Potřebuju odklad!

img_87171 Já vím, nic neříkejte. Technicky vzato by ta věta měla znít: „Má dcera potřebuje odklad!“ nebo bych mohla použít tak oblíbený mateřský plurál „Potřebujeme odklad!“ ale tak to není. Ona školu zvládá, já nikoliv. Ona se vzteká, že dělat úkol nechce, já ji naháním. Ona zamáčkne budík a spí dál, já ji tahám z postele. Určitě vám neuniklo, že já jsem tady tou osobou, která školu nezvládá.

Bylo prvního září a my se probudili jako rodinka školou povinná. A od té doby to jde všechno do kopru. Začalo období nekonečných honiček, stresu a uspěchaných rán. Někdy si dokonce říkám, jestli nepodceňuju své sportovní nadání a neměla bych se ještě na stará kolena dát na štafetový běh. Myslím, že by mi to celkem šlo, obzvlášť přičtu-li léta tvrdého tréningu, která budou následovat. Mé šance na poli vytrvalostního běhu se štafetou na olympijských hrách by si snad nemusely vést nejhůř.

Víte, se zahájením povinné školní docházky u dítěte je ten problém, že jsou z toho všichni členové rodiny vyřízení. Obzvlášť to platí pro matky, které si celých šest let myslely, jaké jsou borkyně a všechno mají na háku. Je to jako kdyby vás někdo poslal na vojnu. Od teď už ani chvíle volna.

5:00-6:00 Vstává Eliš, což se může zdát býti výhrou, protože tím vzniká jistý časový náskok pro matku věčně nestíhající. Jenže matka věčně nestíhající trpí neschopností vstát a hned fungovat, takže to až taková výhra není. Je to spíš utrpení a protloukám se jím až do šesté ranní.

6:00 Zvoní budík v dětském pokojíku. V době předškolní jsem si neuváženě stěžovala, že zvoní celou věčnost a Valju to ani přesto nevzbudí. Věci se změnily. Teď zvoní velmi krátce, skoro ho ani nestíhám zaregistrovat. Avšak Valja spí dál.

6:00-6:30 Probíhá vyprošťování dítěte z postele. Mám vyzkoušené různé postupy od jemného hlazení, šeptání do ouška a šimrání po nemilosrdné odebrání peřiny, výhružky či vyslání Eliše, aby zkonfiskoval všechny hračky. U výše zmíněných fíglů byl efekt nula. Zabírá jen staré dobré vytažení za nohu z postele.

6:30-7:00 Děti snídají. Respektive abych to trochu rozvedla: děti nesnídají, snídani vytrvale vzdorují. Matka by se s chutí nasnídala za ně, ale nestíhá, neb si musí nandat čočky, namalovat obličej, udělat dvě kafe, dvě kakajíčka a neustále buzerovat obě děti, aby se nasnídaly.

7:00-7:10 Matka vede děti ke koupelně s myšlenkou správné zubní hygieny. Podle jejich výrazů a způsobu láteření to spíš vypadá na celu smrti než na koupelnu. Děti se oblékají a obouvají. V ideálním případě si Eliš v 7:10 ve dveřích vzpomene, že chce dělat „šišku“ do nočníku.

Pane jo, zatím jsme to vždycky stihli, ale těším se, až budu psát Váje omluvenku za pozdní příchod stylem: „Její bratr vykonával ve chvíli odjezdu neodkladnou potřebu.“ Je ale fakt, že jednou mi v tomto duchu omluvilo dítě v hudebce svůj pozdní příchod na hodinu. Musíte ale uznat, že: „Pani učitelko, jdu pozdě proto, že Mates se cestou pos*al“ podáno ústní formou nezní tak honosně jako omluvenka v žákajdě.

img_872417:10-7:15 Vyrážíme do školy. A tohle je zvláštní. Víte, škola je od nás vzdálená asi tak 3 minuty cesty autem. Děti mají sedět v lavicích v 7:30. Zdá se, že máme spoustu času. Přesto pokud nesedíme v autě nejdéle v 7:15, přijdeme pozdě. Asi ovládáme nějakou magickou smyčku zrychlující čas. Musím si to nechat patentovat.

7:30-8:20 Sedím s Elišem ve školce a tiše se modlím, aby si na školku co nejrychleji zvyknul a nechal se tam taky jednou odložit. Zatím to ale nevypadá. Sem tam si odběhnu v rychlosti nakoupit a vždycky mě čeká stejný obrázek uřvaného Eliše a zoufalých učitelek.

8:30-10:30 Snažím se stihnout následující: úklid, vaření, hry s Elišem, psaní alespoň v útržcích, příprava do práce, hraní na kytaru. No vážně, člověk by si myslel, že když podstoupí ten ranní půlmaratón a poskytne tak drahé polovičce čas na jeho aktivity, po příjezdu domů si beze slova převezme dítě se slovy: „Miláčku, další dvě hodiny máš volno!“ Ale ono houby.

Zbytek dne ubíhá v takovém všeobecném šrumci a shonu. Stále vyvíjím snahu věnovat se svým zálibám a povinnostem, nenechat umřít děti hladem a kontrolovat úkoly. V některých dnech si odběhnu do práce a jeden den mám dokonce pré a prožívám blázinec od 6:00 do 19:00 mimo domov.

Uběhlo přesně 13 a půl školních dní v tomto školním roce. Za tu dobu jsem už stihla mít angínu, vzápětí lehnout s virózou, přivézt dítě pozdě do školy 3x (jenom), zapomenout učebnice jen jednou, zapomenout papíry nezbytné k zahájení školní docházky, přijít pozdě na výtvarku, zapomenout donést notýsek na hodinu zpěvu,  přinést málo peněz na školní výlet a ještě tomu nebožátku přikázat, že mi má zbytek peněz vrátit.

Stihla jsem si spočítat, kolikrát se ještě vyspinkám, než budou prázdniny, kolikrát do příštích prázdnin pojedu do školy, kolikrát do práce a dokonce jsem vytvořila odhad, kolikrát se musím pořádně opít, abych to přestala počítat.

Lidi, nejsou to hezká čísla.

Potřebuju odklad. Neodkladně.

Facebook Comments

Krásy studentského života a návrat do válečné zóny

Studentský život je pohádka! Jen si to představte: sednete se někam do školy, kde buď něco děláte nebo se jen znuděně zhroutíte do lavice a po téhle dřině jdete do hospody, odkud se plni opileckého elánu dokutálíte domů. To nejhorší, co se vám může stát, je, že vám dojdou zásoby čínských polívek, bez nichž ten tequilový večer nevydýcháte a ráno zameškáte výuku.

Zato studium pracující matky vypadá trochu jinak. Ve 4:50 zazvoní budík a já kupodivu vstanu. A víte co? Po všech těch nelidských budíčcích ve 3:30, které jsou nedílnou součástí výcviku pod bičem Juniora, mi to vlastně nepřijde tak hrozné.

No ale ten  kolotoč, co následuje po budíčku, to je vážně žůžo. Zatímco dělám sobě kafe, mažu svačinu pro dceru do školy. Zatímco piju snídaňové kafe, mažu svačinu sobě. Zatímco se láduju na stojáka rohlíkem, připravuju kávovar pro Pažouta. Ještě si musím stihnout namalovat obličej. Je to celkem dilema, jestli upřednostnit vizáž před vyklízením myčky. Potíž je v tom, že když tu myčku přenechám Pažoutovi, on ji sice vyklidí, ale já pak budu alespoň dva týdny nacházet nádobí v nejrůznějších částech kuchyně. Ale co vám budu povídat… Na svůj první den v centru vyspělé západní civilizace jsem zvolila možnost malování obličeje na ksicht a nádobí jsem přenechala svému osudu.

V 5:45 už sedím v autě a vyrážím vstříc novým zážitkům. Trochu mi ten odjezd zbrzdilo dilema známé všem ženám. Říká se tomu řečnická otázka „Co si mám vzít na sebe???!!!“. Naštěstí jsem před odjezdem dostala dostatečně duchaplný nápad a vzala jsem si s sebou pro jistotu i sukni, kdyby mi v těch džnách bylo náhodou vedro. Vedro mi bylo už o 2 hodiny později, když jsem se smrtí v oku ale překvapivě hladce dojela do centra Plzně a zaparkovala bez toho, aby utrpělo újmu moje auto i jiná vozidla v okruhu pěti metrů ode mě. Což se prakticky rovná zázraku.

Cestou jsem po telefonu zodpověděla pár naléhavých dotazů jako třeba jestli má Valína domácí úkol v tašce, jak se probohá dá učesat ten culík a kde že se vlastně nacházejí dětské boty??

Ale teď, teď už jsem v Plzni a nic mě nezastaví! Dojela jsem, zaparkovala jsem, z projíždějících houkajících sanitek mě trochu bolí hlava, kolemjdoucí houmlesák ode mě somroval cigáro, prostě plnohodnotné zážitky z města. Doplazím se s kytarou na hrbu až do školy a stále si připadám jako king. Zdravím staré známé a téměř slzím dojetím, jak je vše zase při starém. Tady však to staré známé končí.

Pak už je to zase průser. Tak nějak zjiťuju, že vlastně nic neumím a dvouleté poflakování se na mateřské mi taky moc nepomohlo. Vyfásnu noty – prý samé „listovky“ (pro hudební analfabety vysvětlím, že listovka je věc tak jednoduchá, že se dá zahrát z listu) – které se mi teprve po třech dnech podaří nějak přelouskat.  Zase se ploužím k autu v dvaatřicetistupňovém teplíčku, takže mám v jednom posilovnu, solárko i infrasaunu. Tomu se říká výhra.

Sedám do auta zpocená až na prdeli a vyrážím na stokilometrovou štreku do práce. Zhruba po kilometrové jízdě Plzní se mi podaří zabloudit a hned třikrát blbě odbočit na jedné a té samé křižovatce. No nejsem já blonďatá?! Po rychlém nervovém zhroucení za volantem se mi však nějakým zázrakem povede prokličkovat až na starou známou okresku.

Poté následuje sedm krásných hodin v práci, kde mě oblažují svou přítomností žáci toužící po vzdělání hned v prvním týdnu školy, dále vedení školy s otázkou organizace a nakonec uklízečka, která se diví, že učím už první týden TAK DLOUHO?!

Aby té radosti na starém bělidle nebylo náhodou málo, návrat na domácí bojiště vše dokonale završil. Nášlapné miny, vítězný pokřik a armáda v bunkrech. Výbuch granátu pravděpodobně bezprostředně předcházel mému návratu. Kdo uteče, vyhraje.
img_87091Jo a mimochodem, vzpomínáte si na tu pasáž o vedru, sauně a zpocený prdeli? Tak při první cestě za studiem se mi podařilo ulovit vlka. Kdyby vás to náhodou zajímalo. Doufám, že do čtvrtka to přejde, abych mohla splašit dalšího.

 

Facebook Comments

Antibiotika vážně škodí zdraví!

Pozor! Ministerstvo zdravotnictví varuje: antibiotika vás můžou zabít!
Tak pozor, tohle není žádný hoax. To je čistá pravda. Když třeba například zažijete den, v němž se vyskytnou následující oblíbené aktivity jako žesi vezmete děti s sebou do práce, kam jdete jen na chvíli a ve chvilkové slabosti se uvolíte jít na hřiště. Když se vaše dítě potřebuje nutně sklouznout na klouzačce, v níž stojí voda.Když zjistíte, že jste takovej debil, že jste s sebou nevzali nic na převlečení.  Když vlečete mokré ječící dítě městečkem, kde vás každý zná. Když přitáhnete stále ještě ječící polonahé dítě k sobě do třídy v doporovodu pohoršených pohledů rodičů žáků, které jste někdy učili nebo ještě učíte a přesně víte, co se jim asi honí hlavou. Když máte nahé vzlykající dítě ve třídě ještě další hodinu a musíte předstírat, že je to v pořádku. Když cestou domů posloucháte dvacet minut stesky o tom, proč jen jim nic nekoupíte ZA ODMĚNU(!!!). Když nakonec povolíte a cukrárna má stejně zavřeno. Prostě na odstřel všechno.

IMG_8630[1]A potom, když už by mi jó přišel vhod panák čehokoliv tekoucího a hodněprocentního, který by dostatečně utlumil vnímání hluku, barev i nárazů do vlastního těla, mi vlastně dojde, že si ho dát nemůžu, protože si léčím alergii na školu antibiotikama… V příštím životě chci být lahev kořaly u nás doma.

Takže jo, antibiotika škodí zdraví. Je to svinstvo a radši to do sebe vůbec necpěte. Dejte si čaj z marijány a k tomu pořádně vypálený obilí. Konec hlášení.

Facebook Comments

Život s blondýnou je boj

IMG_6647
Inteligentní výrazy Elišáků po divoké noci.

Určité typy lidí prostě nikdy nebudou trendy. Outsajdr bude vždycky divnej. Já jsem jeden příklad za všechny. Odjakživa jsem razila politiku přírodní barvy vlasů a něco vám řeknu: Kdybych se jí bývala držela, byl by život hned jednodušší. Jenže… Z původního: „Mých vlasů se chemická barva nedotkne! Alespoň do čtyřiceti!“  se postupně stalo: „Nebo teda do třiceti!“ A najednou se má laťka pro barvení vlasů záhadným způsobem přesunula na pětadvacet.

DSC_0034
Inteligentní výraz poloperoxidu level 2.

Jako správná peroxidová panna jsem na to šla pozvolna. Rozhodla jsem se pro melír. Ano, pro ten melír, který vyšel z módy asi tak před milionem let. A zhruba po půl roce intenzivního polemizování, zda už je to na mě dostatečně OUT, jsem si to nechala na tu hlavu napatlat.

Nojo, měla jsem na hlavě melíry dvě minuty a už jsem brečela, jak jsem ty svoje krásný vlasy nechala znásilnit. Časem jsem si trochu zvykla, alespoň do té míry, že jsem dokázala ovládnout vyjeknutí při každém pohledu do zrcadla.

IMG_8592[1]
Když už jsem blondýna, tak musí být selfie i duck face. To je zákon.
Potíž je v tom, že ten zmetek melír začne časem odrůstat a pak musíte řešit, co s tím. Já jsem si ho srabácky nechala dodělat, jenže jsem se zase vyděsila, že jsem nějaká pořád blonďatější a blonďatější. A pak se to stalo. Asi mi vlezl peroxid na mozek.

Prostě jsem chtěla ty vlasy vyřešit naposledy tak, aby to už mohlo nějak rozumně odrůstat. Rozhodla jsem se pro ombré, protože to je přeci IN! Mělo to být takové lehké pozvolné zesvětlení. Jenže místo jemného trendy zesvětlení je ze mě blondýna trotlína, doma mě Pažout oslovuje Pamelo a odkudsi loví stále nové a nové vtipy o blondýnách. Vidíte? Takhle to dopadá, když někdo geneticky naprogramovaný jako outsajdr se snaží být IN.

IMG_5486
Elis á la punk.

Pořád mám ještě v záloze tuhle možnost. Strojek na ovečky a pejsky to jistí. Je fakt, že tenhle účes by vyřešil trable s melírem. Zase by nastolil jiné problémy, jako třeba rozvod a tak.

Facebook Comments

Příběh o hovně

DSC_0059Když máte nekonvenční dítě, život může být nesmírně komplikovaný. Tak třeba takový nočník. Naše dítě dobrých zvyklostí prosté na této pomůcce neshledává vůbec nic zajímavého. Nejdřív se ve své naivitě nechal posadit a zdál se být dokonce nadšen potleskem, který se strhnul poté, co mu do nočníku ukáplo pár slin a my jsme to vydávali za loužičku. Pak ho to ale přestalo bavit a stačilo jen několik málo prosezených odpolední na nočníku u babičky, aby zahájil protestní akci. Po pár měsících těžké alergie na nočník, neustálých dotazů, zda to dítě není nějaké vyšinuté, po osmašedesáté poznámce o tom, kolik lidí z rodiny se zbavilo plen v jednom roce, to nebohé batole oslavilo dva roky. A co mu přály babičky, ptáte se možná? Žádné hodné rodiče, hodně kamarádů a takové ty věci, které mu sice stejně ve dvou letech nic neřeknou, ale máte dojem, že by je to dítě chtělo slyšet. Místo toho se mu dostalo srdečného přání, aby už chodil na nočník. A protože se přání mají plnit (ať už si to přeje oslavenec nebo kdokoliv jiný), tak jsem se tedy odhodlala, že mu tu plínu sundáme. Pažout toto rozhodnutí nezapomněl náležitě okomentovat a přidal i pár ironických úšklebků, protočení panenek a komediální zívnutí.

Samozřejmě bylo třeba vše nejdřív nastudovat. Po přečtení pár desítek vševědoucích článků na internetu s naprosto protichůdnými radami i komentáři,  jsem nakonec jako správná maskovaná lesana zakotvila u indiánské metody odplenkování. Ne snad že by mě přepadla touha být alternativní nebo tak něco, ale mluvilo se tam o odplenkování až ve dvou letech jako naprosto skvělé věci a člověk si připadal o něco méně jako neschopná zlenivělá matka, která radši sedí u počítače než by trávila celé dny přišpendlováním dítěte k nočníku.

Tam jsem se mimo jiné dočetla, že když se dítě někam zašívá, aby mohlo vykonat velkou potřebu v klidu, je to signál, že je zralé na odplenkování. No a hádejte, co přesně dělá náš plenkáč? Atomovou pumu hází do plíny zásadně v podřepu za palmou a nikdo ho odsud nemá šanci dostat, dokud není dílo dokonáno. O tomto prvku chování se Pažout se slzou v oku vyjadřuje jako o „pračlověčím genu“, který náš syn zdědil samozřejmě po něm. Jedná se o ten samý gen, jež údajně bránil až donedávna jeho klidnému spánku. Hlídá mamuty a medvědy i v noci a hází bobky spořádaně za palmu. Vážně nechápu, že je na tenhle gen tak pyšnej.

Tak tedy jo, jdeme do toho (úšklebky, protáčení panenek, zívání, kudla v kapse). Začíná peklo. Jestli jste si až doteď mysleli, že v pekle pobíhají čerti s vidlemi a zatápí pod kotlem s děsivým chechtáním, tak vás vyvedu z omylu. Peklo vypadá tak, že dítěti seberete plenu a dítě i přes veškerou vaší snahu asi tak čtyřicetkrát za den ho posadit na nočník pobíhá s hovnivou koudelí u zadku, manžel z toho teatrálně zvrací a druhé dítě to peprně komentuje „Hele, hovínko!“. A vy to pak musítě všechno likvidovat, to znamená utírat, vymývat, odepírat, vytírat podlahu, tiše zvracet a tak.

Dalším levelem na nekonečné cestě za trenkami je hovno ve vaně. To je taky super věc. Když se už už radujete, že si to dítě na chvíli pohraje ve vaně a vy můžete jít odhazovat lopatou ten všudypřítomný bordel, zaručeně to skončí vřískotem „Mamiiii, on se posral ve vaně!“. Tak tu lopatu ani neodkládejte a jděte rovnou k programu dne. Totiž k odklízení hoven a čištění vany.

Střihněte si pár těchto akcí a garantuju vám, že ve vlastním zájmu přejdete do fáze pozorování blížícího se hovna. Když dojde na akci „za palmou“, už bývá pozdě. Takže je celkem na místě to nějak vychytat. Nejlépe do nočníku. Nebo alespoň do igeliťáku.Prostě kamkoliv, odkud se to dá dostat lehce a bez smradu jako když chcípne tchoř.

V ideálním případě následuje fáze půl na půl, takže první půlku hovna odchytit nejde, ale v případě že jste dostatečně hbití, můžete dítě toho času zrudlé úsilím v podřepu za palmou odtáhnout na nočník a ve slabé chvilce ho přinutit dokončit potřebu tam. Samozřejmě až poté, co se vám toho zmítajícího se trpaslíka podaří svlíknout ze zaneřáděných spodků, potažmo i svršků, přičemž újmu utrpí nejen jeho oblečení, ale i končetiny, nočník, podlaha a vůbec vše v dosahu dvou metrů. Jop, tahle fáze je TOP!

No a pak se jednoho dne stane zázrak a už se to jednou konečně povede do nočníku. To je vám lidi taková show, že kam se hrabe Michal David! Jásot, standing ovation, žadonění o přídavek, děkovačka, poklony. Člověk je z toho celý dojatý ještě víc než z romantického filmu, i slzička ukápne.

A víte, co vůbec není fér? Domnívám se, že jsem už na jevišti předvedla pár výkonů hodných alespoň takového aplausu. A co myslíte, tleskal mi někdo vestoje a u toho utíral slzičky? Jasně že ne. Ani omylem!

Na tomhle příkladu je jasně vidět, jak to v životě chodí. Aby vám lidi tleskali, stačí leckdy umět akorát tak velký hovno.

 

Facebook Comments

Zkušenosti s diagnózou šílená supermatka

DSC_0018Kolik žen zůstane po porodu normálních? Tohle je pro mě úplná záhada. Jako mladší nicméně zkušená mateř téměř za zenitem mám trochu náskok před vrstevnicemi, které teprve rodit začínají. A vidím to kolem sebe často. Pořád. To máte tak… Je úplně normální holka, která má své sny a plány naprosto přesně narýsované včetně rozpočtu na důchod. Má stanovené priority, názory, zásady, životní mety. Myslíte si, že ji znáte. Pak se něco stane. Stane se dítě. A najednou se před vámi odehrává taková zpomalená autonehoda.

Stáváte se svědkem toho, jak se do té doby normální člověk střetne s diagnózou matka a ta ho sežere zaživa. Jde to postupně, skoro nenápadně. Poznávací znaky: batikovaný triko, šátek na dítě, prso venku, bosá noha, listí místo oběda, ultra nature vzhled. Když se nad tím zamýšlím, jsem vážně ráda, že přesně tímhle obdobím jsem si prošla v pubertě coby hippísák usilující o záchranu planety takovým tím patetickým způsobem.

Jasně že nějakou dobu je matka trochu mimo mísu (normální realitu) a svět se jí smrskne jen na prdíčky, kojení, plínky a šátky. Ale masochisticky se v tom vyžívat ještě v době, kdy už dítě potřebuje jít mezi děti a dospělý zcela evidentně potřebuje jít mezi dospělé? To je proti přírodě!

Teď však zpět k diagnóze matka.

Těhotenství je ještě říznuté starým já. Tak trochu schíza.

„Já budu super máma! Budu mít k dítěti blízko, ale chci se věnovat i sobě.“

„Cože? Látkový pleny? To mít teda vážně nemusim… Nebudu to nijak hrotit, prostě jak to vyplyne samo… Vždyť dítě není žádná věda.“

„Porod… To nějak přežiju žejo. Musí to být, tak hlavně ať je to rychlý a v pohodě. Čím víc epidurálu, tím líp. Jo a rajský plyn jako bonus? Tomu říkám all inclusive!“

Šestinedělí = jiný stav.

Pokus o zachování sebe sama. Tady je to buď a nebo. Buď je dotyčná extaticky nepříčetná štěstím, že je to její dítě úžasné a už nikdy nechce zažít nic jiného než rodit děti, nebo to není zas až taková hitparáda a začíná postupné těšení se na chvíle, kdy na ní nebude dítě viset 24/7 a kdy navlíkne i jinou než kojicí podprsenku.

První narozky – dort z marcipánu, bio vegan nebo piškoťák? To je zásadní otázka!

První životní jubileum dítěte je snad nejdůležitější moment. LSD matky jedoucí již celý rok na té blažené vlně ohledně svého děťátka si plánují nebo už rovnou čekají druhé dítě. Samozřejmě že budou dělat všechno jinak, protože těhotenství nebylo oukej, porod byl zpackaný a tohle se už nesmí opakovat! Soukromá dula to zařídí. Hlavně se nevydat do spárů nemožných a zlých doktorů a rodit pokud možno doma. Nebo alespoň porodnický personál donutit k podpisu velmi podrobného porodního plánu (který pomáhal vymýšlet celý modrý kůň) a zajistit trestní vymahatelnost při nedodržení pokynů. Paragrafy, hlavně ty paragrafy!

Depkařky matky jsou rády, že si dítě třeba i na 5 minut pohraje samo a můžou si dojít na záchod. Oslavují první obléknutí nekojicí podprsenky, návštěvu čehokoliv nezavánějícího dětmi. Případně řeší nástup do práce, další dítě nebo si prostě jen užívají mateřskou. Ještě je tu možnost odvykací protialkoholové kůry. Kdo ví?

A pak to začne, to šílenství. Od čokolády ke křížalám. Od lososa k mungo výhonkům. Od normálního života k barefoot, antivax, domácímu porodu, bio blábolu.

Jak jsem tomu nebožákovi mohla dát přežvýkávat rohlík? Takový odporný zlo! Tuhle chybu už neudělám. Dítě číslo dvě bude žvýkat jedině špaldový placky. Přísahám na všechny lesany!

A vůbec, všechno už jsem si nastudovala na midwife, biostatistička a rodičempřirozeně. Vlastně je ze mě hotovej odborník a můžu z fleku dělat dulu, laktační i výživovou poradkyni a k tomu psát  vegan kuchařku.

Také se aktivně zapojuji do diskuzí v těchto skupinách:  Homeopatie, nesouhlasím s očkováním, přirozený porod, barefoot, špaldová mouka forever, bezplenková metoda, kojení a šátkování až do puberty.

V rámci zachování zdravého rozumu tohle chování nepobírám. Proto se teď většina mých vrstevnic dělí do dvou skupin:

První skupina mi JEŠTĚ moc nerozumí, protože zatím nemá děti. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním podmínkám. Ať už se jedná o způsobu trávení volných večerů, všedních dnů a dnů dovolené nebo prostě jen o právo zvolit si délku pobytu na WC.

S druhou skupinou si už ZASE nerozumím. Protože  jedou na cracku jménem dítě. Bez dítěte v ruce nebo v šátku si nedají ani to sójový kafe. Když by se už jó náhodou někomu podařilo je dítěte zbavit, tak ho budou chodit stále kontrolovat, jestli mu dotyčný nedává náhodou na nohu botu (protože bota = smrt), počítají minuty, kdy si zase dítě lupnou do žíly. Jen ten absťák po osmnácti letech si u toho neumím představit. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním názorům. Nebo bezprostředně poté co na mě při setkání vykoukne z kabelky kniha „Tisíc a jedna poloha k domácímu porodu“.

A proto se můžu bez obav bavit v podstatě jen s matkami staršími než jsem já, které si mateřstvím prošly a nejedou v závislosti s názvem dítě. Nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby si ty dotyčné dobré duše nedej bože pořídily ještě další dítě a závislost je nakonec lapila. To abych si pak hledala kamarádky mezi patnáctiletými pubescenty nebo se zapsala do kurzu o vázání šátku.

DSC_0010A proto si taky nemůžu pořídit další dítě. Je to příliš riskantní a nelze odhadnout, jestli tomu mateřskému šílenství nepropadnu. Koneckonců při druhém dítěti jsem měla na mále, používala látkovky, vyráběla domácí pribiňák a panebože, vždyť i ten šátek umím celým jedním způsobem zavázat! Trochu se bojím zmínit, že i ty boty dětem zkoumám a roluju! A to už je pak nebezpečně blízko k cizrně a laktačnímu fanatismu.

Facebook Comments

Krákající matice vol. 2

pěvecká dílna1
Foto: Středočeská mezinárodní pěvecká dílna. www.muzickevzdelavani.cz

Zúčastnila jsem se pěvecké dílny. O co se jedná? Pro svobodné bezdětné začínající umělce tento pojem představuje  tvrdou dřinu úměrně proloženou bezstarostnými radovánkami v alkoholovém opojení. Pro dětné a vdané staré brécy je to příležitost vypadnout od dětí.

Taky je to příležitost perfektně se ztrapnit. Případně vzniká jakási zvrácená kombinace obojího, kdy si neustále říkáte: „Co tu, ksakru, dělám?“ a už už se zvedáte, že jdete domů, v tom si ale vzpomenete na své drahé dětičky a na to peklo, které vás s nimi doma čeká. Nakonec si to radši rozmyslíte a to s následujícím odůvodněním: 1) Poplatek za dílnu vás stál téměř celou mateřskou a 2) doma to taky vzdáváte asi tak osmnáctkrát denně a oproti tomu si tady můžete alespoň v klidu sednout, nasvačit se,  dojít si na záchod nebo se jen tak zbůhdarma šťourat v uchu a chvíli nic nedělat.  Takže co je ve srovnání s tímto nějaký ten malý trapas?

Hlavně se tu nemusí řešit nočníčky, hamání, výkřiky typu: „Támhle je traktor!“ nebo jiné infantilní žvatlání. Vlastně si neumím představit, jak by se účastníci kurzů asi koukali, kdybych na ně vybafla: „No ty už jsi velikej kluk!“

Všude, kam jen oko dohlédne, se vyskytují samí dospělí překypující dospělou konverzací.  Inu, dospělou… Někdy lehce vyšinutou, ale v tom nejlepším slova smyslu, to mi věřte!

Jen ten první den to byla krize… Asi jako jít na depilaci. Uvědomujete si, že jste tu dobrovolně, zaplatili jste za to nemalé peníze, je to pro vaše dobro, ale přesto byste nejradši vzali kramli. Ne že bych někdy byla na depilaci…

Poněkud rozmazaná momentka ze závěrečného koncertu. Na fotce: lachtaní špekoun při vějířovém tanci.
Poněkud rozmazaná momentka ze závěrečného koncertu. Na fotce: lachtaní špekoun při vějířovém tanci.

No ale zpátky k dílně. Na úvod si pro nás připravili seznamovací koncert, aby si mohli páni profesoři udělat poznámky, jak moc v háji s tím zpíváním jste a jestli vám je ještě vůbec v něčem pomoci.  Prostě Haló efekt v praxi. Vymyslela jsem geniální plán a ten spočíval v neobvyklém repertoáru. Připravila jsem si na úvodní vystoupení španělskou píseň, kterážto ještě nenechala nikoho klidným. To bude dobrý. Jen si to vyzkouším s klavíristkou.

No a tady nastal ten zádrhel. Ona ta píseň má kapánek komplikovaný doprovod. Asi se to nehraje zrovna dvakrát dobře z listu. Ta nebohá žena za klavírem se zmohla jen na udivené zamžikání očima a pak prohlásila: „To nehraju. Tohle je pomsta!“

Něco vám řeknu. Na tohle by měl být normálně zákon! To je úplný zločin proti lidskosti odbýt nebohou matku dvou dětí s prachobyčejným: „Tak zazpívejte něco jinýho!“. Samozřejmě by se nabízelo, kdybych nadhodila něco jako: „Tak co třeba ukolébavka od Mozarta?“, protože to je to jediné, co za poslední dva roky bezpečně umím…

Panebože, co teď? Nemůžu tady začít ječet ani utéct s brekem. A koncert začíná za půl hodiny. Mysli! Tak tedy vytahuju jednu starou árii, o níž jsem si myslela, že mi kdysi šla. Klíčové slovo: kdysi. A mám to zazpívat zpaměti. No to mi ho teda vyndej!

Po třech opakováních árie jsem si malinko pozvedla své mateřské sebevědomí. Jo, jsem dobrá. I po takové době nečinnosti to docela umím.

A tohle přesvědčení mi vydrželo příštích dvacet minut. Než začal koncert a na pódiu se střídal jeden borec za druhým. Do háje, co já tam jako budu předvádět?! Je čas vymyslet plán B.

V žádném případě nebudu odtajňovat svůj věk. Ani děti. Prostě budu dělat, že je mi 15 a ještě jsem nezačala zpěv pořádně studovat.  To by, myslím, mohlo vyjít.

Teď jen vymyslet, kdy se na pódiu ukázat, když není dané pořadí účinkujících. Počkám na někoho slabšího, pak půjdu. Tak třeba ten kluk s brýlemi. Nebo holka s divným svetrem. No počkat… Ten kluk s rovnátkama určitě tak dobrej nebude, že ne?!

Tak fajn. Prostě se zvednu a jdu. Už jsem prokoučovala asi deset čísel s tím, že se tam určitě najde nějaký břídil, po němž bych mohla jít. Ale kde nic, tu nic. S pocitem asi milionkrát horším než při přebalování svého miláčka se belhám na ona místa. Teda na jeviště, aby bylo jasno.

Bývávalo dobrým zvykem, že na sebe účinkující s doprovazečem před začátkem kývnou. Pokusila jsem se proto kouknout na klavíristku ve snaze získat elementární podporu, ale její zděšený pohled, jímž doslova hltala noty, mě příliš neuklidnil. Jestli jí tam skočím někde, kde nemám, tak mi zaručeně omlátí hlavu o klavír, na to vemte jed.

Ne, první den se zrovna nevyvedl podle mých představ. Ale koneckonců jsem tu od toho, abych se zlepšila a naučila něco nového, nemám pravdu?

Foto Zurakowski
Můj nově oblíbený profesor R. Źurakowski.

A to se taky splnilo. Naučila jsem se něco nového. Tak třeba to, že nic nevím. A že vlastně neumím moc zpívat. A že mám jiný druh hlasu, než mi tvrdili. Zkrátka a jednoduše naučila jsem se, že o svém oboru nevím nic. A začala jsem se učit trpělivosti. Člověk, který mi tuto cestu ukázal, mě nabádal hlavně k trpělivosti při práci se svým „zlatem“. A toho se snažím držet stále. Vlastně se snažím být co nejtrpělivější při práci se všemi svými zlaty.

A co jsem se naučila dalšího? Že být účastníkem kurzů jako bezdětný a dětný je vážně diametrálně odlišné. Pár příkladů za všechny:

  • Když vám skončí hodiny, ostatní jdou na oběd. Já jedu domů oběd nejdřív uvařit, nakrmit děti, předstírat, že jsem vlastně vůbec nebyla pryč, a po obědě se zase nenápadně vypařit.
  • Po obědě si mnozí účastníci kurzů dávají šlofíka, aby byli svěží na další zpívání. Přeju jim to, vážně. Ale přesto se mi plaší kudla v kapse, když někdo vedle mě zívá a pak se omluví s : „Promiň, já jsem teď vstávala…“
  • Večer… No jéje, večery patří umělcům! Své nově nabyté pěvecké techniky předvádí nad sklenkou vína a debatují o nesmrtelnosti chrousta. Aby pak mohli ráno vyspávat. Teda alespoň si to myslím. Já jsem samozřejmě doma a uspávám děti. Takže techniky zpěvu trénuju též. Jen místo sociální integrace se utápím v naprosté sociální izolaci. Prostě jsem sociál. A jak by taky ne, když s největší pravděpodobností vstávám v době, kdy oni teprve ulehají po bujarých oslavách?!
  • Garderóba na koncerty, no to je taky nadělení! Technicky vzato bych měla být ve výhodě, když mám k dispozici celý domácí šatník. Problém je ale v tom, že můj domácí šatník obsahuje zhruba čtyřikrát méně vhodných šatů, než mají přítomné účastnice s sebou v kufru. A to ani nemluvím o tom největším problému. Že i z toho mála musím pečlivě vybírat kusy oblečení, v nichž nevypadám jako lachtan v bikinách (tedy za předpokladu, že to vůbec zapnu).
pěvecká dílna4
Foto: Pažout. Opět nevalné kvality. Zkouška před koncertem v Písku.

Celoživotní vzdělávání je fajn a lépe se to snáší s dětmi za krkem. To proto že má člověk alespoň příležitost vypadnout. A ještě se něco dozví. Třeba to, že když u zpívání dělám dřepy, nejen že zabiju dvě mouchy jednou ranou, ale i se to líp poslouchá.

 

Video z koncertu v písku k vidění zde:

Že je nevalných kvalit nemusím říkat, to je vidět na první pohled. Pažout má totiž takový zvláštní zvyk, že pokaždé, když ho požádám o záznam z koncertu, něco se mu stane s kamerou nebo s foťákem. Jednou zapomněl baterky, pak se mu zasekla paměťovka… Ale to by bylo na další článek.

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den sedmý a osmý: Poslední večeře Pažouta

Den sedmý

Dovolená den sedmý3
Čert vem moře a mušle… Traktor je nej!

Máme před sebou poslední den dovolené. Už ráno vyhlašuji všeobecnou povinnost si celý den užít a Pažout nám k tomu lítostivě u každé činnosti připomíná, že TOHLE máme naposledy. Především to poslední snídaňové šampáňo nesl hodně špatně.

Dostala jsem senzační nápad jít na pláž dnes brzy (rozuměj před desátou). Když je to naposledy! Tak jsme tedy vyrazili už v osm. Doufala jsem, že kvůli nám by mohlo být to pověstné andaluské azuro od rána do večera, ale místo toho jsme si razili cestu mlhou a zimou.

O půl hodiny později: Čtyři zmrzliny se klepou na břehu moře a vydávají se vražednou rychlostí vstříc nákupům. Posledním nákupům, aby bylo jasno. Pětiminutový pěší úsek my zdoláváme asi tak čtyři hodiny, ale po hromadě nářků a fňukání jsme na místě.

Dovolená den sedmýTak jo. Kupodivu jsem si pořídila krásné botky a šaty v krámku se suvenýry nedaleko hotelu. Jsem zkrátka politováníhodný buran, jak už padlo v diskuzi pod jiným článkem, a přiznávám to. Chybí už jenom ponožky v sandálích. Prosím, zažádejte o uzavření státních hranic pro nás venkovské buráky, ať nemůžeme dělat další zahraniční ostudu a špatně reprezentovat naší domovinu!

Jde o to, že ty boty jsou fakt boží. A i ty šaty. Jako od Desigualu, akorát o třicet euro levnější. Prostě výhodnej kauf a vůbec… Nejmíň rok si žádné další boty nekoupím, namouduši!

Pak přišel na řadu poslední bazén. Valja se tetelila blahem a okamžitě vyběhla ke svým nově získaným kamarádům a adoptivním rodičům. Jen tak mimochodem zjišťuju, že ji značná část lidí zná jménem. A jako by jí to bylo snad málo, přifaří se tu k jedné španělské rodince, tu k druhé rodince a se suverénním „Hola!“ bere dětem jejich hračky, zatímco jejich rodičům anglicky sděluje jméno své i svého bratra, věk, adresu, počet nafukovaček a další důležité věci.

Pažout sedí u baru a se slzou v oku pije svoje poslední pivo.

Poslední večeře nebyla o nic méně deprimující. Pažout jako Ježíš rozděluje chléb a víno.

Den osmý

Teď už jenom v bodech, ať vás nenudím. To nejlepší v kostce:

  • Na letišti jsme potkali pána, který při minulém letu měl tu smůlu a seděl před námi. S obavami si nás změřil a ptá se: „Jakou máte řadu?“ Na naši odpověď, že sedmou, se ozvalo hlasité jásání: „Joooooo! Já mám třináctku! Výhraaaa!“ Tedy vážně nevím, co mu vadilo na té minulé masáži zad a šíje…
  • Cesta byla tentokrát nečekaně klidná, neboť Eliáš spal. Zato se ale udělalo špatně Pažoutovi. Dneska by ten pán skoro vyhrál, kdyby býval seděl před námi!
  • Na letišti v Praze jsme dostali kufry 1) zničené, 2) mokré a 3) asi po hodině a půl čekání. Na reklamacích nám oznámili, že se na letišti zrovna vyrojily včely, tak je museli postříkat vodou. Proto ty mokré kufry. To má logiku, ne?Dovolená den sedmý2

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den šestý: Overálek sem overálek tam

den šestý1 Nemám sice ráda nakupování, ale miluju španělskou módu. Naplánovali jsme si tedy mega výlet na  blízký, asi 5 km vzdálený, trh v Roquetas. Víte, abych si koupila něco nefalšovaně španělského na sebe a abychom zachytili trochu toho španělského folklóru a měli o čem vyprávět.

Cesta autobusem tam proběhla trapně hladce. Válení po zemi si Eliáš vybral hned na zastávce a pak už tuhle potřebu neventiloval. Počasí se zrovna ten den umoudřilo a přeplo se do módu pařák na chcípnutí. Ideál na výlet autobusem.

Po vylodění z luxusního klimatizovaného expresu jsme vyhledali trh. Vážně jsem se těšila (považte já!!!), ale hned po příchodu na místo mě veškerý optimismus opustil. Měla jsem představu, že se tu budu probírat nepřeberným množstvím pestrobarevných sukní a šatů… A že si nebudu moct vybrat ze všech těch krásných věcí! Faktem je, že jsem tu neviděla nic zajímavého. Vlastně jsem ani neměla odvahu se pořádně rozhlížet po oblečení, jelikož jsem byla naprosto zděšená skutečností, která mě bouchla do očí.

Koncentrace afričanů a takových těch zvláštních dam zahalených v šátku byla abnormální, nepříjemná a nakonec způsobila, že se návštěva trhu změnila ve zběsilý úprk, při němž jsme na sebe s Pažoutem přes rameno pokřikovali jen: „Máš dítě?“ a „Máš foťák?“ a nakonec: „Vážně máš to dítě??!!!“

Ne. Ne, ne, ne. Díky, už nikdy.

Prchli jsme do nákupního centra, kde byla zaplaťpánbůh klimatizace a atrakce pro děti. Vydala jsem se po obchodech, zatímco Pažout zabavoval děcka na atrakcích, který prý zaplatil nějaký Španěl a děti se jako mimochodem taky svezly.

Nebudu vás nudit detaily. Ve Španělsku frčí overaly. Cokoliv, co na věšáku vypadalo jako pěkné šaty, z toho se nakonec vyklubal overal. A všechno zdánlivě připomínající sukni byly ve skutečnosti kraťasy. Pažout byl natolik znechucen, že mi zakázal nosit ty jediné šortky, které jsem s sebou měla.

Rozhodli jsme se tedy vyrazit nazpátek, abychom si alespoň stihli ještě užít moře. Ale co koza nechtěla! Nastoupili jsme do autobusu na první pohled o dost horších kvalit než byl ten předchozí. Stál nás víc peněz, ale zato se po dvou zastávkách porouchal! Tuto skutečnost jsme se však dozvěděli až zhruba dvacet minut poté, co řidič jen stál u předního sedadla a někomu tam nadával. Nebo to tak alespoň znělo. Takže zase alou ven a čekat na další autobus, kterýžto ale dorazil téměř narvaný k prasknutí. Mezitím stihla Valja dvojjazyčně vyzpovídat polovinu cestujících a Eliáš si střihnul hysterák s breakdance u automatu na hopíky.

Hned co se dokodrcáme na pokoj, popadneme nezbytnou tašku bábovek a lopatiček, plus dvě naprosto zbytečné nafukovací obludy a mažeme na pláž.

den šestý2No moment, co se to stalo s naší poklidnou a pustou pláží? Kde se vzali ti lidé? Co budeme dělat? Co když naše uřvané děti nebudou stačit coby odrazující element? Ale Pažout opět projevil svou nekonečnou vynalézavost. Ladným pohybem ze sebe strhne triko a ještě elegantněji si ho uváže na hlavu místo šátku. Trochu se mi chce se začít smát, ale koutkem oka pozoruju znepokojené pohledy ostatních a jejich urychlený přesun daleko od nás. No to je bezva! Zavážu si na hlavu taky hacafrak a budeme mít pláž sami pro sebe! A pár lidí se doopravdy zvedlo! Hurá, funguje to!

Pažout to uzavírá slovy: „Ještě že nejsme u nás. To už by nás hnali klackem.“

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den čtvrtý a pátý: Víno, vlny, zpěv

Den čtvrtý

dovolená den čtvrtýV Andaluzii prý téměř neprší. No a ejhle! Ona zrovna na naší počest nějaká ta bouřka se sprškou proběhla. Tedy jestli se deset kapek a jedno zahřmění dá nazývat bouřkou. Byli jsme opravdu dotčeni tím, co si to počasí dovoluje. Právě jsme vyrazili na procházku kolem pláže a po spadnutí prvních tří kapek na zem Valja rázně zavelela ukrýt se pod přístřeškem, což Pažout nesl velmi nelibě. Chvíli jsme tam tak stáli a pak si mládež usmyslela, že chce zase do „čaje“, tak jsme se vrátili.

A co se dělo v čaji? Byly vlny. Ne jen tak ledajaké, ale fakticky vlnovité. Elišák se dokonce uvolil, že vleze do vody víc jak po kotníky. Tedy abych to uvedla na pravou míru – do vody jsem vlezla JÁ víc jak po kotníky a jeho jsem mohla milostivě držet v náručí. Takže on to tentokrát neměl ani po ty kotníky. Při první větší vlně jsme se svalili k proplachu dutiny ústní. Od této chvíle se čaji vyhábal a dal  si setsakra bacha, aby si nenamočil ani prst u nohy.

dovolena den čtvrtýJe tu ještě jedna věc, o níž jsem se zapomněla zmínit, dočista mi to vypadlo z hlavy. Ta věc je zlá, ničí rodinný teambuildng a ušní aparát. Ta věc se jmenuje animační program toho kterého hotelu. Pokud nevíte, o co se jedná, gratuluju. Jste šťastní lidé. No prostě…

To si takhle sedíte u bazénu a snažíte se zabít čas největšího horka, kdy nemůžete být na pláži a přitom ještě nemůžete jít na oběd. Dětičky se cachtají v bazénku, chvílemi se vzájemně topí a jedno zkouší trpělivost naprosto cizích rodičů tím, že jim lije vodu na hlavu. A pak si k bazénu naběhnou týpci v neonových vestičkách s nápisem „Animación“, přinesou si reprák a začnou pouštět na plný pecky kinder vypalovačky. No fajn, na tom možná není nic špatného. Kdyby to tolik nervalo uši, asi by mi to ani nevadilo. Ale proč, propánakrále, pouští denodenně jeden a ten samej zatracenej song dokola? A kdyby jen jednou… Přidejte k tomu neodmyslitelný fakt, že vám jedno dítě vezme bez varování kramli a jde do bazénku tančit bez ohledu na to, že ani neumí plavat.

A kdo všechno se k vodnímu trsání připojil, to snad ani nebudu zmiňovat… No zkrátka… Nevěřili byste, co udělá Enrique Inglesias s partičkou sedmdesátiletých babiček.

Den pátý

Svatba-Eliska-Jirka-133204-IMG_6066 (1)
Na tuhle jízdu jsme vzpomínali!

Tento den byl velmi významný. Slavili jsme naší koženou svatbu. Ze samé radosti, že jsme se za ty tři roky ještě nezabili, jsme začali den šampaňským. A večer jsme skončili patřičně kožení.

To bylo tak… V předchozích dnech Pažoutovi neustále vrtalo hlavou, jestli to šampáňo u snídaně je jen dekorace nebo jestli si ho můžeme dát. Nenápadně slídil po ostatních hostech a zkoumal, jestli náhodou někdo nemá na stole láhev sektu. A den před naším výročím nadšeně přiběhl s tím, že jedna lahev sektu NATUTY zmizela! Takže si ho určitě dát můžeme. To byla ta chvíle, kdy jsme se rozhodli držet hesla: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakékoliv množství“.

A víte co? Něco na té teorii je. K obligátním třem lahvinkám vino blanco jsme přidali ještě dvě lahve sektu. To se nám to žilo, panečku! Necítila jsem se vůbec opilá. Tedy některé věci mám tak trochu v mlze. Třeba co se celý den vlastně dělo. Bohužel jsem neměla tolik duchaplnosti, abych si udělala poznámky už daný den, takže mám jen pár matných vzpomínek…

  • dovolená den pátýEliáš si s někým výborně pokecal po telefonu. Troufám si tvrdit, že konverzaci ve španělštině zvládá s přehledem. Buď to byla linka bezpečí, vrátnice, sociálka nebo pán z Německa. Těžko říct. Snad nám ještě nepošlou dodatečně účet za telefon.
  • V jakési slabé chvilce (způsobené pravděpodobně vinným opojením) na mě dolehla nesnesitelná tíže místního blahobytu. Po krátkém zkoumání v zrcadle jsem došla k závěru, že jsem vážně tlustá. Chtěla jsem se nechat uchlácholit od své drahé dcery a já husa se jí ptám:

„Valí, co myslíš. Jsem tlustá nebo hubená?“

Vája si mě se zájmem prohlíží a pak ukáže na moje předloktí: „Tohle máš hubený. Ale jinak jsi docela tlustá.“

Už nikdy, NIKDY se nebudu ptát dcery na názor ohledně své zeměpisné šířky. Když mi v šesti letech řekne, že jsem tlustá, co od ní, proboha, vyslechnu ve třinácti?!

A taky už nikdy nevypiju pět lahví vína za den.

 

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den třetí: Sejdeme se u čaje

sejdeme se u čaje2To naše batole by si vážně mělo rozšířit slovní zásobu. Všechno v tekutém skupenství nazývá čajem. Tedy s výjimkou „pova“, což zahrnuje veškeré exkluzivní pitivo od piva až po limonádu. Moře je čaj, bazén je čaj, voda je čaj, džus je čaj. Je však trochu matoucí a těžko rozeznatelné, co to vzteklé dítě chce, když vříská „čaaaaaj!“.  Lidi možná přijeli do Španělska, aby mohli být u moře, my však chodíme k čaji. Víte, kolik bychom ušetřili za dovolenou, kdybychom si doma napustili bazének čaje? Tak pro příště…

U velkého slaného čaje je to ovšem docela idyla. My s Pažoutem se v klídku válíme na pláži, nebo spíš já a Pažout se vypaří hledat kameny a mušle. I tak je to pohodička, protože děti si hrabou v písku a oblázkách, Eliáš komanduje Valju, aby mu nosila v konvičkách další a další čaj. Pohoda.

Uzrálo ve mně rozhodnutí naučit se španělsky. No považte, má to logiku! Mám doma španělskou kytaru a co je víc? Umím na ní hrát? Umím! To je základ pro jazyk. Navíc v minulosti jsem se učila francouzsky, tak to bude brnkačka. Už docela válím: „Hola! Uno vino rosado, por favore.“ Jsem skoro jako rodilá Espaňola a už jsem si tu vyhlídla jeden domek na prodej. Po třech láhvích vína a pár pivech mi Pažout slíbil, že mi ho koupí.

Tři dny ve Španělsku a já ještě neměla sangrii. To je skandální!

Poznatek dne: Naše děti sice mají imrvére zaseknuté volume na maximu, ale zvládnou týdenní dovolenou bez tabletu, počítače, mobilu i televize. V čemž tady téměř vynikají, neboť všechny děti mají u stolu strčený nějaký ten zabavovač, jinak by se nenajedly.

Navíc Elík dnes nevyhodil z balkónu vůbec nic! Skoro si říkám, že je to dítě vlastně zlaté. Ta zátka od piva nestojí ani za řeč…

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den druhý: „Sorry bejby“

IMG_8418[1]
Změna prostředí si žádá nové zvyklosti. Vyzkoušeli jsme rodinnou postel. No, žádný zázrak to není, asi třikrát za noc jsme je museli rovnat, jinak by se vzájemně skopli z postele.
Maloš to zalomil večer brzy a ráno vstával až v sedm. To je nevídaný luxus!
Dokonce mi to tu začíná zdánlivě připomínat dovolenou! Tak trochu jsem se předem začala připravovat na to, jak toho malého tyrana zabavím, když bude i na dovolené dodržovat budíček kolem páté ranní. Měla jsem v záloze spoustu triků, jak problematiku brzkého vstávání elegantně překlenout. Například zavřít ho na balkon a spát dál. Jenže po incidentu s jeho praktikováním křesťanského „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem – nejlépe z druhého patra“ jsem tuhle variantu zavrhla. Další možností bylo odvést ho na pláž, zadat mu, aby mě zahrabal do písku, a u toho si zdřímnout. Jenže na pláži nebyl měkkoučký písek, ale malé oblázky, takže by to nebylo to pravé. Pak už jedině skříň.

No zkrátka třikrát sláva, že jsem své nouzové plány nemusela realizovat. Začíná se mi tu fakticky líbit.

Vlastně po vydatném spánku to všechno působí tak nějak lépe. Luxusní snídaně, sluníčko a natěšené děti (i dospělí) na moře. Děti se mi dokonce zdály být hodnější! Což možná mělo na svědomí příliš mnoho sluníčka, protož hned v druhé polovině dne se moje přesvědčení trochu otřáslo.

Po obědě jsme si šli dáchnout na pokoj a Eliáš opět využil chvilkové nepozornosti, aby všechny nasbírané mušle i s kameny vyhodil z balkónu. Jakýsi rozzuřený pán s kočárkem se s peprnými nadávkami odebírá z místa pod naším balkónem. Plavčík jen krčí rameny a Valja křičí „Sorry … bejbyy!“.  Vážně nevím, jak si to pán vyložil. Pro jistotu se mu snažím vyhýbat po zbytek dne a potažmo i pobytu. Jen bohužel nevím, který to byl. Nějaký s dítětem prostě. Takže se radši vyhnu všem s dítětem. A tomu plavčíkovi taky.

Když se to vezme kolem a kolem, kličkování mezi lidmi, které jsme psychicky nebo fyzicky ohrožovali na životě, se pomalu ale jistě stává mou celodenní aktivitou. Je to docela náročné.

V souvislosti s tímto zážitkem mě napadá ještě jedna věc. Kolikrát se přistihnu, jak si téměř přeju, aby se mi stalo něco inspirativního. Ale takhle jsem si to tedy nepředstavovala, to mi věřte. To si pak zase říkám: Musí se to stávat zrovna mně? Všechno? Naráz?! Ó jak bychom se mohli vydávat za normální sousedy nebýt těch našich miláčků! Takto jsme jen vyšinutí jedinci s nejuječenějšími dětmi v hotelu, z nichž jedno má sklony k zabíjení nevinných lidí pod balkónem a druhé se adoptuje každých deset minut k nějaké jiné rodině.

Na žebříčku nejčastěji používaných výrazů stále vede „sorry“ a „spill“. Člověk by si myslel, že to třeba bude „vodka“ nebo „beer“…

Poznatek dne: Chlap celodenně ke spatření jak se stará o dítě, je pravděpodobně ten, který svou rodinu vidí letos poprvé na této dovolené. Jestli se pletu, asi mě to zabije, neboť Pažout se nehne z baru.

Nakonec ale musím uznat, že asi nemáme nejhorší děti na světě. Sice jsou nejhlučnější, ale jen do deváté hodiny večer. A zatímco my s Pažoutem máme po večerech pré a vychutnáváme si v poklidu třetí lahvinku vína, většina rodičů se ještě kolem půlnoci snaží uspat své děti.

dovolena sorry bejby
Tady, TADY se odehrávaly ty vražedné pokusy o usmrcení kolemjdoucích. P. S. Dolů z balkónu jsme se báli otočit objektiv.
Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den první: Ostuda roste s nadmořskou výškou

 

dovolená den prvníDnešní den začal hodně brzy. Vlastně už včera večer, kdy nás ve 23:30 vzbudil známým ječením budík Disney princess nařízený pro všechny případy. Však víte, kdyby ty naše superchytré telefony náhodou selhaly. Chvíli jsme se potáceli domem jako vyorané myši ale nakonec se nám podařilo nasoukat do auta jednoho aktivního nočního tvora, jedno stále napůl spící stvoření a dva beznadějné případy žijící už jen a pouze ze setrvačnosti a s vidinou neomezené konzumace alkoholu v následujících dnech. Přesně o půlnoci vyrážíme směrem na letiště vstříc novým zážitkům.

Zhruba po jedné vyučovací hodině (školní rok ještě neskončil!) se ta sedící spící skoropuberťačka probrala s řevem, že chce blinkat. Dálnice nedálnice, muselo se zastavit, aby madam patřičně dramaticky vyplivla dvě sliny a tvrdila, že už se vyblinkala.

Po této krátké avšak tradiční vsuvce jsme pokračovali v cestě využívajíc takzvaného Pažoutovského načasování. To v praxi znamená, že když máme být dvě hodiny před odletem na letišti, my tam budeme raději hned tři hodiny předem! Co na tom, že je kolem druhé hodiny ranní.

Zde se ovšem naprosto mění rozložení sil! Teď ožívá pro změnu Valík a okamžitě vyhledá v obrovské hale první nešťastníky (z nichž se samozřejmě nakonec vyklubou naši spolucestující a spolubydlící v hotelu), které začne oblažovat svou přítomností a chytrými radami pro život. Dítě těchto nešťastníků odtáhne k první atrakci pro děti bez ohledu na to, jestli chce jít nebo ne. Rodiče po sobě nervózně pokukují a pravděpodobně už kontaktují policii ohledně nebezpečného gangu vyskytujícího se na letišti, zatímco my se snažíme předstírat, že s tím nemáme nic společného.  Takto jsme poznali Natálkovi.

Mezitím se proplétáme halou za znuděným Eliášem, kterýžto ventiluje svou frustraci tím že strašně nutně chce někam jít a když tam dojde, plácne sebou vztekle na zem a začne řvát. Souběžně s touto nervy drásající realitou druhé dítě pobíhá po hale a rozdává rozumy všem, i těm donedávna tvrdě spícím na sedačkách. Všichni nás znají jménem, všichni nás milují.

Po kratší krizi při odbavování (nenapsali dítě k nám, ale k někomu jinému – ne že by mi to vadilo) jsme opět zabíjeli čas čekáním na skutečné utrpení. To pochopitelně nastalo v letadle při snaze utišit chvílemi až apatického Eliáše. Sakra, ten diazepam by se hodil!

Opět o nás všichni věděli. Značka: Jdi po sluchu.

No zkrátka, celou dobu jsem trnula, aby pán sedící před námi neztratil definitivně nervy a nešel nám otevřít nouzový východ, v jehož blízkosti jsme velmi příhodně seděli.

Poznatek: ostuda nabývá na intenzitě úměrně s rostoucí nadmořskou výškou. Bude to tím řidším vzduchem, takže se to vynásobí ró a možná i pí. Vidíte to? Nejsem já génius? Sypu z rukávu nové zákony z oblasti fyziky jako by se nechumelilo! Nebo z oblasti chemie? To je fuk, prostě něco z toho to určitě bude. Musím si tenhle vzorec nechat patentovat, než mi to vyfoukne nějaký Einstein.

Všechno toto se událo do osmé hodiny ranní. Zní to neuvěřitelně, viďte? Kolik toho můžete zažít před snídaní. Ale jestli si myslíte, že tímto jsme seznam vyčerpali, jste na omylu. Po deváté už sedíme na recepci hotelu a čekáme, až nám přidělí pokoj. Eliáš to v autobuse zalomil u mě na rameni a neprobudí ho vůbec nic. Valína začíná diktovat svá přání Vesmíru: „Já chciiii: plyšáka, do moře, do bazénu, na jídlo, na zmrzku, na pokoj!“ A pak zase od znova. Já chci umřít.

My s Pažoutem padáme únavou ode zdi ke zdi, věty se nenamáháme ani dokončovat, abychom v průběhu mluvení náhodou neusnuli, ale děti si žijí ve víru zážitků. Nevím, v čem jedou, ale potřebuju to NUTNĚ taky.

Zbytek premiérového a velmi dlouhého dne už plyne v poklidu. Sem tam nějaká rozbitá sklenice při jídle nebo nějaký ten šutr, který Eliáš hodil jakoby nic z balkónu (to dítě bude po mně, když ho už teď fascinují fyzikální zákony), to vůbec nestojí za řeč.

Přiznávám, byla to krize. Měli jsme s Pažoutem vytetováno na čele: „Proč jsme sem sakra jezdili??!! PROOOOČ?“ a vzájemně jsme se zapřísáhali, že zase dlouho nikam nepojedeme.

Situace v našem pokoji v devět hodin večer: tři tuhoni se z postele pravděpodobně nezvednou už do konce pobytu, jen Valík si žije svůj diskopříběh.

 

Facebook Comments