Čtvrtá fáze

Stále potají doufáte, že si pro děti přijde babička. Také věříte, že vaše přání bude spíš vyslyšeno, když ho notně podpoříte vínem. Někde na internetu to určitě psali…

Pátá fáze

Aleluja! Babička si přišla pro děti! Avšak po chvíli je zase vrátila s nějakou chabou výmluvou. To šampáňo jsme bouchli předčasně, ale zase se bude aspoň hodit k otupení smyslů.

Jestli ještě jednou uslyším znělku z Prasátka Pepiny, tak mi naroste rypák.

Šestá fáze

Je to jasné. Prázdniny jsou masochistický výdobytek učitelů (ano, vím, že se do této diagnózy počítá také má maličkost). Je to znamení, že máte změnit profesi a jít raději pracovat do Kauflandu, kde vás žádné flákání o prázdninách nečeká. Škyt.

Sedmá fáze

A dost! Teď už se celkem daří odfiltrovat ten jekot a hurikán od celodenně  lítajících a hádajících se dětí. Tak by se možná dalo dělat něco konstruktivního. Co třeba uklidit Valje školní tašku? Oprava, měla jsem spíš říct „vykydat hnůj ze školní tašky“ nebo „vymýtit nové formy života ze školní tašky“. Krásná činnost na odpoledne. Hned si přijdu trochu užitečnější.

Osmá fáze

Jedním slovem: Rezignace. Jestli nepřijde babička pro děti, stane se něco nehezkého.

Devátá fáze

Už se stalo to, čeho jsem se obávala nejvíc. Došlo víno.

A ano, vím, že je teprve čtvrtého července…

 

 

Facebook Comments

Švédská trojka alias chrápající vsuvka

Dva chlapi v posteli – sen každé ženy? To jo. Snění je totiž to poslední, co při téhle sestavě stihnete.

Dnes v noci asi ve 2:10 začal Eliš vřískat, že ho žere moucha. Po chvilkovém snažení ho přemluvit, že tatínek všechny komáry a mouchy zabil plácačkou, že má v pokoji raid proti komárům, že je noc a mouchy nelítají atd. se stejně nakvartýroval k nám do postele. Masáž žeber zaručena. Proč ne. Otočila jsem se pro jistotu k Elišovi zády, aby ta masáž nevyšla úplně vniveč, ale on nechtěl spát ani v nejmenším. Neustále mě informoval o svých požadavcích a poznatcích.

Po dvanácterém vyslechnutí, že chce lupínky s mlíčkem, že chce pustit Krtka ale ne toho s autíčkem, ale se sněhulákem nebo možná i s vrtulníkem a že se mu chce čůrat a že už je ráno, se stane to, co se neodvratně stát muselo. Pažouta to uspalo a začal svou obvyklou chrápací skladbu. Zatímco já už jsem na fáze chrápání zvyklá a čekám, až se dostane do momentu, kdy se mu začne drolit mozek do nosu a tím to celé skončí, Eliš je neznalý situace. Eliše to vytáčí.

Po chvilkovém náslechu chrápání svého otce nastupují pro změnu fáze nasranosti synátora.

„Pšestaň, tati! Syšíš? Pšestaň!“

„On má něco s nošíkem, viď?“

„Ticho! Pšt!“

„On má nudli, viď?“

„Pudem si dát mlíčko, mami, jo? Venku už je světlo.“

Fakt že jo. Je 3:30 a už se rozednívá.

A první věta Pažouta po probuzení? „S tím Elišem se tady vůbec nedalo spát!“

Eliš chudák přitom jen dělal analýzu chrápání.

Facebook Comments

Nandej mi do hlavy tvý brouky

Už máme dost Pažoutovy protizvířecí domácí politiky. Rozhodly jsme se to s Valjou vzít do svých rukou a přinesly jsme domů vši. Vši jsou skvělí domácí mazlíčci. Nenároční, ke štěstí jim stačí jen pár umaštěných vlasů a když jim je dáte, drží se vás s věrností sobě vlastní. Nad vši není. A nemusíte je venčit. Když už je vyvenčit jdete, drží se vás zuby nehty, žádné vodítko není potřeba, což je neuvěřitelně praktické.

Navíc je to forma skutečně intenzivní rodinné terapie. Nemáte šajn, jak moc vás to sblíží, když si několik hodin denně vzájemně vybíráte z vlasů kámošky. A ve večerních hodinách je to pikantnější než sex, na to vemte jed!

Zatímco při první epidemii jsem vši z role pozorovatele vnímala jako nebetyčný vopruz (pokud vám to uniklo, k přečtení ZDE), teď je to jiné. Konečně to zažívám naplno. Není nic lepšího než mít vši. Kdo neměl nikdy vši, neprožil plnohodnotný život a může se jít bodnout.

Až do včerejška jsem to svědění hlavy považovala za psychosomatickou reakci na skutečnost, že se ty vši zase vyskytují někde v hlavě mého drahého dítka. Pak mi ale z těch vlasů něco spadlo.

Když už nic jiného, mám spoustu kvalitních snů, které mě inspirují. Nejdřív klasika, při každém probuzení ze sna, kde hraje veš hlavní roli (což je asi tak jedenáctkrát za noc), mám nutkání vyskočit z postele a vyžehlit peřiny a polštáře. Pak mi dojde, že žehlička má u nás čestné místo jako lapač prachu na skříni, tak se zase uklidním a spím dál.

Poté se přesunu do další fáze snění, kde veš v životní velikosti zpívá Nessun dorma a hází po mně vilné pohledy, zatímco se prohání veškerým vlasovým porostem široko daleko. Navíc jí to vážně jde a zpívá to jako Pavarotti. Obzvlášť si vychutnává monumentální závěreční Vinceró!

A není lepší probuzení než se jít ve čtyři ráno namydlit psím šampónem. O tom se v knihách o úspěchu a osobním rozvoji nepíše, ale mělo by! Člověk má hned zenovější přístup k životu.

Nakonec jsem samozřejmě označena za simulujícího megahypochondra, který si jen vynucuje pozornost a neumí si sám ani učesat vlasy. Ve vlasech si pravděpodobně pěstuju sezam nebo slunečnici, protože podle Pažouta mám absolutně čistou hlavu bez jediného lupečku natož vši.

Možná to nakonec vyřešíme vojenským sestřihem pro celou rodinu. Koneckonců mi to tehdy celkem slušelo …

S konečnou platností ale zakazuju oslovování „Broučku“ a taky jiné rčení a říkadla jako třeba: „Jsi líný jako veš“ nebo: „Stříhali dohola malého chlapečka“ a taky platí přísný zákaz pro písničku od Lucie „Nandej mi do hlavy tvý brouky“. Nesmí si ji nikdo ani broukat.

 

Facebook Comments

Bezdětné problémy

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne…

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak… Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

V 19:00 už se definitivně rozplynul veškerý romantický odér z doznívajícího víkendu bez dětí. V 19:15 už jsme se stihli pohádat kvůli čtení pohádky, natřesené peřině nebo pyžamu.

Zkrátka a dobře, po hodinové šichtě s naší krví byl náš harmonický vztah opět narušen. To už totiž Pažout nemá sílu ani na tu harmoniku. A to pak už člověku nezbyde nic jiného než sedět v obýváku a pěkně od srdíčka se pohádat.

Facebook Comments

Matka obecná nebo-li chemická

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Místo aby vařila lektvary z pelyňku nasbíraného za úplňku ve snaze ochránit své děti takto před veškerým bakteriálním zlem světa, nechává své ratolesti dokonce očkovat. Vážně, představte si to.

Děti vozí v pekelném separačním a záda devastujícím stroji zvaném kočárek. Pokud používá šátek nebo nosítko, jedná se pouze o výjimečné situace, kdy nemůže dítě týrat v kočárku. Výjimečné! Jako kdyby vůbec šlo nemít někdy přivázané dítě k tělu a zároveň si nervat vlasy hrůzou, jestli to odcizení unese! A přiznejme si, že jev, kdy by matka obecná používala šátek, je skutečně unikátní. V tom případě by se dalo dotyčnou označit podtitulem „mírně lesanoidní“. A stejně ten šátek určitě zaváže špatně!

Svým dětem dává na nohy boty. A ve většině případů nejde o vegan barefoot, na to vemte jed.

Veškeré své počínání omlouvá naprosto nesmyslným argumentem: „My jsme to dělali taky a žijeme“. A vůbec ji nezajímá uhozenost tohoto odůvodnění. Jako by nevěděla, že jeden vzorek (ještě ke všemu podle všeho vadný) neodpovídá žádnému serióznímu výzkumu.

Nyní už máte dostatek informací. Pokud byste někdy někde zahlédli matku obecnou, okamžitě uvědomte místní sdružení lesan, aby si na dotyčnou počíhaly a pořádně ji zdrbly ve své skupině na fejsbůku.

Doporučuju taky kontaktovat osobního šamana, aby vám namíchal pořádně silnou směs čajů pro posílení imunity vůči všem těmto nežádoucím vlivům, případně nějaké antistresové bio zrní.

Facebook Comments

Tajemství úspěchu spokojené hausfrau, část první: Televizní seriály podávané v malých dávkách (ne)škodí v jakémkoliv množství

Několikrát už se mi dostalo uznalého, ba téměř obdivného konstatování skutečnosti, že při mateřské neúnavně studuju a pracuju. Jakkoliv je moje ego obrovské, jsem toho názoru, že nejde zrovna o ojedinělý jev vyžadující slavobránu a písemné poděkování v tisku (ale neodmítla bych, to zase ne). A dokonce si myslím, že matek, které při mateřské studují, podnikají, pracují nebo na sobě jinak pracují,  je dnes opravdu hodně.

Ať už je to jakkoliv, napadlo mě pár věcí, na které jsem za těch téměř sedm let praxe přišla, a že by možná nebylo od věci se podělit s ostatními. Třeba se to někdy někomu bude hodit a pak by to mělo nějaký smysl.

Tak tedy co dělat (a taky nedělat), aby se člověk v tom nekonečném frustrujícím koloběhu s dětmi, domácností a utahaným manželem na krku zvládnul věnovat i tomu, co ho opravdu baví? Vezmeme to postupně. Jde o životní styl, na který si člověk musí trochu zvyknout a k tomu patří i změna návyků.

Televizní seriály

Přesně před sedmi lety touto dobou nastala ona osudná chvíle, kdy jsem se svým prostorovým rozložením začínala podobat Titanicu a unavovalo mě i dýchat. Vlastně spíš funět, abych byla přesná. V té době jsem ukotvila svou znavenou a na porod se připravující pánev na gauč a začala jsem se učit zpaměti televizní program. Ano, tehdy jsem začala sledovat televizní seriály. Ty samé seriály, jejichž obsah a provedení jsem dříve zesměšňovala. A pak že se člověk z toho mateřství nemůže zbláznit…

Dnes vím jedno: Televizní seriály jsou vlastně odlehčenou formou autolobotomie.

Je to takový milosrdný akt, kdy se zoufalý jedinec upíná k jedinému světlému bodu v krátkodobém časovém horizontu, aby přežil střednědobý až dlouhodobý časový horizot (týden, měsíc, tři roky) plný utrpení.  Seriály mi pomohly přežít devátý měsíc těhotenství, laktační psychózy, poporodní deprese, pětiměsíční koliku, milion dětských nemocí i zkoušková období. Ale problém nastal v době, kdy už mělo období vymývání mozku skončit a neskončilo. Pak se takové sledování seriálů může stát i závislostí.

Je to vlastně symbolický krůček k samostatnému životu v době, kdy se zdá, že vás naprosto ovládají děti nebo jiné okolnosti. Člověk si přijde o něco blíž svobodě, když si vymůže jeden díl seriálu za celý den v záplavě kvalitních snímků Walta Disneyho. Samozřejmě, že jde o to, aby dotyčná (na seriály trpíme především my ženy, chlapi si pustí radši porno) nějakým způsobem překlenula náročné období a zachovala si zdravý rozum. A tady je právě ten háček.

Jasně že chápu, že koukat po sedmisté čtyřicáté deváté na jedno DVD s Krtkem a poté absolvovat Šmouly s podobným číslem zhlédnutí a to pořád dokola je horší než strčit nohu do mixéru. Člověk už začíná černat a chvílemi i modrat. Potom se jeví jako logický krok vydobýt si v té dětské televizní diktatuře nějakou tu jasně ohraničenou chvilku, kdy si můžete plnohodnotně vymýt mozek pořadem, v němž účinkují dospělí.

Ale přiznejme si důležitý fakt. To, že v seriálu hrají dospělí tvářící se jako normální lidi, ještě neznamená, že vám z toho nemůže regulérně hrábnout. Taky to rozhodně neznamená, že se vaše mozkové buňky neleknou všech těch spletitých zápletek a hlubokomyslných problémů, jako například jestli sestra mojí nejlepší kamarádky nemá něco se švagrem souseda mého bratra, protože je zahlídla sekretářka manželky mého bratrance, jak se spolu podezřele bavili (dramatická hudba v pozadí).

Na každý pád sledování televizních seriálů vás možná v budoucnu ušetří strachu z toho, co přijde. Prostě vám upadne kus mozku a už nebudete muset nic řešit. Dokonce ani to, kdo si nakonec  vezme tu zatracenou Esmeraldu.

Ne, teď vážně. Nevyspalá a zničená matka v seriálu vypadá pořád líp než já po dvou hodinách intenzivního líčení a česání svépomocí. Moje drby nebudou nikdy tak zajímavé jako v Ulici. A ne, doopravdy se v reálném životě nezjeví zničehonic kamarádka, která mi pohlídá děti, abych si mohla vyrazit na víkendový wellness. A jen tak mimochodem – kde bych na ten wellness vzala peníze, že?

My jsme takové, jaké jsme. Neumíme se probudit se super make-upem, neumíme vypadat sexy v teplákách a dost možná neumíme nablýskat podlahu u nás doma jako zrcadlo (a už vůbec ne ji nablýskanou udržet ). Taky nemáme děti, které řvou jen dvě minuty a dělají si bez remcání úkoly.

Ale abychom si mohly dovolit ten luxus koukat sem tam na seriál, musíme mít důvěru v sebe sama, že si tu drogu zvládneme nadávkovat. A taky že to ustojíme. Protože upřímně řečeno, já mám při sledování seriálu občas nutkání začít drhnout podlahu, abych měla taky tak čisto, potažmo sekat trávu na zahradě nebo péct makronky. A hlavně ten poslední bod by nemusel dopadnout dobře…

Co tím básník chtěl říct? Hledejte svou výjimečnost uvnitř sebe, ne venku, v nereálném světě. Možná nakonec zjistíte, že jste unikátní právě tím, že ty makronky upéct neumíte a vlastně ani nechcete.

Příště snad nakousnu něco málo o denním rozvrhu.

Facebook Comments

Poblijón školkový

Střevní viróza je definitivně jedním z nejefektivnějších nástrojů pro rodinný teambuilding.

Aktivní pobyt, kde trávíte většinu času spolu, povětšinou na záchodě. Mezi společné aktivity lze zařadit blití, uklízení zvratků, sezení na záchodě, řvaní, celonoční sledování Krtka.

Tímto pobytem značně vylepšíte své vyjednávací schopnosti v oblasti diplomacie při boji o záchodovou mísu,  kyblíček na blití nebo panáka pálenky.

Poznáte další level mateřské lásky. Pokud to doteď bylo jen „Maminka mi utře zadek, maminka mě uloží, maminka mě vykoupe“, nyní přibyde ještě: „S maminkou blinkat.“ Přes to vlak nejede.

Průběh podle Pažouta:

První dítě lehlo – Pažout dezinfikuje Metaxou.

Manželka ulehne – Pažout znovu dezinfikuje Metaxou.

Druhé dítě ulehne – Pažout dezinfikuje borovičkou. Metaxa došla (při tom všem lítání kolem kýblů jsem si ani nevšimla, že jaksi vysublimovala).

Všichni  se*ou jak prokopnutí, jen Pažout má zácpu. Prý to jehličí z borovičky funguje výborně.

Má snaha o pozitivní pohled na průběh nemoci:

Den po viróze váha ukazuje velmi příznivou cifru. Bohužel jsem si na tu váhu vlezla i další den. Entuziasmus je ten tam.

Nemusím vařit, což je vážně za odměnu. Nejen pro mě.

Doma je perfektně uklizeno, protože se několikrát denně vytírá. Z podlahy by se dalo prakticky jíst, i když to nemůžu doporučit.

Pro samé blití a utírání zadků mě opustilo i škrábání v krku a migréna.

Po pěti dnech: Pořád někdo chvilkově blije. Jen Pažout zpívá „Booorovička, rum a slivovička…“

Kéž bych tuto medicínu dokázala naordinovat i sobě. To by se mi poblijón jistě taky vyhnul. Ale zase bych si neužila ten jeden den s váhou pod šedesát kilo.

 

 

Facebook Comments